Karel Lednický

„Po maturitě v roce 1960 jsem se hlásil na vysokou školu, na elektrotechniku, protože tento obor mě přitahoval. Udělal jsem přijímací zkoušky, ale po nějaké době přišla zpráva: ‚Pro velký zájem uchazečů nejste přijat na studium v Brně na vysoké škole.‘ Až s odstupem doby se potom člověk dozví, že ty výsledky přijímacích zkoušek nejsou tak úplně rozhodující. Protože vždycky tam hrálo roli spíš takové politické nahlížení na jednotlivce. Později jsem se dozvěděl, že v posudku byla taková větička, že jsme silně nábožensky zatížená rodina. To v tehdejší době znamenalo stopku pro všechno další vzdělávání.“

„Rodiče si šetřili, aby si mohli postavit vlastní rodinný dům. Vím, že už byly hotové plány, tatínek už se domlouval s architektem, se stavitelem, i parcela byla koupená. V třiapadesátém roce při měnové reformě všechny úspory padly. Tehdy to byla rána pro všechny, kteří si šetřili, mysleli, jak se říká, na zadní kolečka. Ty úspory, které byly ve spořitelnách na vkladních knížkách, na takzvaných vázaných vkladech, byly zhodnoceny v poměru jedna ku padesáti. Hotovost, která byla doma, tak byla zhodnocena jedna ku pěti, což bylo lepší. Zkrátka, rodiče přišli úplně o všechno, parcelu prodali a plány si vzal taky někdo jiný.“