Aurel Lesák

„Zájezdu vždy předcházelo velice precizní odbavení. Celně se odbavovalo všechno. Magnetofony, mikrofony, všechno se muselo dokumentovat. Kontroly na hranicích byly důsledné. Přechod hranic v té době znamenal tříhodinové martyrium. Muselo se všechno vybalit z autobusu, oni všechno kontrolovali, my u toho museli být, pak zase zabalit, naložit a pak teprve se jelo. Bylo to tehdy velice složité.“

„Ve škole byli lidi, kteří zakládali SSM [Socialistický svaz mládeže] v roce 1948. Tehdy se tomu říkalo ČSM [Československý svaz mládeže]. Kdo tam nevstoupil, byl pronásledovaný. Každý se to snažil odsunout co nejdál a vyhnout se tomu, jak to šlo. Členové, kteří dělali nábor do ČSM, byli nesympatičtí. Byli to zkrachovalí, řekněme, zámečníci. Byli to učňové, kteří neměli úspěch ve škole, tak si vynahrazovali ten neúspěch tím, že svolávali různé tábory a tam ty normální lidi přesvědčovali, abychom se stali předvojem dělnické třídy."

„Měli zásadu civilní oběti vyloučit. Dělali to, že když objevili vlak, někde na rovině, v zatáčce nikdy, tak letadlem přeletěli ten vlak, všichni to samozřejmě viděli, a letec dal dávku do vzduchu. Takže bylo jasné, že bude střílet. Všichni z vlaku okamžitě utekli a schovali se, kam mohli. Stíhač se velkým obloukem vrátil a prošil tu lokomotivu, protože věděl, že lidi mezitím utekli. Ale taky se stalo, že wehrmacht to neudělal, byl ve služebním vagónu, a tak je pobili všechny. Nejenže zničili lokomotivu, ale pobili i spoustu Němců.“

„Odboj byl taky v tom, že se poškozovaly lokomotivy. Ne tak, že se něco ulomilo. Ale tak, že se lokomotiva vyřadila z provozu. Řeklo se, že se musí provést revize nějakých ložisek. Tehdy to bylo jednoduché, protože to nebyla ložiska kuličková. Byla to technika ‚1850‘, takže se ložiska musela vylévat takovým zvláštním… takže lokomotiva musela být vyřazena delší dobu z provozu. Samozřejmě ti lidé, kteří tohle řídili, se z toho radovali, protože Němce nenáviděli. Ale za každým tímhle člověkem stál Němec. A to byli Němci ze Sudet, kteří perfektně rozuměli česky. Bylo tedy velké nebezpečí, že zaslechnou nějakou narážku. Byli tehdy velice vynervovaní, tak se těch narážek hned chytali. Otec byl kvůli tomu několikrát na gestapu.“

„Tím, že jsme odešli z Loun, tak do Vánoc jsme byli silně bezprizorní. Po Vánocích jsme nastoupili do školy v Sedlci. Jako první věc, kterou jsme museli udělat, bylo, že jsme vyfasovali redispero číslo pět a lahvičku s černou tuší. Dostali jsme lepidlo a učebnice a museli jsme v učebnicích zalepovat prezidenta Masaryka a Beneše a slovo Československo jsme začerňovali černou tuší. To byla naše školní výuka do konce školního roku. Že se ruší Československo, to nám vadilo v rodinném kruhu. Dědeček a tety o tom mluvili. Jedna z tet byla zuřivá ochotnice. Hráli divadlo, všelijaké vlastenecké hry. Takže to byl začátek protektorátu, než to začali sledovat a zakazovat. A to divadlo, to byl tedy vzdor proti tomu.“