Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Lednická (* 1932)

• narozena 2. června 1932 ve Vizovicích

• v letech 1947 až 1950 studovala Obchodní akademii T. Bati ve Zlíně

• v září 1948 byl uvězněn budoucí manžel Ladislav

• pracovala ve Státní bance československé v Karviné

• po roce 1990 pomáhala s obnovením orelských aktivit

• žije u dcery v Novém Jičíně

Anna Lednická se narodila 2. června 1932 do zemědělské rodiny ve Vizovicích. Vyrůstala s mladší sestrou na rodinném hospodářství. To jim ale bylo v roce 1957 zabaveno komunisty. Rodiče obě dcery vychovávaly v katolické tradici a Anna se aktivně účastnila také dění okolo Orla a zajímala se o lidovou stranu.

Útrapy německé okupace

Němci obsadili město Vizovice v roce 1939 a válku na vlastní kůži silně pocítila i tehdy sedmiletá Anna. Její tatínek byl jedním z mnoha mužů, kteří byli dva týdny drženi na Vizovské. Rodina se o něj strachovala.

V průběhu války si lidé ve Vizovicích pomáhali, jak se dalo. Ke konci války bylo 15 členů jednoty zapojeno do partyzánského odboje. Válečné útrapy nejvíc odnášeli pasekáři. Třeba ti, kteří byli na Ostrém vrchu, na Vařákových pasekách a v Prlově, byli zastřeleni. Dramatické události pokračovaly. „Za Chladnú studnú na Baráku byl z náměstí vidět velký požár. Hořela Ploština, kterou vypálili nacisti. Hořel také Pozděchov a lidi přiběhli z Vářákových pasek, ať jdeme pomoct hasit.“

Špatné zkušenosti ale rodina neměla jen s německými okupanty. „Někteří partyzáni byli slušní, ale ke konci války už to stálo za nic. Můj strýc bydlel v Jasenné a oni přišli: ,Máme hlad.‘ A strýc jim řekl: ,My také...‘ A partyzáni šli do chléva a zastřelili krávu a tu snědli,“ popsala toto období pamětnice.

Orel se vznesl k oblakům

Pátého května 1945 byly Vizovice osvobozeny a Anna vzpomíná na velkou euforii, která nastala. Hned po válce byly obnoveny aktivity Orla, strany lidové a dalších svobodných organizací, se kterými před rokem 1939 rodina sympatizovala. Například členská základna Orla po válce vzrostla na 220 tisíc členů ve více než tisícovce jednot.

Devátého prosince 1945 postihla vizovickou jednotu náhlá smrt duchovního rádce a organizátora všeho orelského dění děkana P. Antonína Vysloužila. Za účelem svých povinností uskutečnil cestu vlakem do Prahy. Do cíle však nedorazil. Byl nalezen mrtev na železničním náspu v Záboří u Týnce nad Labem. Příčina smrti byla dlouho nejasná, nejspíš se ale jednalo o vraždu. Páterův pohřeb byl vypraven z Lidového domu, o jehož zvelebení se značně přičinil. Antonín Vysloužil za války pomáhal lidem, kteří byli zatčeni gestapem. Po válce se pokoušel svědčit ve prospěch německého státního návladního Kurta Blaschtowitschky a jeho ženy Marie, kteří za druhé světové války pomáhali pronásledovaným Čechům a měli rozsáhlé vědomosti a důkazy o konfidentech gestapa, kteří v řadách komunistů po válce ovládli významné posty ve Zlíně. I s těmito materiály se Vysloužil vydal do Prahy, kam už ale nedorazil. Více jeho příběh popisuje autor Oulický v dodatečném materiálu Oběti 6.

Jednota orelská, jejímiž aktivními členy byli budoucí manželé Ledničtí, se v roce 1948 připravovala na zemský slet v Kroměříži, zájezd do Paříže a III. orelský slet v Praze. Přípravné akce byly vedeny pod heslem: „Do Paříže šetříme, v Kroměříži cvičíme a v Praze se sletíme.“ 

Zatčení a věznění Huvarovy skupiny

Připravované akce přerušil únor 1948. Již 25. února 1948 vstoupili ozbrojení soudruzi Klapka, Čujan, Staněk a Ryšavý do orelského Lidového domu. Z objektu vyvedli všechny osoby a majetek zabavili. Lidový dům si orli sami vybudovali a zakoupili, a tak byla pro ně konfiskace majetku zdrcující zprávou. S příchodem jara však znovu začali cvičit, tentokrát v improvizované přírodní tělocvičně. Všichni doufali, že se rudá vláda teroru brzy zhroutí.

Kromě sportovní skupiny byla ve Vizovicích také skupina kolem vzdělavatele jednoty P. Antonína Huvara. Tato si dala za cíl povzbuzovat národ proti útlaku a násilí a k uhájení křesťansko-demokratických tradic. Skupina začala vydávat letáky s hesly:

„Soudruhu, občane zrádný!“

„Dejte si pozor na řeč!“

„Haló, haló, haló...“

„Zrada na Benešovi!“

„Ať žije cirkus!“

„Postavení církve v Polsku.“

Některé z těchto letáčků byly distribuovány také na velké pouti na Svatý Hostýn, kterého se zúčastnilo 120 tisíc Orlů. Odpovědí nově se formujícího režimu byla krutá perzekuce členů Orla, která postihla i rodinu pamětnice.

Koncem září a počátkem října 1948 došlo k zatýkání členů skupiny kolem pátera Huvara. Ve vězení se ocitlo osm členů jednoty, kteří byli obžalováni za zločin přípravy úkladů o republiku. Na další dva členy skupiny byl vydán zatykač. Oba se skrývali a pak emigrovali do USA a Austrálie. V rámci vyšetřování byli pozatýkáni vedoucí činitelé žup a okrsků.

„První byl zavřítý bratr od Laďka – Jan. (...) a sice 26. září 1948. Po něm byl zavřítý potom v neděli Huvar, odpoledne po požehnání, tam lidi šli z kostela z požehnání a auto už stálo pod farú a už na něho čekali. Takže on vyšel z kostela a už ho brali, nesměl se ani vrátit a vzít si věci. A odvezli ho do Hradiště, Janka odvezli také do Hradiště. Potom zatkli i ostatní....“

Soudní proces probíhal do 5. od 9. listopadu v Uherském Hradišti, kde byly vyneseny tyto rozsudky: P. Antonín Huvar byl odsouzen na deset let, Jan Lednický na osm let, Magda Krajíčková na pět let, Marie Hábová na pět let, Antonín Lutonský na tři roky, Vladimír Ševeček na šest let a Ladislav Lednický (budoucí Annin manžel) na šest měsíců, protože ještě nebyl plnoletý. 

Na toto neradostné období si Anna Lednická dobře pamatuje. „Do Jáchymova se mohlo jezdit na návštěvu co tři měsíce. A balíčky byly to samé, jedenkrát za měsíc se mohl poslat balíček. A nebo jedenkrát za měsíc nějaká ta vánočka. Já jsem na to doplatila, protože my jsme prakticky spolu chodili, než ho zavřeli, toho Laďka, to ještě musím upozornit. Takže o nás se vědělo, že mezi náma je jakýsi vztah. A když ho zavřeli, protože jsme se dost stýkali, tak jsem měla strach, že mne přivřú také, ale nedošlo k tomu. Ale dostalo se oznámení do banky, že mám styk s tím kriminálníkem, no ale banka to celkem vzala rozumně a nedělala z toho žádnou vědu. Akorát co bylo nejhorší, bylo ve Vizovicích na radnici, radnice psala posudky jak do banky do Zlína, tak na Laďka do toho kriminálu, nebo potom, když se vrátil z kriminálu aj do toho zaměstnání. On nedostal zaměstnání, když se vrátil z kriminálu, on měl dostat zaměstnání ve Vizovicích... On totiž študoval konzervárenskou školu a z té konzervárenské školy ho vyloučili a byl zaměstnaný u Singera. Singer ho propustil, to byly tehdy lihovary, slovácké lihovary, ti ho propustili a z Vizovic dostal posudek, že je nežádoucí pro Vizovice.“ 

Do Karviné jsme šli na tři roky a zůstali 33 let

Manželovi paní Lednické po návratu z vězení hrozila povinná vojna, a tak využil možnosti jít pracovat do dolů na Ostravsku, aby se službě vyhnul. Tam se osvědčil jako kvalitní pracovník, a protože neměli dost schopných lidí, nechali ho studovat stavební průmyslovku a pracovat na povrchu. Paní Lednickou vyhodili z banky kvůli škraloupu jejího otce. Ten se nechtěl dobrovolně vzdát svého hospodářství a vstoupit do JZD. Nakonec našla uplatnění v bance v Karviné. Ladislav pak začal pracovat pro známého ve výzkumném ústavu. Původní rozhodnutí bylo zůstat na severu Moravy maximálně tři roky. Nicméně čas plynul a rodina i s dětmi tam nakonec zůstala až do roku 1991.

„Dneska ale toho nelituju... V Karviné vládli Poláci a ti si prosadili na radnici všecko. Tam byly veškeré katolické akce, průvody, všecko bylo venku. Náboženství vedli sestřičky i kaplani, děti byly vychovávány v náboženství velice dobře. Dceři jsem řekla, že kdybychom nebyli tam, tak by nikdy nebyla tak dobře vychována v křesťanské víře.“ 

Orlovská jednota ve Vizovicích po sametové revoluci

Činnost Orla ve Vizovicích byla umlčena na dlouhých 41 let. Osmadvacátého září 1990 nově zvolená orelská rada jednoty začala postupně rozšiřovat členskou základnu a vést složitá jednání o navrácení orelského majetku. Došlo k dohodě s městem Vizovice a za zadní část Lidového domu byla jednotě vyplacena částka ve výši jednoho a půl milionu korun. Přední část Lidového domu vlastnil podnik Restaurace a jídelny, který tuto část prodal ve veřejné dražbě.

„Farář Vysloužil byl mladý člověk, který byl organizačně velmi zdatný a pro Orla zajistil Lidový dům, který původně patřil Kvochom. Vysloužil je přesvědčil, aby to prodali Orlu. Orel to koupil až po 45. roku, ale dar od Kvochů již byl proveden v průběhu války. V osmačtyřicátém to chcíplo, nikdo neměl nic, ani Orel ani Kvoché, a teprve v devadesátých letech po privatizaci se zjistilo, že Lidový dům pořád patřil Kvochům. My jsme dostali Lidový dům až v devadesátých letech, ale pak se zjistilo, že to v roce 1949 patřilo soukromníkům. Oni nám to vzali, patří to teď těm, který nám to vzali.“

Členstvo se rozhodlo k vybudování nového orelského domu v bezprostřední blízkosti kostela. Jednota má dnes asi 120 aktivních členů. Na její obnově se výrazně podíleli i manželé Ledničtí.