Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Lednický (* 1942)

• narozen 13. listopadu 1942 ve Vizovicích

• pocházel z křesťansky založené rodiny

• nebyl přijat na vysokou školu

• pracoval jako spojař v zesilovací telefonní stanici v Praze

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil při službě ve spojovací ústředně

• během normalizace se angažoval ve skryté církvi

• po roce 1989 studoval na teologické fakultě

Karel Lednický se narodil 13. listopadu 1942 ve Vizovicích nedaleko Zlína. Jeho otec se živil jako malíř pokojů a natěrač, matka se starala o domácnost. Rodiče vedli Karla už od raného dětství k víře v Boha, která ho provázela celým jeho životem a pomáhala mu v nelehkých situacích.

Rodiče přišli o všechno

První roky života prožil pamětník bezstarostně se svými rodiči a dvěma sestrami ve Vizovicích. Střet s realitou nastal až po komunistickém převratu během měnové reformy, která ovlivnila celou rodinu, podobně jako zbytek národa. „Rodiče si šetřili, aby si postavili vlastní rodinný dům, už měli hotové plány, i parcela byla koupená. V třiapadesátém roce to byla rána... Rodiče přišli úplně o všechno, parcelu prodali a plány si vzal taky někdo jiný,“ vzpomíná Karel. Ačkoliv byla rodina silně věřící, bezprostředně po roce 1948 nezažívala přímý útlak.

Nábožensky zatížená rodina

Po osmileté školní docházce pamětník nastoupil na střední školu, kde odmaturoval v roce 1960. Byl rozhodnutý pokračovat na vysoké škole, a tak si podal přihlášku na elektrotechniku, kam však nebyl přijat. Tehdy poprvé zakusil nenávist komunistického režimu k věřícím. „Přišla mi zpráva, že nejsem přijat pro velký zájem uchazečů. Později jsem se dozvěděl, že v posudku byla taková větička, že jsme silně nábožensky zatížená rodina. To v tehdejší době znamenalo stopku pro všechno další vzdělávání.“ I přes neúspěch při přijetí na vysokou školu absolvoval dvouleté nástavbové studium na Střední průmyslové škole spojové techniky v Praze, které ukončil v roce 1962 maturitou z odborných předmětů. Během studia v Praze se seznámil se svou budoucí manželkou Janou.

Co je na vojně nepříjemné, to se zapomene

V roce 1962 nastoupil základní vojenskou službu v Litoměřicích, kde sloužil u speciálního útvaru. Jeho kádrový profil kupodivu na vojně nehrál roli a pamětník se stal podporučíkem. „Zavolal si mě nadřízený, byl jsem nejistý, co bude. Řekl mi: ‚Díval jsem se do vašich materiálů a zjistil jsem, že jste věřící člověk, a já vím, že věřící nelžou, nekradou, jsou poctiví a je na ně spolehnutí.‘“ Tato věta zněla z úst vojáka komunistického aparátu poněkud zvláštně. I přes prvotní nejistotu se pamětník nakonec skutečně stal  podporučíkem.

Po návratu z vojny si Karel našel práci v Praze – stal se spojařem v zesilovací telefonní stanici. I přes svůj kádrový profil se dostal na pracoviště určené jako důležité pro případ války. V roce 1965 se oženil se svou přítelkyní Janou, se kterou měl později osm dětí.

Když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech

Velké rozčarování zažil Karel v srpnu 1968, kdy proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Během Pražského jara věřil, že uvolňující se poměry umožní svobodné vyznání víry. Tyto naděje se však s 21. srpnem rozplynuly. Pamětník v té době žil s manželkou a dětmi stále v Praze, a nejdůležitější dění měl tak na dosah ruky. V noci z 20. na 21. srpna měl právě službu ve spojovací ústředně. „V deset hodin jsme měli provádět měření systémů, které umožňovaly meziměstské telefonní hovory do Košic. Padla dvacátá druhá hodina, voláme do Košic, nic, Košice to neberou... Zkoušeli jsme se tam dovolat přes Bratislavu i přes Polsko, ale Košice byly nedobytné. Zřejmě už byly obsazené a vstupovaly tam armády.“

V brzkých ranních hodinách si Karel zapnul v práci rádio a dozvěděl se, že Československo bylo obsazeno vojsky spřátelených armád. Zanedlouho on i jeho spolupracovníci dostali pokyn, aby nikoho na stanici nepouštěli. „Já jsem pracoval na zvláštním pracovišti, byl to v podstatě podzemní bunkr, protiatomový kryt připravený pro případ války. Byly tam staženy všechny důležité spojovací cesty, aby v době ohrožení fungovalo spojení mezi všemi důležitými orgány.“

Napjatě jsme poslouchali rozhlas

Když Karlovi skončila služba, sešel se s manželkou a společně se vydali na nádraží, odkud měli jet domů do Roztok. Cestou slyšeli střelbu a hukot přilétajících letadel. Nakonec se v bezpečí dostali na nádraží a stihli nasednout do posledního vlaku, který ten den do Roztok odjel. V následujících hodinách přestaly vlaky i tramvaje jezdit. „Doma jsme celí napjatí poslouchali rozhlas. Některé ty zprávy nám jako spojařům lahodily. To, že to svobodné vysílání i přes snahu okupantů pořád fungovalo a nebylo přerušeno, nám udělalo dobře u srdce.“ Další den se pamětník i jeho manželka vrátili do práce ve spojovací ústředně. Karel vzpomíná, jak okupační vojáci objevili budovu ústředny: „Najednou byly vojenské hlídky na chodbách a všechno hlídaly. Jenže ti vojáci byli vlastně chudáci, oni nevěděli, kde jsou ani do čeho jdou. Byli bezradní a měli hlad... Dneska je mi jich líto.“

Moje víra se během let posilovala

S příchodem normalizace se pamětník s rodinou přestěhoval do Písku, kde koupil rodinný domek se zahradou. Během následujících let se angažoval ve skryté církvi. Jeho manželka absolvovala katechetický kurz a poznatky z tohoto studia uplatňovala při náboženském vedení vlastních dětí i dětí přátel. Navázání bližších kontaktů s kongregací Salesiánů Dona Boska dodneška velice pozitivně ovlivňuje jejich život. Po roce 1989 se začal zabývat jáhenstvím na výzvu tehdejšího biskupa Miloslava Vlka. Později studoval na teologické fakultě v Českých Budějovicích. Od roku 1990 Karel Lednický provozoval duchovenskou službu v píseckém vikariátu.