Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Adolf Lick (* 1930)

• narozen 25. listopadu 1930 v Boskovicích

• prožil začátek okupace i konec války

• v roce 1945 jako skaut pomáhal při sklizni úrody v pohraničí

• účastnil se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• vystudoval Lékařskou fakultu v Brně, promoval v roce 1956

• v roce 1957 vstoupil do KSČ

• po okupaci v roce 1968 podepsal petici proti vstupu vojsk VS

• během prověrek podpis odvolal

• od roku 1975 - 1990 byl ředitelem boskovické nemocnice

• během generální stávky v roce 1989 mluvil v Boskovicích na náměstí za městský výbor strany

Během normalizace odvolal svůj podpis pod peticí proti okupaci a mohl zůstat ředitelem nemocnice. V té době pracovali na primářských postech jednotlivých oddělení zajímavé osobnosti: na chirurgii Bohuslav Handl, katolík, na dětském oddělení Boleslav Zbytovský, evangelík, a na gynekologii Miloš Slonek, odpůrce režimu.

Adolf Lick se narodil 25. listopadu 1930 v Boskovicích rodičům Štěpánce a Adolfu Lickovým a stal se již třetím nositelem jména Adolf v jejich rodinné tradici. Předválečná léta prožíval s rodiči a sestrou Věrou v těsném sousedství místního malíře Pavla Bačovského v poklidné části města: „Měli jsme partu kluků, říkali jsme si Soví tlupa a žili jsme doslova na ulici, podnikali jsme výpravy do blízkého okolí a to byl základ k mému  celoživotnímu zájmu o přírodu,“ vypráví.

Byl to obrovský zmatek

Během obsazení tehdejšího Československa v březnu 1939 přijelo i do Boskovic velké množství vojenské techniky a německých vojáků: „Vím, že tehdy cvičili a učili pochodovat ty svoje vojáky přímo na naší ulici a na gymnáziu pro ně vařili guláš,“ vzpomíná Adolf a dodává: „I když na rádiu byla cedulka, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí, tak přesto naši poslouchali ,Volá Londýn‘.“   V období protektorátu navštívil boskovické gymnázium, na kterém studoval i pamětník, tehdejší ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec: „Byl tam jeden profesor Kopeček, nosil německý odznak a hajloval vedle Moravce, jinak se všichni spíš od něj izolovali,“ vzpomíná pamětník.  

Válečné události se rodiny výrazně nedotkly, ale například dvěma jeho spolužákům byli za činnost v odboji popraveni jejich otcové. Ke konci války na celém území protektorátu přibývaly přelety spojeneckých letadel, které způsobovaly časté poplachy. Žáci a studenti všech boskovických škol se po zaznění sirén nejčastěji běželi schovat domů do sklepa nebo do nejbližšího pole za město. Poslední měsíce války už byly školy zavřené a jejich prostory sloužily jako lazarety pro německé vojáky. V sobotu 5. května 1945, zřejmě omylem, zasáhla sovětská letadla u dnešního muzea shluk nakupujících civilistů a dvě shozené bomby si vyžádaly celkem deset lidských obětí. To byla zřejmě nejtragičtější událost v Boskovicích během okupace a vzpomíná na ni např. Zdeněk Komárek nebo Marie Krajíčková. Podobně jako většina dalších pamětníků popisuje i Adolf zmatený útěk posledních německých jednotek z Boskovic těsně před osvobozením: „My jsme se na to dívali, Němci utíkali směrem na Mladkov, byly to většinou vozíky, koně a mezi tím auta. Někdo řekl, že tam jsou Rusi a oni v té panice obrátili vozy a přes pole ujížděli na cestu, která vedla na Chrudichromy, byl to obrovský zmatek.“

Pamětník vzpomínal i na svého spolužáka a skauta Leopolda Färbera, který se mimo jiné zapojil do odboje a dělal spojku partyzánům na Drahanské vrchovině.

Poválečným skautem i sokolem

Brzy po skončení války obnovila činnost skautská organizace, Adolf se stal členem druhého oddílu a družiny Karibů, jejichž družinovou hymnu zazpíval po téměř 80 letech naprosto bravurně. Tehdy dostal svou přezdívku „Dodin“ a většina přátel i bývalých spolupracovníků ho tak oslovuje dodnes. Rád vzpomíná na klubovnu u pekaře Kohoutka, družinové dobrodružné výpravy např. pro vojenský nafukovací člun, příhody z táborů, ale nejvíc na přátelství, která vydržela celý život. Už v létě roku 1945 se boskovické středisko zapojilo do výzvy tehdejší vlády „Pomozte pohraničí“.  Bezmála 120 skautů se zúčastnilo čtyřtýdenní pomoci při sklizni na území Sudet v Boršově u Moravské Třebové. Panovala obava, že plánovaný odsun původního německého obyvatelstva způsobí nedostatek pracovních sil a úroda se nestihne sklidit. Tehdy patnáctiletý „Dodin“ na tuto akci vzpomíná: „Byli jsme přiděleni do jednotlivých statků a pomáhali jsme sklízet úrodu, sami jsme bydleli ve škole. Konec pobytu byl pro nás atraktivní, protože bylo nebezpečí sabotáží.“ Velké obavy byly hlavně z tzv. „werwolfů“, německých záškodníků, kteří byli v sudetských oblastech po konci války velmi aktivní. V Boršově naproti škole, kde bydleli, stála mlékárna, kterou boskovičtí skauti dostali za úkol hlídat: „Chodilo nás tam vždycky asi pět a jeden z těch starších měl pušku, kdyby náhodou k něčemu došlo, bohudík to proběhlo bez potřebného zásahu,“ popisuje dobrodružství pamětník a dodává úsměvnou příhodu: „Dva kluci si stěžovali, že jídlo, co dostávají na statku, je nedostatečné, jednou běžel po dvoře králík a jeden z nich vytáhl nůž, hodil ho, králíka zapíchl a pak ho měli k obědu.“ Za vzorné splnění brigády si pak boskovičtí skauti v Brně na Dominikánském náměstí převzali od ministra zemědělství Júlia Ďuriše děkovný list, odznaky na kroj a „standartu práce“. Podle svědectví přítomných skautů se v ten den 25. 8. 1945 konal i odstřel průčelí Německého domu na Moravském náměstí, kde byli boskovičtí skauti součástí ochranného kordonu kolem domu.

Jako aktivní sportovec se zapojil do obnoveného Sokola a v roce 1948 se zúčastnil XI. Všesokolského sletu v Praze. O rok dříve se konaly také v Praze Tělovýchovné slavnosti československých škol, kde měla zastoupení i početná skupina studentů z boskovického gymnázia: „Měli jsme svůj gymnazijní prapor, cvičili jsme na Strahově a měli jsme ušité bílé čepice, říkali nám čepičáři z Boskovic,“ vzpomíná pamětník.

Tak jsem to neodmítl

V té době se už víc věnoval sportu, hrál závodně fotbal, hokej, ale nejvíc mu k srdci přirostl basketbal, tehdy pod názvem košíková. Rád vzpomíná na dva profesory, kteří ho nejvíc ovlivnili, ve sportu Martin Strnad, tělocvikář, a v kulturním rozhledu Antonín Nadymáček, který na gymnáziu vedl symfonický orchestr. Po zákazu všech spolků se automaticky stal členem nově vzniklého ČSM (Československého svazu mládeže) a podle svého vyjádření politickou situaci nesledoval, ale věnoval se hlavně studiu. Po maturitě v roce 1950 začal Adolf studovat Lékařskou fakultu v Brně, kde úspěšně v roce 1956 promoval. Během studia absolvovali studenti medicíny tzv. vojenskou katedru a několik cvičení. Na pobyt ve vojenském prostoru Horemláz na Slovensku moc dobré vzpomínky nemá: „To bylo otřesné, tam cvičil Rommel (německý polní maršál) vojáky, než šli do Afriky. Celý pobyt skončil katastrofou, byl tam nedostatek vody, hygiena žádná, a tak jsme všichni dostali úplavici,“ vypráví dnes už s úsměvem pamětník. Aby předešli dlouhodobé karanténě, nikomu nic nenahlásili a každý se pak doléčil doma sám.

Ještě na studiích se seznámil se svojí budoucí ženou Hanou Čejkovou, na silvestra roku 1955 se vzali a narodili se jim dva synové, Petr (1959) a Jan (1960).

Svoji lékařskou praxi zahájil v malé okresní nemocnici v Bílovci u Ostravy, kam byl poslaný na tzv. „umístěnku“.  Pracoval na interním oddělení, později na částečný úvazek i jako závodní lékař podniku KOH-I-NOOR, kde dostal nabídku ke vstupu do KSČ (Komunistická strana Československa): „Přišli za mnou zástupci pracujících a řekli, doktore, my vám tady neseme přihlášku do strany, tak jsem to neodmítl a od roku 1957 jsem byl členem strany,“ popisuje pamětník.

Prověrky během normalizace

V roce 1958 se v Boskovicích otevřela tolik očekávaná nová nemocnice, proto se mohl vrátit, začal pracovat na interním oddělení a později obsadil uvolněné místo obvodního lékaře. V práci byl spokojený, v roce 1963 přišla nabídka na funkci náměstka v nové nemocnici, kterou po krátkém váhání přijal.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zasáhla do životů všech obyvatel našeho státu. Adolf Lick, jako stranický funkcionář, podporoval obrodné snahy Alexandra Dubčeka a v prvních dnech okupace spolu s dalšími spolupracovníky podepsal petici proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Na začátku období normalizace museli členové strany ve vedoucích funkcích projít tzv. prověrkami, aby mohli zastávat své funkce. Pokud neodvolali svůj dřívější postoj, ztratili nejen své postavení, práci, ale často skončili v těch nejpodřadnějších zaměstnáních a mnohdy byla pronásledovaná celá rodina. Průběh své prověrky pamětník popisuje slovy: „Při tom pohovoru jsem se musel kát a odvolat ten postoj o vstupu vojsk, jinak to nešlo říct … no, šlo to říct, ale já jsem to neřekl, tak jsem to odvolal a mohl jsem zůstat ve funkci.“ Sám uvádí příklad primáře transfúzní stanice, který svůj postoj neodvolal, byl vyloučen z KSČ a děti se nedostaly na školy, které chtěly studovat.

Dostal jsem za to důtku

V roce 1974 se stěhovalo ředitelství OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) z Boskovic do Blanska, pamětník se vzdal funkce náměstka a raději zůstal v boskovické nemocnici a stal se jejím dlouholetým ředitelem. V té době pracovali na primářských postech jednotlivých oddělení zajímavé osobnosti: na chirurgii Bohuslav Handl, katolík, na dětském oddělení Boleslav Zbytovský, evangelík, a na gynekologii Miloš Slonek, odpůrce režimu. Nebylo běžné, aby tak vysoké posty zastávali lidé veřejně projevující svou víru nebo dokonce v případě Miloše Slonka patřili do skupiny nepřátel režimu. O svém otci a celé rodině Slonků, která se zapojila do odboje proti nacismu i komunismu, vypráví emigrant Miloš Roman Slonek ml. Tehdejší nadřízený Adolf Lick k tomu poznamenal: „Všude se říkalo, že ve vedoucích funkcích musí být straníci, u nás to byla spíš taková kontrarevoluce. O nich se to všechno vědělo, byli vedeni někde na okrese možná v červeném rámečku, ale všichni byli vysocí odborníci a žádný z nich nebyl zbaven funkce.“ Nemocnice měla podle pamětníka velmi dobré výsledky, např. nejmenší úmrtnost novorozenců v Československu, a za své zásluhy dostala mimo jiné jako první v republice nový systém rozvážení obědů přímo na pokoje pacientů. Oblíbený a velmi erudovaný odborník Miloš Slonek, primář gynekologie, náhle zemřel na infarkt přímo v nemocnici. Všechny spolupracovníky jeho smrt velmi zasáhla, a tak mu byl z nemocnice vypravený slavnostní pohřeb: „To se shromáždili všichni zaměstnanci, zpíval tam Janáček (místní pěvecký sbor) a já jsem měl řeč,“ popisuje pamětník a dodává: „To se nelíbilo stranickým funkcionářům, že nebyl straník, ale spíš proti straně, dostal jsem za to pak důtku, ale to mně vůbec nevadilo.“ S velkým zápalem pamětník mluví o zdravotnictví, o tom, jak fungovala lékařská péče, systém doškolování, spolupráce s Červeným křížem, první kroky transfúzní stanice a další události, které tehdy probíhaly v boskovické nemocnici.

Během ředitelského působení se podle svých slov jen jednou setkal s příslušníky StB (Státní bezpečnost): „Přišli za mnou do ředitelny, že tam je pacient, má v aktovce dynamit a chce to tady vyhodit do povětří, chtěli, abych to nějak zařídil.  On byl tak trochu blázen, tak jsem ho zavolal na prohlídku, aby si to odložil, a tím jsem to zařídil,“ vysvětluje pamětník. V ABS (Archiv bezpečnostních složek) je evidován jako osoba prověřovaná/určená ke styku se státním tajemstvím č. 916/88 S StB Brno. Samotný údaj o prověřování v žádném případě neznamená, že prověřovaná osoba byla spolupracovníkem StB. Současně s funkcí ředitele nemocnice zastával i další významný post v městském výboru strany. 

Byl jsem k tomu apatický

Události v roce 1989 ho zastihly v obou funkcích a své pocity z té doby shrnuje slovy: „Já jsem to tehdy nevnímal jako ohrožení současného režimu, to mě ani nenapadlo, abych se přiznal. Byl jsem k tomu apatický, nijak jsem tomu nefandil ani jsem proti tomu nijak neprotestoval.“ Během generální stávky 27. listopadu 1989 byla svolaná demonstrace i na boskovické náměstí, kde Adolf Lick vystoupil za tehdejší městský výbor strany. Z celého průběhu shromáždění existuje videozáznam, který je dostupný na internetu. V průběhu roku 1990 došlo k jeho odvolání z funkce ředitele nemocnice, současně už měl odejít do starobního důchodu. Nakonec zůstal ještě celý rok ve funkci ředitele a vzhledem ke své profesi a zkušenostem působil dalších šestnáct let jako obvodní lékař.

Celý život se věnoval pacientům, ve volných chvílích myslivosti, ale největší důraz klade na soudržnost rodiny. Přes 68 let žije (rok 2024) ve spokojeném manželství, hrdě prohlašuje, že je nejstarší žijící skaut v Boskovicích a jako poselství pro mladé uvedl: „Nejdůležitější je mít pevnou rodinu, která je základ, aby se člověk mohl o někoho opřít. Lidé by se měli mít rádi a tomu přizpůsobit celý život.“