„Pak teda přišla i ta konfiskace majetku i na drobnější řemeslníky, protože teda například ten můj bratr, kterej byl na Jelení, měl truhlářství, malý. Měl tři dělníky: asi dva učedníky. Ale truhlářství mu zavřeli, zabavili mu všechny stroje a dělníci šli pryč. No a on potom musel zasklívat okna.“
„My jednou prostě, protože jsme měli půdu takhle tam nahoře... A v těch lesích byli tři Angličani a oni tam onemocněli. A pan doktor pravil, že by potřebovali bydlet někde, kde bude sucho a teplo, protože měli zápal plic. No tak bydleli u nás na tý půdě a pan doktor je tam chodil léčit. A byli tam teda až zase do revoluce.“
„Jelení je malý městečko, který kolem dokola má asi tak – na všechny čtyři světový strany čtyřkilometrovej les. Je to na mírným kopečku a všude kolem dokola čtyři kilometry lesa. Ať jdete nalevo, napravo, dopředu, dozadu, na všecky strany. No a tenkrát v tý době u nás procházeli přes to Horní Jelení váleční zajatci, který jsme tam museli ubytovat, pochopitelně. (Mělo to pro nás školáky jednu výhodu, protože my jsme ten rok vůbec nechodili do školy.) Protože jsme neměli kam chodit, protože školu měli napřed obsazenou vojáci wehrmachtu a potom tam byla ubytovna pro zajatce, který procházeli a na tom Horním Jelení přespali, museli se tam nakrmit, najíst. Tím pádem měli ohromnou výhodu, protože i z toho transportu se jim přes ten les ztráceli. Oni skočili do příkopa a byli v lese. A už je těžko kdo hledal. No a na Jelení teda je ubytovali do všech větších prostor, který byly, a ‚Jeleňáci‘ je museli večer krmit. To byla jejich povinnost, že jim museli dát jíst, uvařit. V každým baráku, kde byl větší kotel, se vařily brambory. A k tomu vaření jsme byly my děti pokládaný jako za pomocníky a pak se to odnášelo do těch ubytoven, kde se ty zajatci krmili. A takhle to trvalo asi dva měsíce den co den.“
Marie Lemarie, rozená Červenková, se narodila 29. října 1932 v Horním Jelení, v okrese Pardubice. Zde prožila i celou druhou světovou válku. Na konci války procházely přes obec transporty válečných zajatců. Rodina Červenkových několik vojáků ukryla ve svém domě. Po válce se rodina přestěhovala do Libiše u Neratovic, kde otec pracoval v chemické továrně Spolana. Marie absolvovala gymnázium v Mělníku a po maturitě nastoupila také do Spolany jako chemická laborantka. V roce 1954 se vdala za ing. Miloslava Lemarie, vedoucího technické kontroly. Spolu vychovali dceru Blanku (nar. 1955) a Petra (nar. 1962). V roce 2021 žila v Libiši. Marie Lemarie zemřela v lednu roku 2022.
