Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lawitschka (* 1933)

• narodil se 31. ledna 1935 ve Frélichově

• moravský Chorvat

• v roce 1948 rodina utekla do Rakouska, usadil se ve Vídni

• autor knihy Lipo naše selo

• znalec a sběratel dílyl Othmara Ruzicky

Josef Lawitschka se narodil 31. ledna 1933 ve Frélichově. Jeho rodiče byli Tomáš a Magdalena Lavičková, rozená Slunská. Ti měli společně tři děti a Josef byl prostředním z nich.

Zvídavý malý kluk měl pořád otevřené oči a všímal si, co se kde ve vesnici děje. Dětství prožíval ve velmi bouřlivé době, v druhé polovině 30. let se totiž politická situace ve střední Evropě radikalizovala.

„Po celé hranici od Znojma po Břeclav a kam až dál ani nevím byly postaveny bunkry. Každá rodina musela jít pomoct je kopat, aby se všechno připravilo, kdyby chtěl přijít Hitler. V sedm večer vojáci pracovat přestali, a my děti jsme se vozily na jejich vozíčkách. Na to si dobře pamatuji.“

Mobilizace vyhlášená v roce 1938 vyvolala v jihomoravském pohraničí nezvyklý povyk. Nejinak tomu bylo ve Frélichově: „Vesnice byla plná aut, kanonu, vojáků. No dobře. A jednou ráno najednou byli Češi, vojáci, auta, kanony pryč. Přišli Němci, Hitler.“ To, že se Československo bez boje vzdalo svého pohraničí a přenechalo ho nacistickému Německu, hodnotí Josef Lawitschka velmi negativně, obzvláště s přihlédnutím k tomu, jaké důsledky tento akt později pro Chorvaty měl. „Češi nás opustili, bez jediné rány odešli. Proti Hitlerovi nás nikdo nebránil, a to byla veliká škoda. Teď o nás říkají, že jsme byli kolaboranti. Ale my jsme nekolaborovali, kolaborovali ti, kteří nás proti Hitlerovi nebránili. Nám nic jiného nezůstalo, protože německá vláda řekla: ´Vy jste Chorvati. Když budete pro nás, můžete zůstat. Jestli ne, tak vás vystěhujeme.´“ Místní obyvatelé však byli natolik spjatí se svým domovem, že možnost vystěhovat se pro ně nepřicházela v úvahu. „Kdo by šel pryč… Mnozí měli postavené nové, veliké domy, byli to velcí sedláci. Tak zůstali, ale kolik krve nás to stálo? Naši otcové, dědové museli narukovat na frontu. Tolik z nich padlo… V kostele se potom sloužilo requiem. Před oltářem se postavila rakev, přes ni černá plachta a dopředu helma a fotografie toho vojáka. On byl pochován v Rusku, ve Frélichově jsme mu uspořádali zádušní mši. Vzpomínám si na tetu Slunskou. Tři synové ji ve válce padli, to bylo všem tak moc líto, taková katastrofa… no ale tak to tehdy bylo, byla válka.“

Josef Lawitschka vychodil čtyři roky německé obecné školy ve Frélichově. „Protože tatínek pracoval na železnici, měl jsem vlak zadarmo a do měšťanky jsem jezdil do Valtic. Trvat to mělo skoro dva roky, ale nedá se říct, že bych ve škole byl každý den. Proč? Jeli jsme vlakem a najednou jsme uslyšeli takové kukuk. To znamenalo, že jsou na cestě k nám cizí letadla. Tak jsme museli vystoupit, někde se schovat ve sklepě nebo v protileteckém krytu. Tak se nedá říct, že bych se za Němců hodně učil. Po válce jsem šel zase do Frélichova do české školy.“

„Ve Frélichově jsme neměli elektřinu, tak chodil bubeník, strýc Medek, po celé vesnici s bubnem a povídal, co je nového, co nám chce obec sdělit a tak dále. Jednou přišel k mámě a řekl jí, že máme jít na úřad, že tam na nás čeká doktor. Bylo to v květnu, v červnu, maminka nás hledala, byli jsme se koupat. ´Tak děti, musíme jít na úřad, doktor vás chce prohlédnout, čistí jste, tak jdeme rovnou.´ Tak jsme šli, doktor nás prohlédl a řekl: ´Jste zdraví.´ No ano, ale proč? ´Můžete jít do uhelných dolů.´ Byl s námi i Šani Kulbinger, o rok mladší než já. A maminka řekla: ´Děti, musíme jít za hranici. Než abyste šli do dolů, půjdeme za hranici.´“

„Přes hranice jsme šli ve skupině asi o třiceti lidech. Setkali jsme se u domu, kde bydlela Anna Martykánová, to už bylo tak trochu za vesnicí. Každý si někde schoval své věci, tak si je vyzvedl a vzal s sebou. My jsme si věci schovali v malém hájku. Zavezla nám je tam teta Manda Slavićka v košíku. Dole jsme měli polštáře, na tom seděla Mandička Šabatinka a šli jsme. Najednou jsme slyšeli, jak někdo křičí. ´Maminko, maminko, nenechte mě tady, já bych chtěl jít taky s vámi!´ Byl to malý Vašák. Vašákovi měli hosty a už s nimi skoro u hranice. Syna nechali stát u křížku. Tak jsem utíkal zpátky a vzal jsem ho s sebou. Přišli jsme k červenému můstku přes Jevišovku a tam stál jeden člověk. Francek Jurdič. Vrátil se večer z Hrušovan domů a viděl nás. Dovedete si představit, jak nám asi bylo, když jsme tam uviděli nějakého člověka. Naštěstí nám řekl, kdo je, a že nás neprozradí, tak se nám ulevilo. Přišli jsme k Dyji, ale nemohli jsme jít přes most, který byl kousek od Alt Prerau, protože jsme nevěděli, jestli tam není stráž. Přebrodili jsme Dyji, až po krk jsme šli ve vodě. Už jsme byli na druhé straně hranice a naráz vidíme, že jsme zapomněli moji sestru. Seděla na druhé straně, tak se pro ni bratr ještě vrátil.“

Přechod přes hranici se sice podařil, ale rodina ještě zdaleka neměla vyhráno. „Přišli k nám tři četníci a že dejte nám papíry. Musíme s nimi do Mistelbachu, abyste dostali pas a mohli v Rakousku zůstat. Tak jsme čekali jeden den. Čekali jsme druhý den. Hlad jsme měli. Naštěstí pracovala na Meinelhofu taky jedna Slunská, která nám pomáhala a nosila brambory, které byly připravené jako žrádlo pro prasata. Třetí den četníci znovu přišli a řekli, škoda, papíry se nám nepodařilo sehnat, musíme vás poslat zpátky. Ženy, děti, všichni jsme začali plakat. Naši dědové, prabáby, všichni tady na tom statku pracovali, od jara ro podzimu, a teď nás chcete vyhnat zpátky? Víte, že když se vrátíme, bude s námi konec. Tak ten četník řekl, já jsem vám nic neřekl, tady máte vaše papíry a dělejte si, co chcete. Měl bylo tehdy čtrnáct a půl roku, bratr byl o něco starší, ale zkušeností jsme stejně moc neměli. Ti, co měli, co byli na vojně, se rozutekli, a my jsme zůstali sedět. Naštěstí tam byl Hansi Tanzer, rodák z Frélichova, který na Meinelhofu jezdil s traktorem. Viděl nás tam, řekl, co mám s vámi dělat, stejně musím do Laa jet něco nakoupit, pojedete se mnou. Naložil nás, Vašáka, jeho ženu, dvě děti, moji mámu a mě se sourozenci. V Laa nám každé rodině dal padesát šilinků, to tehdy bylo hodně peněz, a rozloučil se s námi. My jsme se vydali do Mistelbachu.“

Otec pana Lawitschky do Rakouska utekl měsíc před svou ženou a dětmi. „To si ještě pamatuji, že tehdy byli všude Rusové. Zrály třešně, tak když jsme viděli, jak je na stromách trhají, skočili jsme do obilí a schovali se. Když byli pryč, mohli jsme zase jít dále. Došli jsme až do vesnice Eibesthal. Na obecní vývěsce bylo napsáno, že je tam nějaký kovář, a tak se ho šel bratr zeptat, jestli nezná nějakého Tomáše Lavičku? A on že nezná, že ale nedávno u něj byl nějaký Tomáš a že nám ukáže, kde bydlí. Zavedl nás k sedlákovi, u něhož se otec nechal zaměstnat. Zrovna byl na poli, tak pro něj sedlák nechal poslat, a dovedete si představit, jak nám bylo, když jsme se s otcem znovu shledali! Pro mě to byl ten nejšťastnější okamžik v životě, když jsme byli znovu celá rodina pohromadě.“

Po šťastném shledání musela rodina Lavičková řešit, jak se v Rakousku uživí. Všichni její členové odešli pracovat k sedlákům. Naštěstí právě probíhaly žně a práce bylo dost. „Maminka pracovala při žních na poli se sedlákem. Bylo velké vedro a on si šel do stínu odpočinout. Naneštěstí se kosa vzpříčila a mamince přeřízla ruku. On byl voják, tak věděl, jak ji má obvázat, aby neztratila hodně krve, a zavezl ji do nemocnice. Ležela tam, doktor si jí prohlížel a přemýšlel, co s ní může udělat, když měla přeřezané žíly. Tak jí chtěl ruku amputovat. Mamince se představil, a jí bylo to jméno nějaké povědomé. Tak se ho zeptala: ´Vy jste z Frélichova?´ A on říká, já ne, ale můj otec ano, byl tam učitelem. No tak když se tak náhodně setkali, on se pak snažil, jak mohl, aby jí tu ruku zachránil, a povedlo se mu to.“

Josef Lawitschka se vyučil řezníkem, uchytil se ve Vídni a vybudoval si celkem slušnou kariéru. Ve čtvrti Oberlaa si postavil vlastní dům. Když si na vedlejším pozemku stavěl nový dům i jeden soused, Josef Lawitschka se zapovídal se zedníkem, který na stavbě pomáhal. Na jeho přízvuku bylo něco podezřelého. „Ptal jsem se, jak se má, jak to jde, a když mi odpověděl, říkám mu, ty nejsi Rakušan, ty jsi gradišťanský Chorvat. On se divil, že to znám, tak jsem mu řekl, že i já jsem Chorvat, ale z Frélichova. Nechtěl mi uvěřit, protože ve škole se prý učili o každé vesnici, ale o Frélichově nikdy neslyšel. Tak mu říkám, že to je pravda, protože my jsme byli až na Moravě. A netrvalo to ani měsíc přišel s tím, že v Hrvatskih novinah píšou něco o Frélichově.“ Tímto způsobem pan Lawitschka navázal kontakty s Chorvaty žijícími v Rakousku a začal šířit povědomí o moravských Chorvatech také mezi nimi.

Své vzpomínky na rodnou ves sepsal v několika knihách. Je velkým a nadšeným sběratelem děl akademického malíře Othmara Ruzicky, který mezi moravskými Chorvaty žil a dokumentoval jejich život. Zasadil se o přemístění Ruzickova hrobu do Jevišovky. Josef Lawitschka také organizoval četná setkávání moravských Chorvatů v Rakousku i v České republice.