„My jsme nedodržovali žádné (svátky). Já mám manželku křesťanku. Moje děti jsou všechny tři pokřtěný na křesťanskou víru. Já žiji bez víry, mne to nebavilo. (…) Na Slovenku byli za první republiky samí čeští profesoři, Slováci neměli inteligenci. (…) Otec, když umíral, mi říkal, nezapomeň, že jsi chtěl dělat to, co já.“
„Nás jedenáct, hlavně z města Györ, jsme neustoupili, jako ti druzí ustupovali, protože síla Rusů byla velká. Ti, co zůstali u svých jednotek, ty Rusové posílali (do gulagů). Můj švagr chtěl předat sklad, přišel Rusák, pif, paf, puf, hotovo. Nikomu nevěřili. Měl jsem koženou bundu a tam jsem měl zašitou legitimaci KSČ. Jsem si říkal, buď mi ji najdou, nebo mi přijde vhod. (…) Ty legitimace byly tištěné v Rusku a byly rusky a česky, nebo slovensky. Tak jsem si to v noci rozpáral, stříleli po nás, ale my se schovali. Rusové přišli likvidovat zbytky, co mohli sebrat, sebrali. Vedli nás na velitelství. Legitimaci jsem měl připravenou. (…) Vyndal pistoli a říká: ‚Ty staršina!‘ Tak jsem mu dal tu legitimaci a on se mi omluvil. – ‚Ničego, tovarišč.‘ Byl by mě tam odstřelil jako vedoucího skupiny. Já říkám: ‚Nět, éto samyj jevrej, rabočij.‘“
„Co se tam učilo? Ráno ve čtyři hodiny budíček. Nejdřív jsme běhali. Až deset kilometrů. Potom jsme skákali. Z jednoho metru, pak až dva metry. Z pěti metrů do měkkého. Všichni jsme uměli slovensky, maďarsky i německy. Byli tam i Němci – komunisté, kteří se cvičili na shoz do týlu německé armády. Byl tam pluk protiletecké obrany, samé ženy. (...) Prostě se ty ženské koupaly nahaté. To je jen tak mimo, byla i legrace.“
„Bylo nás ne pět, ale přes pět set, těch židovských kluků – Maďarů. A byli jsme zařazení do maďarského pluku – 20. divize. My jsme tam byli zařazeni jako pracovní pluk. Byli jsme cvičeni v Maďarsku na kladení min, na odminování a odstranění nevybuchlých střel. Kde bylo nebezpečí pro jiné, my jsme to museli dělat.“
„Velel jsem již četě, bylo nás třicet. Povídám: ‚Kluci nešli jsme sem chcípnout. Ukážeme Němcům, co jsme zač.‘ Taky jo. Ale udělali jsme jednu velikou chybu. Měli jsme málo nábojů. Došlo nám střelivo. Pustili jsme to naplno, ty ruské automaty. Němci před námi začali utíkat. (…) Sebrali jsme Němcům automaty. Pane jo, ti dostali na frak. A neměl jsem raněné. Ani jednoho.“
Josef Lesný se narodil v roce 1911 v Maďarsku jako Jozef Lövinger ve smíšené židovsko-křesťanské rodině. Vyučil se truhlářem, v třicátých letech se stal v Bratislavě členem předválečné komunistické strany. V roce 1938 mobilizován, sloužil jako střelec u kulometu. Za války byl též odveden do armády, jako poloviční Žid narozený v Maďarsku sloužil v pracovní jednotce maďarské armády. Byl zajat Rudou armádou, předválečná komunistická legitimace mu zachránila život a umožnila lepší zacházení v internačním táboře v Sovětském svazu. V Petrozavodsku se mu dostalo paradesantního výcviku, byl nasazen s Rudou armádou v bojích o Stalingrad. Později si zažádal o přeřazení k československé jednotce, sloužil u 3. brigády, účastnil se bojů u Jasla a u Dukly, byl zraněn. Po válce žije v Liberci. Zemřel 7. října 2011 ve věku sta let.
