Verner Lička

* 1954

  • „Komfort byl pro nás chléb s máslem a hořčicí. Vajíčka jsem doslova miloval. Ten pevný řád, vstávání, povinnosti, respekt vůči prostředí. Otec s mámou neodpouštěli nic, třeba kdybych špatně někomu odpověděl, choval se špatně k sousedům, k babičce. Řekla mi naším německo-polským nářečím: ,Ber tašu a val po šoši kupiť bjulky.‘ Vzal jsem tašku a běžel jsem po cestě koupit housky, ona si pak vzpomněla, že si neřekla o máslo. Tak mi řekla: ,Běž ještě jednou pro máslo.‘ To byl takový základ, bývalá společnost i život měl hodně pozitiv a to ty sportovní aktivity. Narážel jste na ně od rána do večera, to znamená musel jste na kole nebo běžet do školy, na hřiště, na nákupy. Auto ne že bychom nikdy neměli, ale na ulici snad nebylo ani jedno auto. Takže jste musel pracovat, fakt jsem vyhazoval hnůj, musel jsem vzít košík a jít na kopřivy. Musel jsem hlídat a pást prase. Umíte si představit, že jsem čistil cestu, táta říkal - Před naším barákem na cestě před námi nemůže být bordel. Každou sobotu jsem čistil cestu lopatou a vyhodit to. A tak dále.“

  • „Člověk si zvykne úplně na všechno. Vím, že jak jsme trénovali na hřišti Jeremenko nebo na Bazalech, tak jste něco křupal. Byly rozdíly mezi Hlučínem a Hošťálkovicemi a Ostravou. Když se stala menší havárie, přijel jsem domů na Fifejdy a nešla otvírat okna. Ale žijete tam a zadaptujete se. Auto jste umyl a druhý den bylo opět špinavé, byla na něm mastná černá špína, když jste to rozetřel. Vzpomínám si, jak kluci jeli přes oběd do centra hotel Imperiál, v chemičce se stala havárie. Lidi i auta byli špinaví od dehtu, auta se musela normálně předělat. Všechno to jsou neuvěřitelné historky, prostě to bylo tak.“

  • „Co se týká šachty, tak nám nejenom vyhrožovali, ale taky k tomu i přistoupili. Byl jsem na šachtě dvakrát, vzpomínky jsou ne úplně příjemné. O to víc mám úctu a respekt k havířům, kteří tam dělali spoustu let, jakou práci jakou museli absolvovat, aby uživili své rodiny." -„Vzali vás tam na exkurzi, nebo jste tam museli dělat?"- „Exkurze je hodně příjemné slovo, nedopovídalo by tomu. Dostali jsme kompletní oblečení a provedli nás. Museli jsme se přes sluj přeplazit, jinak to nejde. Největší a nejsilnější zážitek je z šachty Jeremenko, asi 1300 metrů a něco, možná. Výtah byl jen 11 poschodí a pak do 13. poschodí jsme šli po svých hodinu a půl. Z vysokého stropu se strop snižuje, je tam plno trubek, často dokonce tma. Jeden hráč a masér to psychicky nezvládli. Museli se vrátit, udělalo se jim špatně. Když jsme přišli po hodině a půl do rubání, vidím to před očima, černá díra 60 centimetrů. Jel tam kombajn, byl tam havíř, který ležel na zádech a ručně házel na pás uhlí. Museli jsme vedle něj prolézt na druhou stranu a byla svoboda, tak buď na břiše nebo zádech.“

  • „Když jsem chtěl dostat centr, jako milimetrový centr, tak byl vždycky od Albrechta. To byla jeho specialita. Když jsem chtěl nějakou kulišárnu, tak jsme měli nacvičeno s Petrem Němcem. Říkali mu Rivelino, měl střelu jak kůň, naznačil střelu levou a hráči na něj a skluzy. Dloubl to na mě za obranu, kde jsem byl v závětří. V té době jsem se cítil jako hráč nejlíp. Přenesli jsme to olympijského mužstva, už jsem to vzpomínal, byla to paráda hrát s Petrem Janečkou a s Ládou Vízkem, byly to silné osobnosti a každý byl jiný. Dokázali řešit herní situace, oni byli moji nabíječi, nebyli chrti, byli jim jedno, jestli dá on gól nebo někdo jiný. A byli tam ti kluci z Dukly, bylo jich pět a měli automatismy, pět nás bylo z Ostravy, taky jsme měli automatismy a čtyři kluci byli z Brna a taky měli automatismy, tak se to nějak sešlo. A jak už jsem říkal často, pan Havránek a team building, sehrávání se, tak nás vyvezl nás na tři týdny do Mexika nebo Brazílie. Odkopali jsme společně hodně utkání a kvalifikace byla hodně přehuštěná zápasy. Potvrzuje se, co se říká dneska, že automatismy jsou důležité. Hráč hraje automaticky ve smyslu instinktivně, sportovec a fotbalista zvláště nesmí přemýšlet, na hřišti nesmíte přemýšlet, na přemýšlení není čas.“

  • „Nebylo to příjemné, šoková událost. Jak jsem se těšil na vojnu, první co na vás sedne, ostříhají vás dohola, byl jsem dlouhovlasý kudrnatý klučina, sedne to na vás. Mám v živé paměti první noc, o půlnoci přišli mazáci, jak jste říkal, byli trošku opilí, něco si vypili. Jeden říká: ,Lička Verner, kdo je to?‘ Já říkám: ,Tady, tady.‘ A do pozoru. ,Jaký seš post?‘ ,Střední útočník.‘ ,Špatná odpověď, seš křídlo.‘ To byl střední útočník. Holeček se jmenoval, fajn kluk potom. Takže jsem musel několikrát dělat chodbu, ne jednou za večer, chodba měla padesát šedesát metrů. Tak jsem pak s velkou radostí říkal, že jsem křídlo. Hrál jsem křídlo a Petr Holeček hrál středního útočníka a hrál ho fakt dobře, výborně. A já jsem hrál křídlo.“

  • „Na konci války to bylo. Otec mi ukazoval jizvy, ne že by se chválil. Dostal střepinou nad obočí a do lýtka. Měl hlídat ostrov u La Rochelle. Všechny historky, co znám, tak jen z dálky. Příbuzní o tom nechtěli mluvit, jak jsme měli domácí setkání. Chlapi si rádi vypili a vytahovali historky, slyšel jsem na vlastní uši, jak jeden strýc byl německý námořník, byl na to hrdý, fotky v námořnické uniformě měl všude doma. Jeden ze vzdálenějších strýců měl smůlu, šel z Ruska z války pěšky, umrzly mu všechny prsty na nohou. Tam jsem zpozorněl. Později táta o tom nechtěl mluvit. Když jsem jako vzorný žák hájil naši socialistickou vlast, otec mi říkal: ,Synku, ty si hlúpy.‘" -„Zahynul někdo ve válce z té vaší rozvětvené rodiny?"- „Z úplně příbuzných ne. Ale máme jeden tragický příběh. Nejstarší sestra maminky byla z osmi dětí, měla manžela, jmenoval se Karl Hurnik, osm let byl v zajetí v Rusku, drželi ho tam do roku 1953. Umíte si představit, co to znamenalo, tři děti měl doma. Když ho propustili, chtěl se vrátit do Hlučína. Nepustili ho tam, musel se vystěhovat do Wuppertalu. Jedna rodina pomáhala tetě s dětmi se tam vystěhovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.03.2022

    (audio)
    délka: 02:00:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 25.03.2022

    (audio)
    délka: 02:00:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 3

    Praha, 20.05.2022

    (audio)
    délka: 01:11:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pre legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak pasáček vepřů vyhrál olympiádu a sázel góly Bayernu

Verner Lička / 1971
Verner Lička / 1971
zdroj: archiv Vernera Ličky

Verner Lička se narodil 15. září 1954 v Hlučíně v oblasti nazývané Prajzsko, kde žili převážně Němci. Otec Paul Litzka a maminka Lydie Kaštanská měli německou národnost, otec proto musel za druhé světové války narukovat do wehrmachtu. Nebylo mu tehdy ještě ani dvacet let. V armádě nacistického Německa bojovali také strýcové Vernera Ličky z matčiny strany. Jeden z nich se vrátil ze sovětského zajetí až osm let po válce, československé úřady ho do bývalé vlasti odmítly pustit a odešel do západoněmeckého Wuppertalu, kam se za ním odstěhovala manželka se třemi dětmi. V roce 1955 si Paul Litzka změnil jméno na Pavel Lička. Verner Lička vyrůstal se sestrou Janou, která byla o dva roky starší. S maminkou jezdil za příbuznými do Wuppertalu, kde trávil prázdniny i před okupací Československa v létě 1968. Němečtí příbuzní je přemlouvali, ať se nevracejí do Hlučína, poněvadž očekávali obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rodina se však usnesla, že nabídku na přestěhování do Západního Německa nevyužije. Verner Lička začal s fotbalem v 11 letech v Hlučíně, kombinoval ho s basketbalem, jako rozehrávač hrál dorosteneckou ligu. V 17 letech nastupoval za A tým dospělých v Hlučíně, pak přestoupil do Dolního Benešova a Opavy, kde potkal svého osudového trenéra Evžena Hadamczika. V roce 1973 narukoval na vojnu do Dukly Tachov, kde hrál dva roky divizi a mohl trénovat dvoufázově ráno i odpoledne. V létě 1975 se vrátil do Opavy a v lednu 1976 přestoupil do prvoligového Baníku Ostrava. S Baníkem vyhrál dva mistrovské tituly a postoupil do semifinále evropského Poháru vítězů poháru. Dvakrát se stal nejlepší prvoligovým střelcem, v nejvyšší československé soutěži dal 103 branek. Devětkrát nastoupil za reprezentaci, skóroval jednou. Hrál za československý olympijský tým, v kvalifikaci na olympijské hry v Moskvě 1980 přispěl k postupu přes Bulharsko, Polsko a Maďarsko. Vstřelil čtyři góly. Na olympiádě přidal další branku při výhře 2:0 v semifinále s Jugoslávií. Byl také v sestavě, která porazila ve finále 1:0 Německou demokratickou republiku. Před olympiádou pomohl vybojovat Československu třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii. Z účasti na mistrovství světa 1982 ho vyřadil úraz na lyžích. V roce 1986 odešel na zahraniční angažmá do francouzského Grenoblu, po roce přestoupil do Belgie, kde žil s manželkou a dvěma syny i během sametové revoluce v roce 1989. Domů se vrátil z rodinných důvodů v roce 1992, v roce 1993 se stal asistentem trenéra Václava Ježka u československé reprezentace. S českou reprezentací zažil jako asistent trenéra Dušana Uhrina staršího stříbrné medaile na mistrovství Evropy 1996. Jako hlavní trenér působil u české jednadvacítky, na klubové úrovni vedl Baník Ostrava a prosadil se v Polsku. Trénoval Polonii Varšava a s Vislou Krakov získal polský mistrovský titul. V roce 2022 žil v Ostravě-Hošťálkovicích a na seminářích vzdělával fotbalové trenéry.