Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Líbal (* 1954)

• narozen 11. listopadu 1954 v Mělníku

• jeho otec Miroslav Líbal byl funkcionářem KSČ

• po roce 1968 byl otec ze strany vyloučen

• vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze

• od roku 1976 pracoval v okresním kulturním středisku v Mělníku

• pořádal kulturní akce, které vzbudily pozornost Státní bezpečnosti

• Státní bezpečnost jej opakovaně vyslýchala a dělala u něj domovní prohlídky

• po přestěhování do Plzně pracoval v propagaci maloobchodu

• v roce 1986 byl obžalován z veřejného pobuřování, soud ho uznal nevinným

• v roce 1987 podepsal Chartu 77

• v listopadu 1989 stál v čele Občanského fóra v Plzni

• dva roky byl poslancem České národní rady

• pracoval jako vedoucí odboru kultury plzeňského magistrátu a na krajském úřadu v Plzni

Jeho táta, komunistický funkcionář a velitel Lidových milicí, po něm chtěl, aby místo „ahoj, tati“ říkal po příchodu domů „čest práci, tati“. Efekt výchovy v tomto prostředí v jeho případě zafungoval přesně naopak, než otec chtěl. Čím byl starší, tím více se vůči všemu, co bylo spojené s komunistickými myšlenkami, vymezoval. Nakonec podepsal Chartu 77, dokument, který se stal symbolem odporu proti komunistickému režimu.

Vladimír Líbal se narodil 11. listopadu 1954 v Mělníku. Měl dva sourozence, jeho matka pracovala jako úřednice, otec působil jako ekonomický náměstek v mělnických loděnicích a byl vysoce postaveným funkcionářem Komunistické strany Československa (KSČ). Když Vladimír vzpomíná na dětství, vybavuje se mu následující: „Když vidím film Pelíšky, je to přesně naše rodina. Táta psal mámě jídelníček na každý týden. Když jsem v osmašedesátém vyslovil slovo ‚Rusáci‘, dostal jsem od táty facku. Dnes si uvědomuji, že naše rodina na Mělníku byla vnímána tak, že táta vyl vysoce postavený v rámci strany, což jsem si jako dítě neuvědomoval. On byl opravdu přesvědčený komunista. Neměl na nás čas, jezdil po schůzích. Tam byla víra. Prostě normální víra v to, že nám komunismus zlepší život. Jsou tam trochu tajemná místa. Já se nikdy táty neodvážil později zeptat, co dělal v 50. letech. Neměl jsem odvahu.“

Vladimírovi v dětství nepřipadalo na prostředí, ve kterém žil, nic divného. Byl členem Pionýra, chodil do něj rád, měl v něm už jako malý kluk funkci. Velmi ho zajímalo výtvarné umění, rád maloval. Jeho otec mu sice vyčítal, že není manuálně zručný, nicméně přesto souhlasil s jeho snem studovat střední uměleckoprůmyslovou školu.

Život rodiny Líbalových výrazně změnila sovětská okupace v srpnu 1968. V rámci následných čistek v komunistické straně byl Miroslav Líbal vyhozen jak z KSČ, tak ze svého vedoucího místa v zaměstnání. „Tátovi se tehdy zhroutil život. Sovětský svaz, náš nejvěrnější přítel, kterému tak věřil, nám dal takovou ťafku. On se s ním už nikdy nevyrovnal. Propadl depresím. Nějakou dobu nemohl najít práci a rodinu se třemi dětmi táhla máma. Ona pak vstoupila do strany, zřejmě proto, aby to celé nějak zachránila. Táta se pak různě protloukal a nakonec někde dělal účetního,“ vzpomíná pamětník.

Zájem o zahraniční kulturu

Vladimír studoval v Praze střední uměleckoprůmyslovou školu a pokusil se ve studiu pokračovat na vysoké škole. Nevzali ho. Domnívá se, že v tom hrály roli problémy jeho otce. Absolvoval dva roky povinné vojenské služby a v roce 1976 nastoupil do okresního kulturního střediska v Mělníku, kde dostal na starost práci s amatérskými výtvarníky. Obnášelo to organizování výstav, školení pro amatéry, různé výtvarné práce. Je přesvědčen, že místo získal díky tomu, že jeho máma byla v komunistické straně.

Jeho volný čas naplňovala hudba a literatura. Zajímal se o vše, co tehdy bylo dostupné ze zahraničí. „Četl jsem vše, co se ke mně dostalo, a docházelo mi, že existuje i jiný svět. Takový, ve kterém lidé mohou říkat své názory. Už dříve, jako dítě, jsem vnímal věci, které jsem si úplně nedovedl vysvětlit. Babička byla velmi antikomunistická, s tátou se hádala. Procházel jsem jakýmsi proklešťováním se z ideologické mlhy, ve které jsem žil,“ vypráví.

Básnička o únoru a výslech na StB

Jeho práce v kulturním středisku mu přinesla setkání s řadou zajímavých lidí, které zajímala hudba, literatura, poezie, výtvarné umění. Seznámil se s Heřmanem Chromým, Stanislavem Šmídem, Vojtěchem Lindaurem a dalšími lidmi, kteří v 70. letech pořádali různé kulturní akce. Začali dělat poslechové diskotéky, na kterých pouštěli skladby Franka Zappy, Boba Dylana, Beatles. Scházelo se na nich čím dál více lidí. Akcí si brzy začala všímat Státní bezpečnost (StB), které bylo podezřelé vše, co nějakým způsobem souviselo se západní kulturou.

Vladimír se v té době proti komunistickému režimu nijak výrazně nevymezoval, prostě se mu jen líbila muzika, která se neslučovala s požadavky tehdejších mocných. Naprosto nechápal, proč byl předvolán na výslech na StB. „Já jsem udělal pozvánku na diskotéku, kterou mi laskavě vytiskl tiskař okresního kulturního střediska. Napsal jsem na ni básničku. Protože se diskotéka měla konat v únoru, napsal jsem: ‚Bude únor anebo nebude bílý?‘ Vůbec nic jsem tím nemyslel. Oni řekli, že jsem tím dal najevo, že únor může být i krvavý. To bylo zrovna v době výročí února 1948. Takže to byla záminka, aby na nás vletěli. Už byly výslechy. Ptali se, proč jsem to napsal, co jsem tím myslel, a tak dál,“ vzpomíná.

Vyslýchán byl i jeho bratr Miroslav, který pouštěl hudbu spolu s ním a byl členem organizace Svazarm, která měla nad jejich hudebními akcemi záštitu. Za socialismu totiž nebylo možné, aby veřejné akce pořádal kdokoli, všechny musely mít nějakého zřizovatele a být oficiálně povoleny. Vedení Svazarmu se zaleklo a další diskotéky zakázalo. Vladimír začal poznávat, jaké to je, když se člověk za komunismu dostal do středu pozornosti Státní bezpečnosti. S estébáky, kteří ho vyslýchali a vyhrožovali mu, se normálně potkával v Mělníku na ulici. „Bylo to strašný. Já chodil na výslechy na StB a zároveň jsem v práci dělal tiskoviny na výročí února 1948. Byla to schizofrenní situace,“ podotýká.

Zákaz pořádání kulturních akcí

S kamarádem Heřmanem Chromým připravili pořad k třicátému výročí osvobození Československa, se kterým chtěli vystupovat. Jednalo se o pásmo složené z různých filmových záběrů a hudby provázené texty Heřmana Chromého. Pořad museli předvést před komisí, která takové produkce povolovala. „Ty reakce byly jasné. Pořád říkali, že to máme ztišit,“ říká. Předvádění pořadu bylo zakázáno. Vladimír se čím dál více propadal do světa tehdejší nelegální kultury. Začal program promítat na tajných setkáních v bytech, na akcích lidí pohybujících se v undergroundu. Zároveň vystupoval na těchto setkáních s pořady o Franku Zappovi.

Z Mělníka se přestěhoval do Plzně, měl ženu, dvě děti. Pracoval v propagaci podniku, který zastřešoval maloobchodní prodejny. Měl na starost mimo jiné výzdobu ve výlohách. Práce ho bavila, ale ve volném čase se dál věnoval hudebním a divadelním představením, ke kterým neměl oficiální povolení.

„Pamatuji si, že jsme vystupovali na nějaké půdě i ve staré stodole. S Heřmanem jsme dělali projekt Pepíkova garáž, to bylo hudební divadlo. V roce 1982 jsem už jezdil po nelegálních akcích často. Byli jsme v nějaké zahradě, kde byl i Magor [Ivan Jirous], a tomu se to moc líbilo. My jsme tam měli scénu, kde jsem byl úplně nahý. To bylo v té době revoluční. Asi tři minuty jsme tam s Heřmanem byli nahatí a do toho jsme citovali text, že tady stojíme a říkáme, co chceme, a jsme úplně nazí. Říkali jsme tomu holá scéna,“ vzpomíná.

Na ty dva soudce vzpomínám rád

V polovině 80. let je někdo udal a další výslech na StB skončil obžalobou z veřejného pobuřování. To za socialismu nebyla legrace, za tento trestný čin hrozilo až vězení. „To, že pobuřujeme nazí, byla samozřejmě záminka. Já se velmi bál, že půjdu do vězení. Za pobuřování hrozily až tři roky. Soudil nás dnešní předseda správního soudu pan Baxa, který měl jasné zadání, že nás má odsoudit. Bylo to jedno z jeho prvních jednání, tehdy byl začínající soudce. A on nás, kupodivu, tehdy s odvahou osvobodil. Městský prokurátor se odvolal ke krajskému soudu. Tam byl soudce Šilhavý a ten potvrdil rozsudek městského soudu. Na ty dva soudce vzpomínám rád,“ říká Vladimír.

Další šikana ze strany Státní bezpečnosti a čím dál těsnější kontakty s lidmi, kteří se vymezovali vůči režimu, ho nakonec vedly až k tomu, že v roce 1987 podepsal Chartu 77. Dál čelil četným výslechům a vyhrožování estébáků, že znepříjemní život i jeho dětem. Za pozoruhodné považuje to, že v Plzni nebyl vyhozen z práce v propagaci. Až mnohem později mu jeho tehdejší šéf přiznal, že měl kvůli němu četné problémy, ale že se ho vždy zastal.

Seznam chartistů pod svetrem

V září 1989 se Vladimír s manželkou přestěhovali do obce Klabava. Krátce nato v novém domově provedli estébáci velkou domovní prohlídku. Přijeli několika auty, obklíčili celou vesnici. „Lidé v obci byli vyděšení a mysleli, že se tam přistěhoval nějaký kriminálník,“ podotýká a vzpomíná, že mu tehdy výrazně pomohla jeho žena, která si schovala pod svetr seznam signatářů Charty, který měli doma, a po celou dobu prohlídky ho skrývala na svém těle.

V té době už však Vladimír cítil, že se atmosféra ve společnosti mění. Velmi přivítal události listopadu 1989 a zapojil se do vzniku Občanského fóra v Plzni. Stal se jeho vedoucím. Vybavuje si situaci, která nastala asi deset dnů po 17. listopadu 1989. „Na nějaké akci nám někdo začal vyprávět, že nám hrozí trest smrti. Že kdyby se to ještě obrátilo, mohli bychom být souzeni za velezradu. Měli jsme málo informací, polekalo nás to, tak jsme se jako delegace vydali na ústředí Občanského fóra v Praze. Tam s námi mluvil Michal Horáček. Uklidnil nás, že se už komunismus vrátit nemůže, že nikomu nic nehrozí,“ vzpomíná.

Práce po listopadu 1989

Vladimír byl zvolen jako poslanec do České národní rady. Pracoval v ní dva roky. Když se Občanské fórum rozdělilo, přidal se k Občanskému hnutí, které však v dalších volbách roku 1992 neuspělo. Po skončení volebního období pracoval na kulturním odboru plzeňského magistrátu, později na krajském úřadě. Kultuře se věnoval po celý další život.

Říká o sobě, že není radikální, ani příliš průbojný, ale že ho přesto politika velmi zajímala. Je přesvědčen, že po listopadové revoluci roku 1989 udělali lidé, kteří tehdy přebírali moc, řadu chyb. „Dnes si myslím, že se tehdy KSČ měla zakázat. Tehdy probíhala velká debata a já sám jsem tenkrát zastáncem zákazu nebyl. Myslel jsem, že to časem bude jasné, že starší generace odejde a nebude to mít dlouhé trvání. Nechtěl jsem situaci hrotit. Přece jen nálada mohla spadnout do radikálnější fáze. Mohlo dojít k násilnostem a tomu jsem se velmi bránil. Dnes vidím, že to byla chyba,“ říká.

Zpětně si uvědomuje, že do Občanského fóra, které vzniklo v revolučních dnech roku 1989 jako nová platforma pro všechny, kteří vyjadřovali nesouhlas s komunismem, tehdy přicházeli lidé z různých důvodů. „Někteří už viděli před sebou kariéru a byl to pro ně dobrý odrazový můstek,“ podotýká.

Natáčení probíhalo v roce 2017 a Vladimír Líbal při něm projevil svůj nesouhlas s tím, že v České republice byl prezidentem Miloš Zeman a v čele vlády Andrej Babiš. S jejich názory nesouhlasil a svůj postoj k vývoji v zemi vyjádřil slovy: „Nemám teď dobrý pocit. Rýsují se nám na nebi nešťastná znamení.“