Miroslav Lebduška

„Táta pomohl ke konci čtyřicátých let, v roce 1949, pomohl mému strýci, nejmladšímu bratrovi mé maminky. Převedl ho na Mostecku přes hranice, které ještě nebyly zadrátované. Žil v Olešnici. Jmenoval se stejně jako děda, Antonín Stonjek. Protože byl jediným klukem v rodině, musel mít jméno po dědečkovi. Pracoval v lesích u hajného jako adjunkt. V roce 1967 za námi strýc přijel a vyprávěl mi, proč emigroval. Měl kamaráda Dalibora Ksandrového a ten najednou ujel. Bylo to tak, že hajný, Němec, jméno neznám, schovával za války ruské zajatce, kteří utekli ze zajetí. Po válce odešli. No a pak přišli za mým tehdy osmnáctiletým strýcem Rusáci, jestli by je nedovedl za hajným, že by mu chtěli poděkovat. Dovedl je tam a hajného zastřelili. [Hajný] měl v cizině syny, kteří strýci vyhrožovali, že si to s ním vyřídí, když tátu prozradil, což on neměl v sebemenším úmyslu. Tak se [strýc] sebral a emigroval. Když byl v utečeneckém táboře v Rakousku, setkal se tam se svým kamarádem Daliborem Ksandrovým. Všude se pak vyprávělo, že spolu emigrovali, ale navzájem si to neřekli, a až tam se potkali.“

„Když jeli Rusové kolem Lidového nebo Národního domu v Hostinném, tak jeli přes křižovatku, kolem které stáli lidé. Ruské tanky a nákladní vozy jezdily z Náchoda. Všichni na ně křičeli, aby z toho tanku slezli a vrátili se domů. Otáčely se jim cedule, aby netrefili, a občas se na ně psalo, kolik kilometrů odsud je Moskva. A jak jsem tak na to koukal, říkám: ‚Co kdybychom se postavili na opačnou stranu?‘ Jamile jsem to dořekl, všichni se na opačnou stranu postavili. Skutečně pak jeli druhým směrem, dostali se do Čermné, kde jsou serpentiny a úzká silnice. Nemohli se tam s tanky otočit, celou noc auta túrovali a poté se vraceli zpátky.“