Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Lebduška (* 1944)

• narozen 20. června 1944 v Kameničkách

• otec Jaroslav Lebduška napsal Klementu Gottwaldovi dopis, ve kterém prosil o milost pro JUDr. Miladu Horákovou

• rodina se kvůli otcovu zaměstnání horníka nakrátko přestěhovala do Albrechtic na Mostecku

• od první třídy na základní škole se pamětník věnoval divadlu

• úspěšně absolvoval střední školu stavební v roce 1985

• byl účastníkem demonstrací proti sovětské okupaci Československa v roce 1969

• zasloužil se o obnovu Sokola ve Slatiňanech a stal se iniciátorem vzniku ocenění a autorem výtvarné předlohy medaile Karla Pippicha

• ve svém profesním životě se věnoval geologii a stavební činnosti

• v roce 2024 žil ve Slatiňanech

Miroslav Lebduška se narodil do rodiny, ve které byla velmi důležitá víra a láska k Sokolu. Po emigraci svého bratra Jaroslava a jako nestraník se musel smířit s tím, že nebude vyhovovat tehdejšímu režimu, ale nehodlal se svého přesvědčení vzdát. Zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 i demonstrace proti sovětské okupaci v roce 1969. Po roce 1989 stál u obnovy Sokola ve Slatiňanech. Dvakrát se oženil, vystudoval střední stavební školu a celý svůj profesní život se věnoval geologii a stavební činnosti.

Když už jedu za Masarykem, rád bych ho viděl

Miroslav Lebduška se narodil 20. června 1944 v Kameničkách jako prostřední ze tří synů manželů Vilmy a Jaroslava Lebduškových. Ačkoli se narodil v Pardubickém kraji, dětství prožil u prarodičů v Olešnici v Orlických horách.  „Dědeček, Antonín Stonjek, neobdržel přislíbený důchod, rozzlobil se a vydal se do Prahy za [Tomášem Garriguem] Masarykem. Šel se podívat do dveří, ze kterých neustále někdo vycházel a vcházel. V nich potkal muže, který se dědečka zeptal, co potřebuje vyřešit, a poté dědečka odvedl do kanceláře, ve které seděl jiný muž, jemuž se dědeček svěřil se svým problémem. Když vysvětlil okolnosti své potíže, řekl dědeček muži v kanceláři: ‚Podívejte se, když už jedu takovou dálku za Masarykem, tak bych ho také rád viděl.‘ Úředník se na dědečka podíval a odpověděl: ‚To byl ten muž, který vás sem přivedl,‘“ vypráví příhodu svého praotce Miroslav Lebduška.

Pamětníkův otec Jaroslav Lebduška se rozhodl změnit svou profesi a stát se horníkem. Přijal lukrativní nabídku na Mostecku, kam se rodina na dva roky přestěhovala. Před událostmi v padesátých letech nezavřel oči především pamětníkův otec, jenž napsal omilostňující dopis pro JUDr. Miladu Horákovou Klementu Gottwaldovi. „Byl to největší tatínkův hřích vůči tehdejšímu režimu a měl jediné štěstí, že se ztratil na Mostecku, neboť ho hledali v místě bydliště,“ dodává pamětník. Otcův antikomunistický postoj vysvětluje pamětník zkušenostmi svých rodičů se Sověty ještě z dob druhé světové války. „Jeden Rus se pokusil maminku znásilnit a otci ukradli fotoaparát a kolo,“ vysvětluje Miroslav Lebduška.

Desatero je největším mravním kodexem

Svou školní docházku zahájil Miroslav Lebduška v Trhové Kamenici. Bouřlivá padesátá léta otřásla i jeho rodinou.  Nejprve se jednalo o již zmiňovaný dopis, poté došlo k uzavření kostela v Trhové Kamenici a zrušení náboženské výchovy, což znamenalo pro celou věřící rodinu Lebduškových velkou ztrátu. Svou vírou žije pamětník dodnes a domnívá se, že „každý, kdo se snaží žít podle desatera, je vždy charakterním člověkem a nemusí být ani věřícím“.

Rodiče byli členy Sokola a pamětníkova maminka Vilma Lebdušková působila jako náčelnice Sokola v Trhové Kamenici. Zúčastnila se XI. všesokolského sletu roku 1948 a vzala s sebou i tehdy čtyřletého Miroslava. „Právě od ní znám hesla, která sokolové provolávali: Nikdo nám nebude diktovat, koho máme milovat. Nebo: My nechceme Martu, my máme Hanu,“ vysvětluje. Hrdým členem Sokola se později stal i Miroslav Lebduška. Navštěvoval ho však pouze do doby, než byla jeho činnost oficiálně zakázána. „Nemohl jsem do něj chodit, poté co vedení převzali komunisté, protože tam, kde to vedli, mi tatínek zakázal vstup,“ vzpomíná. Začal se tedy ještě více věnovat divadlu, navštěvoval Mikro divadlo v Hradci Králové, spolek Vrchlický a stal se členem Osvětové besedy ve Slatiňanech. „Byla to totiž správná antikomunistická buňka, protože všichni její členové byli bývalí sokolové,“ vysvětluje Miroslav Lebduška.

Rodinu Lebduškových velmi zasáhla i měnová reforma z roku 1953. „Táta měl rozjednanou koupi domu v Heřmanově Městci. Chtěl ho koupit, vybral si peníze, jenže nestihl prodej dokončit a o peníze přišel,“ dodává pamětník.

Koupání mě stálo maturitu

Nejprve nastoupil na učiliště, obor hodinářství, do Nového Města na Moravě, ze kterého však kvůli zdravotním problémům a díky svému matematickému nadání přešel na střední školu potravinářskou. Škola ho bavila, jenže ve čtvrtém ročníku byl společně se svým kamarádem ze školy vyloučen. „Šli jsme se v zimě koupat, kráčeli jsme po Stalinově [ulici] v Pardubicích a zastavili jsme dopravu, protože lidé se kolem nás shlukovali, když nás viděli bez košile. Ze školy nás vyšoupli a k maturitě jsme byli připuštěni až na podzim,“ vypráví pamětník. Miroslav Lebduška dostal finančně dobře ohodnocenou pracovní nabídku, a tak se nakonec k maturitě nedostavil. Později se přihlásil na střední stavební školu, kterou úspěšně zakončil maturitou v roce 1985.

Dokud jim neukážeme sílu, vážit si nás nebudou

Vyústění polednového vývoje roku 1968 „předpověděl“ pamětníkův otec Jaroslav Lebduška, který ještě před srpnovými událostmi roku 1968 prohlásil, že „jednou ráno se probudíme a budou tady Rusové“. Invazi vojsk Varšavské smlouvy pamětník prožil v Hostinném.

Normalizační éra mimo jiné přinesla i tzv. prověrky. „Přestal jsem brát prémie, a tak jsem šel za ekonomem, který mi odvětil: ‚Kdepak máš svého bratra – v Brazílii?‘ Odpověděl jsem: ‚Ne, je v Austrálii. Ale děkuji vám za vysvětlení,‘ a odešel jsem.“ Posléze si ho pozvali před prověrkovou komisi, se kterou se shodli, že podá žádost o rozvázání pracovního poměru. Začal tedy pracovat v Plynostavu, díky kterému mohl pracovně strávit šest let na Slovensku, kde podle svých slov „strávil nekrásnější chvíle svého života“. Pracovně se podíval i do Sovětského svazu, na území dnešní Ukrajiny. „Tam jsem viděl neuvěřitelnou bídu, sociální nerovnosti a také to, že se Rusové k Ukrajincům hezky nechovali. Víte, oni mají zcela jiné myšlení – pro ně je slaboch ten, který se snaží uzavírat dohody. Dokud jim neukážeme sílu, vážit si nás nebudou,“ dodává Miroslav Lebduška.

Pamětník se stal také přímým účastníkem masové demonstrace proti sovětské okupaci Československa v roce 1969. Nikdy nepochyboval, že akce byla vyprovokována. „Viděl jsem milicionáře a členy vojska Civilní obrany, jak shromažďují všechny lidi do podchodu, u kterého byly vysypané hromady kostek. Všechny pouštěli dovnitř, ale nikoho ven. Vytušil jsem, že to nemůže dobře dopadnout. Když už byl podchod plný, vhodili do něj slzný plyn,“ vzpomíná na pražské události.

Navrácení majetku sokolům trvalo dlouho…

Postupem doby režim povoloval, a jakmile byla možnost začít drobně podnikat, rozhodl se Miroslav Lebduška svoji šanci naplno využít. Věnoval se moderování v rozhlasu v Chrudimi a přijal funkci tajemníka národního výboru ve Slatiňanech, kterou se však později rozhodl opustit.  Po pádu komunistického režimu se naplno věnoval své firmě a renesanci Sokola ve Slatiňanech. Získat nazpět majetek Sokola se ukázalo jako složitý a zdlouhavý proces. „Majetky jsme postupně získali, ale byly v demoličním stavu,“ říká pamětník.

Řadu let pak zastával funkci starosty Sokola ve Slatiňanech a stál u zrodu ocenění a výtvarné podoby medaile Karla Pippicha, která se uděluje za zásluhy. Existuje ve třech provedeních: bronzová, stříbrná a zlatá.

Být sokolem znamená pro Miroslava Lebdušku být vlastencem a žít podle základních pilířů spolku, jimiž je „kamarádství a vzájemná podpora“. Celý svůj život se řídí heslem Tomáše Garrigua Masaryka: Nebát se a nekrást. „Jednoduše se to řekne, ale je to velmi složité,“ říká. „Budoucím generacím bych přál, aby se měly tak dobře, jako jsem se měl já.“