Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Laubová (* 1927  †︎ 2016)

• narozena v roce 1927 na Volyni v česko-ukrajinské rodině

• za německé okupace nuceně nasazena v mlékárně

• po druhé sovětské okupaci se přihlásila jako dobrovolnice do Svobodovy armády

• prošla tříměsíčním výcvikem v Rumunsku a stala se spojařkou

• na frontu se dostala na podzim 1944, zapojila se do Karpatsko-dukelské operace

• při bojích u Liptovského Mikuláše byla zasypána v bunkru a léčila se v lazaretu

• po válce se vdala a usadila se na Žatecku

• Zemřela 10. května 2016

Naděžda Laubová se narodila v roce 1927 u města Rovno na Volyni a tam také prožila dětství. Její otec a jeho rodina byli řezníci s kořeny v české Hulči – na Volyni otec obchodoval s prasaty. Maminka byla Ukrajinka. Před válkou chodila paní Laubová do vesnické školy, kde se učila polsky. Později, za ruské okupace studovala střední ekonomickou školu. Poté přišli Němci. „Jednou v noci Němci obklíčili celou vesnici a začali střílet. Vyhořelo tam několik domů, já se sestrou jsem utíkala v noční košili. Domů jsme se vrátily až ráno. Tatínek měl ischias, ležel v posteli a nemohl utéct. Přišli tam Němci a chtěli ho zastřelit.“ Poté, co zjistili, že je Čech, nechali ho žít, místo toho jim ale sebrali hospodářská zvířata. „Tatínkova bratra zavřeli a nechali ho sedět čtrnáct dní ve vodě ve sklepě, za to, že půjčil ruským partyzánům strojek na vlasy.“ Vedlejší vesnici Němci celou vypálili a obyvatele povraždili. Rodina z důvodu rabování raději mnoho věcí zakopala, od jídla po oblečení. Všichni studenti školy, kterou paní Laubová studovala, byli nuceně nasazeni do mlékárny.

Po druhé ruské okupaci už byly všechny školy zavřeny a ona šla na kurs, aby mohla pracovat jako účetní. Její otec a jeho čtyři bratři přitom vstoupili do československé armády. „Tehdy jsem se jako sedmnáctiletá studentka dozvěděla, že jsou v československé armádě i děvčata. Tak jsem se jednou nedostavila do školy a šla jsem na štáb, aby mě zapsali do armády.“ Na štábu jí řekli, že kvůli neplnoletosti a rodině vstoupit nemůže. S pomocí známého se jí podařilo zfalšovat svůj věk a do armády se v červnu 1944 nechala zapsat. „Doma jsem nejdříve nic neřekla, přišla jsem až druhý den a povídám: ‚Maminko, musím ti říct, že jsem se dobrovolně přihlásila do československé armády a půjdu za tatínkem a jeho bratry na frontu.“

Naložili je do dobytčáku, kde se setkala se dvěma svými spolužačkami, o kterých ani nevěděla, že jsou Češky. Pak paní Laubová podstoupila tříměsíční všeobecný intenzivní výcvik v Rumunsku. „Byly jsme mladé a měly jsme dobrou velitelku, tak jsme do toho šly s dobrou náladou.“  Vzpomíná, že vojáci dostávali příděly vodky a cigaret, ale jídla bylo často málo. Protože nesnášela krev, tak pak nešla jako jiné do Kyjeva studovat na zdravotnici, ale stala se telegrafistkou.

Z Rumunska se auty i pěšky vydali směrem na frontu. Cesta to byla mnohdy nebezpečná, někdy se museli i plazit před německou palbou. Na frontu se dostala v září, před začátkem Karpatsko-dukelské operace. „Stalo se, že jsme byli na jednom místě v obklíčení a trvalo šest týdnů, než jsme se probili dál.“ V říjnu překročili československou hranici. „S děvčaty jsme líbaly zemi a říkaly jsme si – nechci ještě umřít, chci vidět Prahu!“ Pak začala Karpatsko-dukelská operace, kde padl její tatínek. Nejhorší vzpomínky má na následující boje u Liptovského Mikuláše, kde byl zastřelen i velitel její roty. Ona sama byla zasypána v bunkru a skončila s otřesem mozku a poraněními páteře ve vojenském lazaretu. „Na frontě jsme se dělili třeba i o bramborovou šlupku. Měli jsme se všichni rádi, vždyť jsme nevěděli, jestli se ještě zítra uvidíme.“ Paní Laubová se vrátila na frontu před Ostravou a s vojsky došla do Boskovic, kde jí zastihl konec války.

Poté zažila slavnostní defilé před prezidentem Benešem v Praze. Nastoupila do kadetky a poté se starala o důstojnickou jídelnu. Znovu se ale přihlásilo její zranění, a tak byla poslána do vojenského sanatoria v Poděbradech, kde se léčila tři měsíce. Stát jí pak přidělil statek, na který se v rámci repatriace měla přistěhovat i její maminka a sourozenci. Ta ale nakonec nepřijela. Paní Laubová se vdávala v Žatci, poté, co jí bylo vydáno potvrzení o prohlášení za plnoletou. „Po válce jsem měla těžký život, protože jsem nemohla pracovat kvůli svému zranění. Přitom ze statku se musel odvádět nucený příděl, tak jsem si jezdila pro brigádníky do Žatce.“ Po čase jí byl přiznán plný invalidní důchod. Angažovala se v organizacích sdružující volyňské Čechy i v Československé obci legionářské.

Pamětnice zemřela 10. května 2016.