Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Ledvinková (* 1928)

• narozena 6. srpna 1928 v jihočeské obci Buk

• Buk byl česko-německá vesnice, dětství prožila po boku českých i německých dětí

• v roce 1939 byl Buk obsazen, některé české rodiny odešly, oni zůstali

• chodila do německé školy, později do měšťanky

• po měšťance byla totálně nasazena, nejdříve v zemědělství, později u německé švadleny

• rodina za války opatrovala knihy Pošumavské jednoty

• po válce zažila v Buku odsun německých sousedů, včetně její nejbližší kamarádky

• v 50. letech rodina odevzdala pod nátlakem do JZD dva hektary pozemků

• pracovala jako švadlena

• vdávala se v roce 1952, vychovala dvě děti, dceru a syna

• manžel Václav Ledvinka, vyučený klempíř, pracoval jako mistr na stavbách

• v roce 2024 žila v Jindřichově Hradci

Celé dětství měla kolem sebe známé tváře sousedů, dětí, kamarádů. A jednoho dne zmizely. Zbyly po nich den po dni blednoucí vzpomínky. A jména. „Ema se jmenovala,“ pamatuje si i po takřka osmdesáti letech Milena Ledvinková jméno své nejlepší kamarádky, která byla v roce 1945 spolu s dalšími občany německé národnosti odsunuta z jihočeské vesnice Buk, kde obě vyrůstaly. Milena Ledvinková je jedním z posledních přímých svědků odsunu po druhé světové válce ve zdejším kraji. Události, o kterých vypráví, jsou však v její mysli stále živé, nabité emocemi a smutkem, jakoby se odehrály teprve nedávno.  

V každé chalupě byl muzikant

Milena Ledvinková se narodila 6. srpna 1928 v jihočeské obci Buk, která za války připadla do Sudet. Maminka Mileny Ledvinkové se jmenovala Marie Bláhová, za svobodna Koudelková, a narodila se v roce 1889. Otec Josef Bláha se narodil v roce 1894 a byl ze sedmi dětí. Milena Ledvinková měla bratra, který se narodil o osm let dříve než ona, v roce 1920. 

Dědeček padl za první světové války do zajetí, kde pracoval někde u statkáře a dostával za to prý peníze. Z Ruska se vrátil částečně pěšky, částečně vlakem. „Když ve Vídni přijel na nádraží, měl s sebou bochník chleba. Obsypaly jej hladové děti, ale neměl nůž, tak ten bochník chleba prý jen lámal a házel těm dětem,“ vypráví dědovu historku Milena Ledvinková. Po návratu se prý dědeček přihlásil dobrovolně do armády, aby uživil početnou rodinu. Ale ani armáda na tom nebyla nejlépe. Dědeček prý mnohokrát vyprávěl, jak stáli na nějaké stráži bosí, přišla tam nějaká kontrola a oni si museli tajně půjčovat boty, aby to kontrola nezjistila.

Nejranější vzpomínku na vlastní dětství si Milena Ledvinková vybaví z období, kdy jí byly asi tři roky. U domu jim rostla jabloň, ke které chodívala brečet. Naproti domu stála škola a když si malá Milena jednou přišla ke své jabloni zase postýskat, vyklonil se náhle z okna pan řídící a zavolal na ni: „Ty kluku, jestli nepřestaneš, tak tě pověsím na ten strom!“ Dodnes neví, proč jí tato vzpomínka tak utkvěla, když dětství měla dle svých slov hezké. „Před válkou nebyly rozdíly mezi Čechy a Němci, německé i české děti si hrály spolu před chalupou, i když ve škole byly rozdělené třídy na českou a německou,“ vypráví pamětnice a popisuje život v téměř malebné předválečné jihočeské vesničce. „V každé chalupě byl muzikant a v obci byla budova s velkým tanečním sálem, to tehdy bylo docela neobvyklé. Hostinský byl kapelník a provozoval tam taneční zábavy. Byly vyhlášené, místní muzikanti hráli i prezidentu Benešovi, když přijel na návštěvu.“ Podle jejího odhadu má dnes Buk zhruba 100 chalup a 300 obyvatel, ale před válkou to bylo mnohem víc. „Mnoho domů zbourali, až mi to přišlo škoda. Zbořil se například krásný dřevěný Schulhaus, nebo památník padlým v první světové válce, to jsem nikdy nepochopila.“

To vám byl hluk!

Maminka Mileny Ledvinkové pocházela z hospody v Lásenici. Aby se osamostatnila, našetřila si z práce v hospodě na dům v Buku, své první dítě, syna, bratra pamětnice, měla s neznámým mužem. Později se seznámila s tatínkem pamětnice, Josefem Bláhou. Otec pracoval na dráze, později v lomu a na opravách silnic. Ještě později se uchytil v Rakousku, kde pracoval jako zedník, vracel se domů jen na víkendy.

Třetího října 1939 byl Buk obsazen Němci a vesnice se tak stala součástí německé říše. „Jela jsem tehdy s otcem na pole. Když jsme se vraceli, jejda to vám byl hluk! Muzika hrála u hospody, krávy měly ocasy nahoře, plašily se. V Buku byly dvě kapely a vítaly okupantské vojsko a lidé se veselili,“ vybavuje si samotný den obsazení. „Tatínek pak dělal amolety k obědu, trhaly se mu pod rukama, nadával. V jednu hodinu začaly přijíždět první motorky, po nich začala přijíždět auta s německými vojáky, tam se vítalo, zdvižený pravice. Jako děti jsme se dívaly, co se děje. Vítali je Němci, Češi byli zalezlí, ani nevylezli.“

Na všechno byly lístky

Vesnice Buk tedy připadla pod Říši, ale podle Mileny Ledvinkové jejich rodinu nikdo nevyháněl, jen jim kdosi nabídl, že odkoupí jejich domek, ale to rodina odmítla a tak zůstala v Říši. Některé české rodiny ale odešly do Jindřichova Hradce. 

Jak se jim změnil život? „Na všechno byly najednou lístky. Musela jsem jít také do německé školy, ale tam byl fajn pan řídící a mluvil na nás česky. Po roce jsem přešla na německou měšťanku do Jindřichova Hradce. Tady se učilo jen německy a zajímavostí je, že ještě anglicky. Také se tam učil těsnopis,“ vzpomíná Milena Ledvinková.

Maminka byla na začátku války čtyři měsíce nemocná a léčila se v Praze. „Bylo to hrozný, bylo jí málo přes čtyřicet let, ale vypadala na osmdesát. Pokud by tehdy nešla na operaci, měla by rok života. Nebylo to ale jednoduché, v nemocnici chytla záškrt a po operaci pak měla nějaké zápaly,“ říká pamětnice. Když Milena Ledvinková skončila měšťanku, bylo jí čtrnáct let a byla na rok nasazená v zemědělství v jakési jihočeské sudetské obci. Její prací bylo chystat krmení pro dobytek. „Já byla silná dost a taky mladá, nevadilo mi to. Pak jsem měla na vybranou, buď jít dělat prodavačku v německém knihkupectví, nebo jít do textilky. Tak jsem šla do učení na švadlenu k jedné Němce.“ Její bratr byl nasazen v Hamburku a v Berlíně.

Knihy Pošumavské jednoty

Rodina pamětnice měla knihovnu Pošumavské jednoty, což byl spolek, který posiloval společenský a kulturní vliv české menšiny mezi Němci. „Už nevím, jak jsme se k té knihovně dostali, ale knihy se půjčovaly před válkou, aby lidi četli česky. Během války byly schované, maminka dala ty knížky do beden a dala je pod forotní postel, aby se nenašly.“

S knihovnou mají však spojenou jednu kritickou chvíli. V noci k nim přišli vojáci a vše prohledali a objevili bedny. Na vrchu byl naštěstí Švejk. „Tak se díval ten oficír, že je to jako legrace, tak to zase zastrčil a nic z toho naštěstí nebylo,“ vypráví pamětnice o chvíli, která mohla stát celou rodinu život. Milena Ledvinková dnes již neví, co přesně za knihy schovávali, ale myslí, že to byly hlavně zábavné knihy. „Vrba, Beranův dvůr, spíš románky, neškodné knihy. Nebo opera Prodaná nevěsta v notách. Později jsme knihovnu věnovali do školy, ty dražší a cenné výtisky z ní pak někdo ukradl,“ uzavírá vyprávění o Pošumavské jednotě pamětnice.

Hned ten den si zabral barák

Dalším zlomovým obdobím pro jihočeskou obec byl konec války. Bukem tehdy procházela spousta lidí: „Procházeli tudy zajatci, uprchlíci, pracovníci, zbytky německé armády, rodiny německých vojáků, které se chtěly dostat do amerického zajetí. Ti všichni Bukem a mířili do Rakouska na Nové mlýny.“ Do Buku dokonce asi na tři týdny přišli civilisté z Polště a dohlíželi, aby se mezi Čechy a Němci nic nestalo, spali ve škole, drželi stráž. 

Brzy přišel odsun. „Muselo to být rychlé,“ vzpomíná pamětnice, „pamatuji si, že den před tím přišli z kovárny za tátou lidi a ptali se, co je na tom pravdy, že v Pěnej stěhují pryč Němce. Ale táta o ničem nevěděl. Byl tehdy členem nově ustanovenýho národního výboru a nevěděl nic. A druhý den už byl odsun. Ale komunisté to museli vědět, protože hned ten den si nějakej švec a to byl komunista, zabral jeden barák.“ Němci odcházeli na Bystřici, kde bylo sběrné místo. Kdo měl trakař, naložil věci na trakař. Někteří ale odešli jen s tím, co měli na sobě. Jeden sedlák prý dělal na poli, v pantoflích, a když za ním přišli, že musí na odsun, tak odešel v pantoflích. Pamětnice měla kamarádku Emu, s kterou se ani nestihla rozloučit, najednou prostě byla pryč. „Němci odevzdávali klíče od domu mému otci,“ říká pamětnice, „pamatuju se, jak sousedka, která musela pryč, volala na mamku – helejte, mám zaděláno na chleba, jděte tam a upečte ho.“ 

Ti, co přicházeli, už vztah neměli

Někteří Němci mohli z různých důvodů zůstat. „Ale šli pak stejně sami dobrovolně, protože co tady? K lékaři nesměli, do školy taky ne, panoval strach, že je pošlou do koncentráku... Takže v Buku nakonec nezůstal z původních Němců nikdo,“ vypráví Milena Ledvinková. Po odsunu zbyla ve statcích spousta zvířat, maminka se prý o dobytek starala. „To bučení bylo slyšet všude,“ říká.

Odsun vnímá jako nespravedlivý k mnoha lidem. Vzpomíná například na sousedky, sestry Schindlerovy, které vůbec nebyly nacistky a musely pryč. Nebo vzpomíná na rodinu německého pana řídícího. Odsun se dotkl i její rodiny, její strýc si vzal Němku, a oba byli odsunuti. Pamětnice vzpomíná, jak se domy po Němcích rychle rozebraly. „Nikdo to nekontroloval ty opuštěné domy, vždycky nikdo přišel, vykradl, co chtěl, a zase zmizel,“ popisuje pamětnice divokou dobu a komentuje i to, že si rodina také mohla přijít k lepšímu, ale nestáli o to: „Otec nebyl zištný, mohli jsme mít jakýkoliv dům, ale nevzali jsme si žádný, zůstali jsme v původní chalupě, kterou koupila maminka. Měli jsme k tomu vztah. Ti co přicházeli, už tolik vztah neměli a klidně různě bourali,“ konstatuje smutně pamětnice. 

Dodávky byly vysoké, tak kývli

Pár let na to válkou otřesenou společností začaly zmítat další dějinné události. K moci se dostali komunisté a s nimi přišla změna majetkových poměrů, kolektivizace. „Naši šli do JZD jako poslední. Měli nejhorší pole, který bylo samej kamen, ale drželi, nechtěli do JZD. Ti se nadřeli. Táta pak chodil jako zedník do práce, tak na poli pracovala hlavně máma. Snažili se vydržet, ale dodávky měli tak vysoké, a dostávali pokuty, že už to přestávali zvládat, tak se podvolili a šli do JZD. Měli necelé dva hektary,“ říká pamětnice a dodává se smutkem: „ti, co přišli, neuměli vůbec hospodařit, tak byli rádi, že je JZD a postará se. Podvolili se nakonec všichni.“ 

Na padesátá léta a procesy si vzpomíná velmi dobře. „Chodili po podnikách, sbíraly se podpisy. Tehdy jsem říkala, že nikdy bych nikoho neodsoudila k smrti. Věděli jsme, co se děje, jistěže. Znala jsem jméno Milada Horáková, četla jsem o tom,“ vzpomíná si Milena Ledvinková. Na otázku, jestli věřila tomu, co o Horákové četla – že je zrádce národa a podobné věci, odpovídá pamětnice lakonicky: „Kdo by tomu prosím vás věřil!“

Ani prášek do pečiva jsme neměli

Pamětnice tehdy zažívala v osobní rovině radostné období svého života, realizovala se ve vysněné oděvní tvorbě. Pracovala v dílně, kde bylo zhruba 12 děvčat. „A týden jsme šili třeba jedny šaty. To muselo být tip top, zákaznice se třeba vrátila, abychom jí to zabrali o jediný centimetr. Byla to moc hezká doba.“

Milena Ledvinková se v padesátých letech také vdala, přesně v roce 1952. „To byla svatba! Ani prášek do pečiva jsme neměli...“ směje se dnes. O rok později se jí narodila dcera, o tři roky později syn. Muž Václav Ledvinka dělal klempířinu, později si dodělal průmyslovku a dělal na stavbách mistra. 

Na rok 1968 nevzpomíná ráda. „Byli jsme v Rakousku zrovna na návštěvě u bratra našeho otce, ten co byl odsunut. Když přišla invaze, to nám všichni fandili. Syn tam chtěl zůstat. Líbilo se mu, že tam neměli zámky a že tam bylo všechno k dostání,“ popisuje Milena Ledvinková. „Když jsme slyšeli, co se stalo, jeli jsme domů, v Linzi jsme se setkali s nějakými studenty, kteří se rozhodli emigrovat, napsali pro své rodiče dopisy a poslali je po nás. V Budějovicích jsme byli svědky, jak tam Budějičáci sundavali rudou hvězdu z budov.“

Aby lidé více muzicírovali

Pamětnice nikdy nebyla členem komunistické strany, její muž byl jeden rok, pak nesouhlasil s okupací, tak ho vyhodili. Ona osobně se nikdy nesetkala se Státní bezpečností, ale jednou vyslýchali jejího manžela před odjezdem do Německa a po jeho návratu. Pamětnice neví, co přesně tam řešili a co po něm chtěli. Zažili i menší komplikace se studiem dětí, ale dobře to dopadlo: „Dcera se dobře učila, ale zamítli jí studium na vysoké škole. Přes známé se však nakonec dostala.“ 

Změnu režimu v roce 1989 přivítali. „Manžel jezdil do Prahy a také zvonil klíčema. Já jsem neměla na politiku moc času, starala jsem se o rodinu a staré rodiče,“ říká pamětnice. 

Na závěr by si Milena Ledvinková přála, aby lidé více četli, nekoukali pořád jen do mobilů, aby byli více národovci a více muzicírovali.