Vladimír Líbal

* 1954

  • „Úplně poslední představení Pepíkovy garáže bylo v Plzni, v takzvaném Hi-fi klubu. Dopadlo tak, že to někdo prásknul. Skončilo to obžalobou z pobuřování, protože tam byla nahá scéna, takzvaná holá scéna. Ale to byla záminka, pochopitelně. Soudil nás dnešní předseda správního soudu pan Baxa, který měl jasné zadání nás odsoudit. Bylo to jedno z jeho prvních jednání. Byl to začínající soudce. A on nás kupodivu tehdy s odvahou osvobodil.“

  • „Myslíme si dodnes, že tam musel být někdo, kdo to celé prásknul. Já jsem udělal pozvánku, kterou mi laskavě vytiskl tiskař okresního kulturního střediska, kde jsem napsal básničku. Protože ta diskotéka se měla konat v únoru, já jsem napsal: ‚Bude únor anebo nebude bílý?‘ Vůbec nic jsem tím nemyslel, proboha. Oni řekli, že jsem tím dal najevo, že ten únor může být krvavý. To bylo zrovna v době výročí Února. Takže to byla záminka. A už do toho letěli a byly výslechy. Ptali se: ‚Proč? Z jakých důvodů? Co jsem tím myslel?‘ A tak dál.“

  • „Když vidím film Pelíšky, to je přesně naše rodina. Táta psal mámě jídelníček na každý týden. Když jsem šel tam, kde byl táta, musel jsem zaklepat. Když jsem řekl ‚ahoj‘, vrátil mě zpátky a já musel pozdravit ‚čest práci, tati‘. Když jsem v roce 1968 vyslovil slovo ‚Rusáci‘, dostal jsem facku. Dnes si uvědomuji, že naše rodina na Mělníku byla vnímána tím prizmatem, že táta byl vysoce postavený v rámci strany, což jsem si jako dítě neuvědomoval. Ale tak to prostě bylo. Ale řekl bych podstatnou věc. Vím jistě, že táta byl doopravdy přesvědčený komunista, ne kariérista. On na nás neměl čas, jezdil po schůzích, tam byla víra. Prostě normální víra, že komunismus nám zlepší život. To tam bylo a podle toho to potom po roce 1968 víceméně dopadlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 03.03.2017

    (audio)
    délka: 01:57:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Estébáci mi dělali domovní prohlídku a sousedé mysleli, že jsem kriminálník

Vladimír Líbal se narodil 11. listopadu 1954 v Mělníku. Jeho otec Miroslav Líbal byl vysoce postavený funkcionář Komunistické strany Československa a velitel Lidových milicí v okrese Mělník, ale po roce 1968 byl v rámci čistek v komunistické straně vyloučen a zbaven funkce ekonomického náměstka mělnických loděnic. Vladimír v roce 1970 nastoupil na střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Na vysokou školu ho nepřijali a po dvouleté povinné vojenské službě začal pracovat v okresním kulturním středisku Mělník, kde měl na starosti práci s amatérskými výtvarníky. S kamarády pořádal kulturní akce, které vzbudily pozornost Státní bezpečnosti. Byl mnohokrát vyslýchán, doma u něj byly prováděny domovní prohlídky. V roce 1986 byl obžalován z veřejného pobuřování, ale soud ho uznal nevinným. V roce 1987 podepsal Chartu 77. V listopadu roku 1989 stál v čele Občanského fóra v Plzni. Poté byl dva roky poslancem České národní rady, následně pracoval jako vedoucí odboru kultury plzeňského magistrátu a na krajském úřadu v Plzni.