Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Laubová (* 1927  †︎ 2016)

• narozena v roce 1927 na Volyni v česko-ukrajinské rodině

• za německé okupace nuceně nasazena v mlékárně

• po druhé sovětské okupaci se přihlásila jako dobrovolnice do Svobodovy armády

• prošla tříměsíčním výcvikem v Rumunsku a stala se spojařkou

• na frontu se dostala na podzim 1944, zapojila se do Karpatsko-dukelské operace

• při bojích u Liptovského Mikuláše byla zasypána v bunkru a léčila se v lazaretu

• po válce se vdala a usadila se na Žatecku

• Zemřela 10. května 2016

Naděžda Laubová pochází z rozvětvené rodiny Krejčových, českých usedlíků na Volyni. Narodila se ve vesnici Zaborol, kde se pouze dvě rodiny hlásily k českým kořenům, a to nešlo o žádnou malou osadu: v Zaborolu žilo na 1000 obyvatel. Otcem Naděždy byl Čech Jan Krejč, maminka pocházela z Ukrajiny. Protože národnost se řídila původem otce, byla Naděžda Češka, ale jejím mateřským jazykem se stala ukrajinština. Dobře česky se naučila až v armádě.

Na střední školu chodila do Rovna. Ze Zaborolu to bylo více než deset kilometrů daleko, a tak žila přes týden u babičky v Rovně a domů chodila jen v sobotu. Občas jela stopem. Ale nebyl to dnešní autostop. „To mi maminka musela dát nějaká vajíčka nebo za Rusů vodku, abych zastavila nějaké auto, které by mě svezlo,“ vzpomíná pamětnice.

Během nacistické okupace byla nuceně nasazena v místní mlékárně. Krajem prošla několikrát fronta, nejprve německá armáda, pak ruská, ale větší problémy s partyzány ani s banderovci tu nepamatuje. O násilnostech, k nimž došlo v Českém Malíně, se tehdy u nich nevědělo. Zato na podzim roku 1941 se stala nepřímo svědkem vypálení jiné vesnice. Byla to ukrajinská vesnice a ležela pouhé tři kilometry od Zaborolu. Z více než 500 obyvatel tehdy přežilo jen asi sedm lidí. „Ráno jsme vstávali a najednou vidíme, jak tam po silnici jedou esesáci na motorkách a za nimi Ukrajinci ženou ukradený dobytek. Nejdřív vesnici obklíčili, pak vybrali prasata a krávy. Moje sousedka měla v Remelu provdanou dceru, ta právě ležela po porodu s děckem v posteli a oba tam tehdy uhořeli.“ Vesnice dál existuje a žije zde už třetí generace nových obyvatel.

Pamětnice vzpomíná i na setkání jejich rodiny s německou armádou. Jednoho dne obklíčili vojáci Zaborol. Maminka s dětmi utekla do pole, ale tatínek měl ischias a musel zůstat v posteli. Byl řezník a vojáci přišli k nim domů, aby jim připravil slepice. Tatínek pak vzpomínal, že když ho viděli, chtěli ho zabít, ale jeden z těch Němců pocházel ze Sudet a mluvil česky. Díky němu se situace uklidnila a vojáci nakonec odešli a tatínkovi se nic nestalo.

Do Donbasu ne!

Rudá armáda osvobodila oblast od nacistické okupace. Školy byly zavřené, a tak přišlo Naděždě pracovní předvolání na šachtu do Donbasu. Některé kamarádky tam skutečně nastoupily, ale ona se raději rychle přihlásila do českých jednotek Rudé armády. Narukovala 7. června 1944.

Odvedenci v Rovně nasedli do vlaku, který je odvezl do Zdolbunova, kde se shromáždily vlaky z různých směrů. „V tom vlaku nás hned první noc Němci bombardovali, bylo to ve Zdolbunově na nádraží. Třísky lítaly, ale naštěstí se nám nic nestalo.“ Potom celý vlak pokračoval do Rumunska – do Černovic – a odsud do Sadagury, kde Naděžda absolvovala šestitýdenní výcvik. Dostala se ke spojařům a jejím velitelem se stal plukovník Skokan. Na frontě strávila čas od zimy do jara.

V armádě sloužila nejen Naděžda, ale i její tatínek Josef Krejč. Jednou se maminka rozhodla, že je oba navštíví. Zřejmě si vůbec neuvědomovala, jak je to na frontě nebezpečné. Nechala děti doma a odjela. „Moje máma byla sportovkyně! Šest týdnů mě hledala, než mě našla. Spala na vagonech s uhlím. Měla pečenou krůtu, husu, demižon vodky, cigarety, to všechno pro šoféry, aby ji svezli. Tak jezdila i s českými důstojníky a jela dokonce i nějakým džípem...“ směje se pamětnice. Setkali se až v Karpatech. Byly rády, že se vidí, ale vznikl problém, co na frontě s maminkou… Území bylo obklíčené Němci. Maminka ještě chtěla pokračovat za manželem, ale na to už nebylo ani pomyšlení. Pamětnice proto požádala vojáky, kteří jezdili každý den s polní poštou do Lvova, aby ji odvezli na vlak. Tak se zase dostala bezpečně domů.

Volyňští Češi a komunismus

Po válce už Naděžda zůstala v Československu. Všichni, kdo na Ukrajině nechali majetek, tu mohli dostat jinou nemovitost v opuštěných Sudetech. Naděžda na podzim roku 1945 osídlila statek s 56 hektary pozemků. Původně patřil židovským majitelům, kteří utekli před nacisty do Izraele, a po válce statek chátral. Nebylo snadné se o něj starat, ale Naděžda počítala s tím, že za ní přijede maminka a sourozenci z Ukrajiny. V roce 1947 se ale zbytek rodiny rozhodl zůstat doma a Naděžda o dva roky později statek pustila. Byla to doba, kdy z Ukrajiny přijížděli další volyňští Češi v rámci nabídky opce pro volyňské Čechy.

Možná si od toho někdo sliboval, že z „volyňáků“ se stanou věrní voliči KSČ. Ale bylo to přesně naopak. Když v roce 1945 přišli volyňští Češi s armádou do Československa, byli mnohem lépe obeznámeni s praxí komunistického režimu než Češi z republiky. „Na jednom setkání kdosi vystoupil, že Češi a Svobodova armáda sem přivezli komunismus,“ vzpomíná Naděžda Laubová. „A náš generál Raichl vstal a řekl: ‚Kdo sem přivezl komunismus? Ani jeden Čech z Volyně nebyl v komunistické straně!‘ Možná výjimky, ale třeba v celé naší velké rodině nikdo nebyl ani v Pionýru,“ dodává pamětnice a zároveň připouští, že někteří z těch, co v armádě zůstali, později do strany vstoupili, ale to už byla jiná situace.

Návrat na Volyň

Psal se rok 1959. Maminku neviděla dlouhých patnáct let. Bratr, kterému byly dva roky, když odcházela do armády, se tou dobou už učil na automechanika. Touha vidět se byla velká, ale návštěvu stále odkládali kvůli někdejšímu předvolání do Donbasu. „Maminka mi po válce psala: ‚Nejezdi domů.‘ Ale neřekla proč. A potom mi to bratranec vysvětlil: ‚Nejezdi, protože maminka se bojí, že kdybys přijela, tak by tě zavřeli.‘“ Když už měla sama Naděžda velké děti, rozhodli se s manželem, že si i s dětmi přece jen udělá výlet na Ukrajinu. Maminka byla šťastná, že je vidí, i dětem se tam líbilo. Jako návštěva ovšem Naděžda musela hlásit na úřadech délku, místo a cíl svého pobytu. A jednou vzkázal švagr, který byl předsedou sovchozu: „Ať Naďa hned vezme děti a odjede domů. Hledají ji.“ Pamětnice poslechla, narychlo se rozloučila a k mamince pak opravdu přišli cizí muži a ptali se jí na dceru. Že to bylo v souvislosti s tím, že utekla před pracovní povinností do armády, je bohužel velmi pravděpodobné.

Pamětnice zemřela 10. května 2016.