Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lesný (* 1911  †︎ 2011)

• narozen v roce 1911 v Maďarsku jako Jozef Lövinger

• předválečný člen KSČ v Bratislavě

• v roce 1938 mobilizován, střelec u kulometu

• v pracovní jednotce maďarské armády

• zajat Rudou armádou, předválečná komunistická legitimace mu zachránila život

• v Petrozavodsku se mu dostalo paradesantního výcviku, nasazen s Rudou armádou v bojích o Stalingrad

• později se přidal k československé jednotce, 3. brigáda, boje u Jasla a Dukly

• po válce žije v Liberci

• zemřel 7. října 2011 ve věku sta let.

V současnosti skoro stoletý pamětník Josef Lesný (ročník 1911) se narodil na maďarském venkově v rodině chovatele koní. Svého otce pořádně nepoznal, zemřel totiž několik let po jeho narození na následky zranění. Pro rodinu to znamenalo citelnou ztrátu živitele, navíc rodinné finance byly uloženy v bance, která v poválečných letech zkrachovala, takže malý Josef vyrůstal ve skromných poměrech.

Jeho vyprávění je trochu poznamenáno jeho věkem a zdravotním stavem, na mnohé události si již dobře nevzpomíná, jiné nedatuje přesně, přesto je z jeho vyprávění znát, že jeho život byl na různé životní zlomy bohatý.

Josef Lesný se narodil jako Jozef Lövinger ve smíšeném manželství. Otec byl židovského původu, matka křesťanka. Jaký byl jeho vztah k víře: „My jsme nedodržovali žádné židovské svátky. Já mám taky za manželku křesťanku. Moje děti jsou všechny tři pokřtěný na křesťanskou víru. Já žiju bez víry, mne to nebavilo.“

Po smrti otce

Jeho starší sestra byla lékařkou v Bratislavě, Josef se po vychození obecné školy přestěhoval za ní do Bratislavy a vyučil se u uměleckého truhláře. Pro práci s dřevem byl velmi šikovný. Brzo uměl restaurovat nábytek, přivydělával si na zakázkách pro katolickou církev a vyřezával součásti oltářů a sošky svatých. O několik let později si v Bratislavě při zaměstnání dodělal stavební průmyslovku. Ve třicátých letech ho odvedli do armády, sloužil u 42. pluku v Milovicích, byl prý velmi šikovný střelec, později za mobilizace sloužil jako střelec u kulometu v pohraniční pevnosti nedaleko Děčína. Stejně jako ostatní cítil velké zklamání z toho, že jsme se vzdali pohraničních opevnění, byl připraven v opevnění položit svůj život.

Po demobilizaci se vrátil na Slovensko. Jeho bydliště připadlo Maďarsku, a tak se stal maďarským občanem, ovšem občanem druhé kategorie, pocházejícím ze smíšeného manželství. Není tak divu, že když byl během války povolán do maďarské armády, narukoval do pracovních oddílů. Po napadení Sovětského svazu se východního tažení účastnila i maďarská armáda a s ní i její pracovní jednotky. Cvičili se v kladení a odstraňování min, stavbě ženijních staveb, byli nasazováni do prvosledových oddílů, sloužili však beze zbraně. Úmrtnost vojáků v těchto jednotkách tak byla přirozeně velmi vysoká.

Dejme slovo Josefu Lesnému. „Bylo nás ne pět, ale přes pět set, těch židovských kluků – Maďarů. A byli jsme zařazení do maďarského pluku – 20. divize. My jsme tam byli zařazeni jako pracovní pluk. Byli jsme cvičeni v Maďarsku na kladení min, na odminování a odstranění nevybuchlých střel. Kde bylo nebezpečí pro jiné, my jsme to museli dělat.“

Pro jeho budoucnost v Sovětském svazu bylo rozhodující, že se stal před válkou v Bratislavě členem KSČ. Brzy po nástupu na frontu začal uvažovat o tom, že přejde na sovětskou stranu. Na frontě brzy potkal svého známého, kterého znal ještě z fotbalového týmu v Lučenci. Spolu s ním a s dalšími se začali připravovat na dezerci.

To jsou všichni Židé, dělníci

„Nás jedenáct, hlavně z města Györ, jsme neustoupili, jako ti druzí ustupovali, protože síla Rusů byla velká. Ti, co zůstali u svých jednotek, ty Rusové posílali (do gulagů). Můj švagr chtěl předat sklad, přišel Rusák, pif, paf, puf, hotovo. Nikomu nevěřili. Měl jsem koženou bundu a tam jsem měl zašitou legitimaci KSČ. Jsem si říkal buď mi ji najdou, nebo mi přijde vhod. (…) Ty legitimace byly tištěné v Rusku a byly rusky a česky, nebo slovensky. Tak jsem si to v noci rozpáral, stříleli po nás, ale my se schovali. Rusové přišli likvidovat zbytky, co mohli sebrat, sebrali. Vedli nás na velitelství. Legitimaci jsem měl připravenou.“

Měl velké štěstí, jeden ruský voják ho chtěl odstřelit jako vedoucího skupiny zajatců, ale jeho komunistická legitimace vytištěná v Sovětském svazu ho zachránila. Jeho švagr byl zajat přímo na posádce a jako takový měl mnohem méně štěstí. Prý ho na místě zastřelili. Josef vzpomíná: „Vyndal pistoli a říká: ‚Ty staršina!‘ Tak jsem mu dal tu legitimaci a on se mi omluvil. – ‚Ničego, tovarišč.‘ Byl by mě tam odstřelil jako vedoucího skupiny. Já říkám: ‚Nět, éto samyj jevrej, rabočij.‘ – To jsou všichni Židé, dělníci.“

Parašutistou v Rudé armádě

Znalost práce se dřevem Josefovi pomohla k snesitelnějším podmínkám, pro Sověty stavěl baráky pro další zajatce ve sběrném táboře. Po nějaké době si získal důvěru velení tábora, působil též jako tlumočník, ovládal němčinu i maďarštinu a v ruštině dělal velké pokroky. Velitel tábora prý ovládal maďarštinu, byl to snad emigrant z doby Maďarské republiky rad. Vyjednal pro sebe a pro některé další přijetí do sovětské armády. On sám se prý dostal na výcvik do Petrozavodska, kde absolvoval paradesantního kurzu. „Co se tam učilo? Ráno ve čtyři hodiny budíček. Nejdřív jsme běhali. Až deset kilometrů. Potom jsme skákali. Z jednoho metru, pak až dva metry. Z pěti metrů do měkkého. Všichni jsme uměli slovensky, maďarsky i německy. Byli tam i Němci – komunisté, kteří se cvičili na shoz do týlu německé armády.“ Josef Lesný na několika místech svého vyprávění vzpomíná i na příjemnější stránky života mladého vojáka. „Byl tam pluk protiletecké obrany, samé ženy. Prostě se ty ženské koupaly nahaté. To je jen tak mimo, byla i legrace.“

Protiútok u Jasla

Když Josef Lesný vzpomíná na boje s československými jednotkami, spíše se mu vybavují lepší zážitky, úspěchy. Třeba protiútok u Jasla. „Velel jsem již četě, bylo nás třicet. Povídám: ‚Kluci nešli jsme sem chcípnout. Ukážeme Němcům, co jsme zač.‘ Taky jo. Ale udělali jsme jednu velikou chybu. Měli jsme málo nábojů. Došlo nám střelivo. Pustili jsme to naplno, ty ruské automaty. Němci před námi začali utíkat. (…) Sebrali jsme Němcům automaty. Pane jo, ti dostali na frak. A neměl jsem raněné. Ani jednoho.“

Josef Lesný měl být několikrát vyslán do týla nepřítele v rámci paradesantního výsadku, bohužel si už dnes nepamatuje podrobnosti. Jednou se prý dostal do zajetí, ze kterého se mu podařilo utéct. V týlu byli dva, on a jeho spolubojovník. Jeho kamarád se zranil, pamětník šel tedy hledat pomoc. Přitom byl zajat, prý jakýmsi Rakušákem s nákladním vozem. Protože žil nějakou dobu i v Rakousku a znal vídeňskou němčinu, dal se do řeči se svým hlídačem, který je kamsi převážel. Začal mu zpívat sprostonárodní rakouské písně. Využil jeho překvapení, vrazil mu ránu a utekl.

Byl dvakrát zraněn, v roce 1944 střepinou do ramene, v únoru 1945 byl zraněn podruhé, tentokrát byl postřelen do levé nohy. Konec války prožil v relativním klidu, léčil si svá zranění a prošel radiotelegrafním kurzem v Krosnu. Po skončení války se už na své rodné Slovensko nevrátil. Oženil se v Čechách, a nakonec se usadil na Liberecku. Některé z jeho dětí po roce 1968 emigrovaly, ta, která zůstala, se o něj dnes starají. Žije s manželkou v domě s pečovatelskou službou.

Poznámka – kvůli zhoršení zdravotního stavu pamětníka nedošlo k domluvenému pokračování natáčení, takže nemohly být probrány události konce roku 1944, či poválečné osudy pamětníka.