Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Verner Lička (* 1954)

• narozen 15. září 1954 v Hlučíně v oblasti nazývané Prajzsko, kde žili převážně Němci

• otec Paul Litzka měl německou národnost, proto musel za druhé světové války narukovat do wehrmachtu

• v armádě nacistického Německa bojovali také strýcové z matčiny strany

• v roce 1955 si Paul Litzka změnil jméno na Pavel Lička

• Verner Lička vyrůstal se sestrou Janou, jež byla o dva roky starší. S maminkou jezdil za příbuznými do Wuppertalu, kde trávil prázdniny i před okupací Československa v létě 1968

• Verner Lička začal s fotbalem v 11 letech fotbal v Hlučíně

• v lednu 1976 přestoupil z třetiligové Opavy do prvoligového Baníku Ostrava

• s Baníkem vyhrál dva mistrovské tituly a postoupil do semifinále evropského Poháru vítězů poháru

• dvakrát se stal nejlepší prvoligovým střelcem, v nejvyšší československé soutěži dal 103 branek

• devětkrát nastoupil za reprezentaci, skóroval jednou

• hrál za československý olympijský tým a byl v sestavě, která porazila ve finále moskevské olympiády v roce 1980 Německou demokratickou republiku 1:0

• před olympiádou pomohl vybojovat Československu třetí místo na mistrovství Evropy v Itálii

• v roce 1986 odešel na zahraniční angažmá do francouzského Grenoblu, po roce přestoupil do Belgie, kde žil s manželkou a dvěma syny i během sametové revoluce v roce 1989

• domů se vrátil z rodinných důvodů v roce 1992

• v roce 1993 se stal asistentem trenéra Václava Ježka u československé reprezentace

• s českou reprezentací zažil jako asistent trenéra Dušana Uhrina staršího stříbrné medaile na mistrovství Evropy 1996, +na klubové úrovni vedl Baník Ostrava a s Vislou Krakov získal jako trenér polský mistrovský titul

• v roce 2022 žil v Ostravě-Hošťálkovicích

Kydal králičí bobky. S košíkem chodil na kopřivy a pásl vepře, aby bylo doma alespoň nějaké maso. Verner Lička, německý kluk ze severomoravského Hlučína, nikdy nesnil o fotbalové slávě, o reprezentačních gólech a medailích z největších turnajů. Přesto vyhrál olympijské zlato v Moskvě, bronz na mistrovství Evropy v Itálii, tři mistrovské tituly s Baníkem Ostrava a vstřelil dva góly slavnému Bayernu Mnichov. Jako trenér byl u druhého místa české reprezentace na mistrovství Evropy 1996, stal se s Vislou Krakov mistrem Polska.

„Komfort byl pro nás děcka chleba s máslem a hořčicí. Nebo vajíčka, která jsem miloval. Měl jsem odmala pevný řád, své povinnosti a respekt k prostředí, kde jsem vyrůstal. Otec s mámou neodpouštěli nic, nemohl jsem špatně odpovědět sousedům, chovat se špatně k babičce. Řekla mi třeba německo-polským nářečím: ‚Ber tašu a val po šošeji kupč bjulky‘. Vzal jsem tašku a běžel po cestě pro housky. Vrátil jsem se a ona si vzpomněla, že si neřekla o máslo. Tak jsem běžel do obchodu znovu,“ prozrazuje Verner Lička, který se narodil 15. září 1954 v Hlučíně. „Umíte si představit, že jsem čistil obecní cestu u našeho domu? Táta říkal, že před jeho domem nemůže být bordel, tak jsem ho zametal a vyhazoval.“

Ličkovi pocházeli z Hlučínska, z německého území položeného severozápadně od Ostravy. Lidem odtamtud se v Ostravě říkalo Prajzáci, což pochází od německého slova Preusen (Prusko). „V naší rodině byla samá německá jména, Gertruda, Ursula, Manfred, Herbert. Manželské dvojice málokdy vznikaly mimo německé Hlučínsko,“ uvádí Verner Lička.

Ironií osudu dosáhl svého největšího úspěchu ve vítězném finále olympijského turnaje, kde Československo porazilo v roce 1980 Německou demokratickou republiku. Tedy zemi, jež vznikla po druhé světové válce na území bývalého Pruska.

Otec musel narukovat do wehrmachtu

Po mnichovské dohodě, která okleštila Československo, se hlučínští Prajzáci stali říšskými občany, což sebou neslo povinnost vstoupit do nacistické armády. Také Vernerův otec narozený v roce 1925 musel narukovat do wehrmachtu a na sklonku druhé světové války sloužil u francouzského La Rochelle. Jeho jméno tehdy znělo Paul Litzka. Na Pavla Ličku si je musel změnit v polovině 50. let.

„Hlídal u La Rochelle nějaký ostrov a byl zraněný. Ukazoval mi ránu od střepiny na lýtku a u obočí. Máma pocházela z osmi dětí a moji strýcové museli jako němečtí občané do války. Když jsme se jako velká rodina sešli a chlapi si dali štamprličku, vytahovali své vojenské historky. Jeden bojoval na válečné lodi jako námořník a byl na to hrdý. Doma měl spoustu fotografií v námořnické uniformě,“ říká Verner Lička. „Druhý strýc se vracel z války z Ruska a omrzly mu všechny prsty na nohou. Třetí strýc byl osm let v ruském zajetí, doma měl tři děti a vrátil se až v roce 1953. Zpátky do Hlučína ho ale už československé úřady nepustily. Odešel do západoněmeckého Wuppertalu, kam se za ním vystěhovala celá rodina.“

Prajzsko se po Mnichovské dohodě nestalo součástí Říšské župy Sudety, a na podzim 1938 připadlo přímo pod Německou říši. Prajzáci proto nemuseli po válce do odsunu. Na rozdíl od ‚sudeťáků‘ neměli totiž na vybranou, jestli si po Mnichovské dohodě zvolí německé státní občanství, nebo si ponechají československé. Poválečná republika je navíc naléhavě potřebovala na práci v černouhelných dolech, v hutích, válcovnách či v chemičkách.

Prajzáci byli zapšklí, ukřivdění, ale drželi při sobě

„Po válce brala společnost Prajzáky za lidi druhé kategorie, většinou dělali těžkou a podřadnou práci. Byli zapšklí, ukřivdění, ale semkli se a drželi při sobě. Pomáhali si například stavět domy,“ upozorňuje. „Snažili se být co nejvíc soběstační, my jsme měli velkou dvacetiarovou zahradu s padesáti ovocnými stromy, chovali jsme vždycky alespoň jedno prase, měli jsme krávu, slepice, husy, osmdesát králíků. Otec dělal ve Vítkovických železárnách, denně natahal tuny materiálu a jídlo bez masa pro něj nebylo jídlo.“

V dětství opouštěl Verner Lička Hlučínsko jen ojediněle. Řeku Odru, za níž se rozprostírala Ostrava, opouštěl jen dvakrát ročně, když ho maminka brala do krajského města na velký nákup. Pořizovala mu oblečení a boty.

„V Hlučíně jsem byl v bublině a měl jsem šťastné dětství. Naše rodina žila z dnešního pohledu chudě, ale já si připadal bohatý. Můj život se nezměnil ani po 21. srpnu 1968, kdy nás okupovali Rusové. Ani jako mladý jsem nepoznal, že žiju ve špatné společnosti. Pouze jednou, když jsem jako vzorný žák hájil naši socialistickou vlast, mi otec říkal: ,Synku, ty si hlúpy,‘“ tvrdí. „Těšil jsem se dokonce na vojnu do Dukly Tachov, protože jsem věděl, že tam budu moci trénovat dvakrát denně. Komunistický režim mě pustil v roce 1986 jako zasloužilého reprezentanta na Západ, abych poznal, že jsem třicet dva let žil v omylu. Za šest roků ve Francii a v Belgii jsem pochopil všechno kolem sebe, co chci, co nechci, kdo jsem.“

V Grenoblu odhalil, v jaké hrůze žil v Ostravě

V jak špatném světě žil, pochopil až v FC Grenoble, kam z Československa odešel na zahraniční angažmá tři roky před pádem komunistického režimu. Kontrast mezi špinavou Ostravou plnou jedovatých škodlivin a výstavným městem pod Alpami s čistým průzračným vzduchem bil do očí. V Ostravě se stávalo, že při tréninku na hřišti Jeremenko nebo na Bazalech křupal hráčům prach a popílek mezi zuby.

„Když se v Ostravě stala menší průmyslová havárie, přijel jsem domů na Fifejdy a nemohl jsem otevřít okna. Auto jste umyl a druhý den bylo opět špinavé. Když jste ho utíral, lepila se na vás mastná černá špína,“ říká Verner Lička. „Vzpomínám si, jak moji spoluhráči z Baníku jeli na oběd do centra a v chemičce uniklo něco při havárii. Lidi i auta byli špinaví od dehtu. Neuvěřitelné historky. Ale opravdu jsme v tom žili.“

Jako kluk byl dlouho na panenky

Když přišel Verner Lička devět let po válce na svět, měl už tříletou sestru Janu, budoucí zdravotní sestru. Otec našel živobytí v těžkém průmyslu, matka Lydie dělala v pekárně a pak v dřevovýrobě. Pracovali na směny, a tak se jich děti naučily velké samostatnosti. 

„Otec chodil do německé školy a až do konce života uměl psát jen německy. Máma měla německou i českou školu. Doma se mluvilo česky, německy jenom když rodiče nechtěli, abychom jim rozuměli,“ říká Verner Lička. „Na střední strojnické škole v Opavě jsme měli němčinu, ale nic moc. V sedmnácti letech jsem si řekl, že udělám tátovi radost a učil se německy sám. Po půl roce jsem přišel domů a začal jsem s tátou mluvit německy. Potěšil jsem ho a byl na mě pyšný.“

Méně radosti dělal syn otci jako žák základní školy. Ne že by propadal, ba naopak, ale po tátových stopách se vydal pozdě. Paul Litzka si získal na fotbalovém hřišti uznání jako šikovné a velmi rychlé křídlo. „Vztekal se na mě, protože ostatní kluci už kopali, a já jsem si hrál sám v koutě a byl jsem na panenky,“ svěřuje se. „Zlomilo se to v roce 1965, kdy jsem 11. září nastoupil za žáky proti Hatím. Vyhráli jsme 5:2 a góly dali Manfred Sýkora a Míra Topinka. Byl jsem šťastný, když mi naši koupili kopačky gumotextilky za třicet pět korun, moc nevydržely, chodil jsem v nich i ven a do školy.“

Vrátili se z Wuppertalu a do země vtrhli Sověti

Ve čtrnácti letech se z odloučeného Hlučína podíval do velkého světa. Maminka ho vzala za sestrou Wuppertalu, průmyslového a bohatého města v západoněmecké spolkové zemi Porýní – Vestfálsko. „Byli jsme tam o prázdninách v roce 1968, strýc mi koupil kopačky značky Beckenbauer, Adidas soupravu a dva velké plakáty s hvězdami Bayernu Mnichov, liberem Franzem Beckenbauerem a brankářem  Seppem Maierem. Ve Wuppertalu se mi líbilo, hrál jsem tam s kluky fotbal a našel si tam přátele,“ poznamenává. „V Německu už naši příbuzní věděli, že nás obklíčili Rusové, a přesvědčovali nás, abychom se nevraceli domů. Nabízeli nám i bydlení. Já bych ve Wuppertalu zůstal, ale sestře už bylo skoro sedmnáct a nechtěla. Tak se rodinná rada usnesla, že jedeme zpátky.“

Okupace Československa Sovětským svazem a dalšími armádami Varšavské smlouvy přišla zanedlouho. O vpádu takzvaných spřátelených vojsk řekla Verneru Ličkovi 21. srpna 1968 maminka. „Po okupaci se můj život nezměnil,“ tvrdí. „Dál jsem sportoval, chodil do školy a měl hodně práce doma. Kolem Hlučína byla krásná příroda, řeky Opava a Odra, jezera, rybníky. V létě jsme plavali, v zimě lyžovali.“

V 17 letech už hrál za Hlučín s dospělými krajskou 1. A třídu. V lednu 1973 už nastupoval za Opavu v 3. lize, tedy o tři třídy výš. V Opavě poznal svého osudového trenéra Evžena Hadamczika. „Mužstvo postoupilo do třetí ligy. Na divizi chodilo ze začátku dvě stě diváků, na poslední zápas s béčkem Zbrojovky Brno už přišlo osm tisíc lidí,“ podotýká.

Na vojně drhnul chodbu, aby věděl, že není střední útočník

Evžen Hadamczik mu domluvil napřímo vojnu v Dukle Tachov, která hrála divizi. „Nemusel jsem do výběru do Dukel v Táboře, kde se kluci mydlili čtyři dny. V Tachově nás trénoval pan Titl, znal se s Evženem Hadamczikem a kluci říkali, že jsem jeho miláček. Místo v sestavě jsem měl v Tachově jisté, hráli tam se mnou kluci, kteří se později dostali do první ligy. Do Bohemky a do reprezentace brankář Zdeněk Hruška, ve Slavii byl stoper Peclinovský, v Hradci Mudruňka, v Žilině chytal Murárik.“

První den na vojně ale přinesl Verneru Ličkovi šok. „Na fotbalovou vojnu jsem se těšil, ale byl jsem dlouhovlasý kudrnatý klučina a sedlo na mě, že mě hned ostříhali dohola. Živě si pamatuju první noc, o půlnoci přišli mazáci, něco si předtím vypili,“ prohlašuje. „Jeden říká: ‚Lička Verner, kdo je to?‘ Já říkám: ‚Tady, tady.‘ A stavím se do pozoru. ‚Jaký seš post?‘ ptá se. ‚Střední útočník.‘ ‚Špatná odpověď, seš křídlo.‘ On byl střední útočník. Jmenoval se Petr Holeček a ukázal se pak jako fajn kluk. Takže jsem musel jsem několikrát vydrhnout chodbu, měla padesát, šedesát metrů. Pak jsem s velkou radostí říkal, že jsem křídlo. Petr Holeček hrál výborně středního útočníka a já nastupoval vedle něj na křídle.“

Vernere, chceš hrát za Baník?

Když odcházel v létě 1975 do civilu, nabízelo mu angažmá šest klubů. Nejvíc se o něj zajímal Baník Ostrava, k čemuž pomohlo, že Dukla Tachov vyjela na soustřední na Ostravsko. Tam ho oslovil trenér Baníku Tomáš Pospíchal. „Hráli jsme přípravu ve Velkých Hošticích, kluci najednou říkají: ,Hele, tamhle je Pospíchal, co tady dělá?‘. Koukám, že jde ke mně a říká: ‚Ahoj, já jsem Pospíchal. Vernere, chceš hrát za Baník?‘ Dostal jsem ze sebe jenom: ‚Jo, jo, jo.‘ Pospíchala pak z Baníku vyhodili, ale mě chtěli pořád.“

Evžen Hadamczik však ho nechtěl z Opavy pustit. Udržel ho tam ještě půl roku. „Říkal: ‚Ještě není na první ligu připravený, až ho dovychovám, přivezu vám ho na Bazaly osobně autem,‘“ vzpomíná Verner Lička. „Abych ho nezklamal, tak jsem řekl, že z Opavy ještě nepůjdu. Ale pak mi to bylo líto a bál jsem se, aby na mě Baník nezapomněl. Za nějaký čas jsme hráli v Opavě s Olomoucí, vyhráli jsme jedna nula a dal jsem gól. Po zápase za mnou přišel táta, že byl na stadionu na záchodě a slyšel, jak se tam baví trenér Jiří Rubáš s panem Šrajerem a říká mu: ‚Toho Vernera musíme získat.‘ Tak jsem šel za panem Hadamczikem, že do Ostravy chci. Přemlouval mě, ale nakonec mě pustil.“

Ocitl se ve vybrané společnosti

Na Baníku se jednadvacetiletý útočník hlásil 1. ledna 1976. Vernera Ličku obklopovali starší hráči, kteří v sezóně 1973/1974 prošli pohárem UEFA až do čtvrtfinále, když vyřadili španělský Real Sociedad San Sebastian, francouzské FC Nantes a italskou FC Neapol. Vypadli až s velmi silnou německou Borussií Mönchegladbach. Baník tehdy táhli kupředu Michálik, Vojáček, Rygel, Huml, Foks, Knapp, Kolečko, Albrecht nebo Klement.

Fanoušci se těšili kromě jiného na úniky a branky útočníka Jiřího Klementa, který byl považovaný za enfant terrible, tedy zlobivé dítě ostravského fotbalu. „Byl robustní, rychlý, třikrát po sobě se stal nejlepším střelcem Baníku. Tenkrát se ale v havířské Ostravě pilo o hodně víc než dneska a Jirka měl k tomu sklony,“ říká Verner Lička. „Za své prohřešky dostával pokuty a jednou ho za trest vyhodili z mužstva a poslali rubat na šachtu do Heřmanic. Jeli jsme ze zápasu z Jablonce a v autobusu to přehnal. Měli jsme v Baníku Socialistický svaz mládeže a za Jirku jsme se zaručili. Pan Rubáš nás jako trenér zpráskal všechny.“

Když jim to nešlo, protáhli je šachtou

Právě šachtu používali funkcionáři Baníku jako strašák tehdy, kdy se mužstvo delší dobu nedařilo a hrálo mizerně. „Často vyhrožovali, že nás tam pošlou. Stačilo, když jsme si osobně chodili na šachtu pro výplaty a nešlo nám to. Krčil jsem se u okénka a ozvalo se: ‚Další, prosím. Číslo 121, Lička Verner.‘ Po dobém výsledku s námi havíři přátelsky pokecali, po špatném nám dali svou nespojenost pěkně znát. K šachtě funkcionáři přistoupili dvakrát a nešlo o žádnou příjemnou exkurzi. O to víc si vážím havířů, kteří dělali dole spoustu let, aby uživili své rodiny,“ upozorňuje.

„Největší a nejsilnější zážitek mám z šachty Jeremenko, je hluboká třináct set metrů, možná ještě víc. Výtah vedl do jedenáctého poschodí a do třináctého jsme šli po svých hodinu a půl. Strop se snižoval, všude plno trubek, často dokonce tma. Jeden hráč a masér se museli vrátit, udělalo se jim špatně. Když jsme přišli po hodině a půl do rubání, objevila se před námi černá díra, tak šedesát centimetrů. Jel tam kombajn, havíř ležel na zádech a ručně házel na pás uhlí. Museli jsme vedle něj prolézt na druhou stranu a mohli jsme si vybrat, jestli na břiše nebo zádech.“

Oba dědové Vernera Ličky pracovali jako havíři. Věděl, jak těžkou a nebezpečnou práci dělají. Drsné „exkurze“ do podzemí přinesly do života Vernera Ličky zlom. Rozhodl se, že po skončení sportovní kariéry nepůjde na šachtu, a začal studovat Vysokou školu báňskou, konkrétně Hornicko-geologickou fakultu. „Přijali mě na obor požární ochrany, jsem vlastně inženýr hasič. Učili nás, že v OKD je přijatelných je třicet mrtvých ročně. Havíři umírali při závalech, po výbuchu metanu,“ uvádí. „Měli normy, kolik uhlí se musí vykopat, metan se měřil, neměřil. Jednou se musel zrušit náš přátelák s ČSA Karviná, protože jeden kluk z jejich mužstva zůstal tam dole mrtvý.“

Ještě před přijetím na vysokou školu vstřelil nejslavnější gól své kariéry. Baník díky němu porazil na Bazalech na podzim roku 1976 mnichovský Bayern 2:1.  Střetl se s ním v osmifinále Poháru mistrů evropských zemí díky postupu norský Viking Stavanger.

Bayern vyhrál soutěž známou nyní jako Liga mistrů v letech 1974, 75 a 76. „Při předzápasovém tréninku Bayernu stálo na škvárovém oválu kolem hřiště tři tisíce fanoušků, mezi nimi i můj táta. Na Bayern jsem se těšil, doma jsem spal pod plakáty s Beckenbauerem a Maierem, které mně dal v roce 1968 ve Wuppertalu strýc Karl Hurnik,“ říká Verner Lička.

Tři hvězdy se jen dívaly, jak střílí gól

Před přeplněnými Bazaly vstoupil Baník do zápasu s bavorským velkoklubem excelentně. V prvním poločase poslal mužstvo do vedení z trestného kopu Zdeněk Lorenc, druhou branku zaznamenal Verner Lička po rohovém kopu. Bayern bránil zónově, prudký centr přeletěl německého hráče na roku malého vápna, nehlídaný Verner Lička stál před brankářem Maierem, odpoutal se od něj, naskočil směrem k přední tyči a nezadržitelně skóroval hlavou.

„Schovávám si doma fotku z německého časopisu Kicker, dávám gól a pode mnou jsou tři zkoprnělí mistři světa – stopeři Beckenbauer, Schwarzenbeck a brankář Maier,“ poznamenává. „Zápas nám ohromně vyšel, i když jsme hráli bez zraněných opor Radimce, Vojáčka a Knappa. Na Bazalech bylo třicet pět tisíc fanoušků.“

V druhém poločase snížil povedenou hlavičkou přímo do šibenice kanonýr Bayernu, legendární Gerd Müller. Baník nicméně vítězství 2:1 uhájil. V odvetě v Mnichově však na silného soupeře nestačil a podlehl mu jednoznačně 0:5. „Kdyby Palo Michálik nechytal tak výborně, dostali bychom ještě víc než pět branek,“ tvrdí Verner Lička.

Vzal si baletku ostravského divadla

Jaro 1977 přineslo do života Vernera Ličky velký soukromý zlom. Se svou dívkou Danou, baletkou ostravského divadla, čekal dítě a vzali se 21. března. Prvorozený syn Marcel se narodil o necelé čtyři měsíce později. V roce 1978 Ostrava vyhrála Československý pohár. Vítězné finále s Lokomotivou Košice znamenalo vstupenku do druhé nejvýznamnější evropské soutěže, Poháru vítězů pohárů (PVP).

„Nastartovala se tak nejlepší éra Baníku. V prvním kolem PVP jsme hráli s Sportingem Lisabon, začínali jsme u nich, dusili nás, přehrávali, v hledišti bylo peklo. Sporting hnalo dopředu padesát pět tisíc šílených diváků. Házeli po nás kameny,“ popisuje Verner Lička. „Podržel nás brankář Palo Michálik a měli jsme štěstí. Vystřelil jsem, ale balón jsem trefil špatně. Letěl mimo branku, kde stál Gusta Antalík a dal gól. Sporting nás mačkal i na Bazalech, ale zase jsme vyhráli jedna nula. Milan Albrecht vystřelil, brankář balón vyrazil ke mně a doklepl jsem ho do sítě. Tehdy se narodilo naše silné mužstvo. Vyhrávali jsme v lize i v evropských pohárech, těžko se nám dávaly branky.“

Výhra nad Magdeburkem, vrchol všech vrcholů

V druhé kole smázl Baník irského soupeře Shamrock Rovers 3:0 a 3:1 a ve čtvrtfinále na něj čekal FC Magdeburk, plný reprezentantů NDR. V Německu Baník prohrál 1:2. „Doma jsme ale podali fantastický výkon, vrchol všech vrcholů. Vedli jsme tři nula, ale pak přišel zkrat, Magdeburk snížil na dva tři, ale těsně před koncem vstřelil Zdeno Rygel čtvrtý postupový gól,“ vzpomíná Verner Lička.

V semifinále PVP narazila Ostrava na další Němce, tentokrát západní z Fortuny Düsseldorf. V mužstvu se vše točilo kolem vynikajícího útočníka, reprezentanta Klause Allofse. „K prvnímu utkání do Düsseldorfu jsme jeli s velkým sebevědomím, které teď českým mužstvům s soubojích s nejlepšími evropskými kluby chybí. Byli jsme si jisti vítězstvím a v zápase jsme dlouho dominovali. Po prvním poločase jsme vedli jedna nula. V druhém jsme ale udělali zbytečné chyby a dostali jsme tři góly, třetí v poslední minutě,“ říká Verner Lička. „Naše výhra dva jedna v odvetě na Bazalech na postup nestačila. Sporting i Magdeburk byli přitom silnější než Fortuna Düsseldorf. Kdybychom se přes ni dostali, hráli bychom finále s FC Barcelona.“

Bayernu dal v Poháru mistrů další branku

Baník pak hrál evropské poháry každý rok až do sezóny 1985/1986. V PMEZ se v ročníku 1980/1981 probil až do čtvrtfinále, kde znovu ztroskotal na mnichovském Bayernu. „Vlítli jsme na ně, otevřeli obranu a za patnáct minut jsme prohrávali jedna čtyři. Dieter Hoeness nám vstřelil tři branky.“

V druhém poločase snížil Verner Lička na konečných 2:4 a Baník vypadl. Jednu věc ale ostravskému útočníkovi s číslem 11 dosud nikdo nevzal, jako jediný československý a český fotbalista dokázal proti Bayernu skórovat hned dvakrát. Úspěšné tažení evropskými poháry pomohlo hráčům Baníku do reprezentačnímu dresu. Oblékl ho rovněž Verner Lička. Velkou šanci dostal v týmu, který hrál kvalifikaci na olympijské hry v Moskvě 1980. „Trenér František Havránek se rozhodl, že kostru týmu vytvoří z Dukly Praha, Baníku Ostrava a Zbrojovky Brno, měli jsme ze svých klubů automatismy a přenesli jsme je i do reprezentace.“

Sehrané mužstvo tvořilo v Moskvě šest hráčů Dukly – Luděk Macela, Jaroslav Netolička, Oldřich Rott, František Štambacher, Ladislav Vízek a Jan Berger. Zbrojovka měla na olympiádě Rostislava Václavíčka, Josefa Mazuru a Jindřicha Svobodu. Baník Vernera Ličku, Zdeňka Šreinera, Libora Radimce, Zdeňka Rygela a Petra Němce. Tým doplnil brankář VSŽ Košice Stanislav Seman, obránce Dukly Banská Bystrica František Kunzo a útočník Lubomír Pokluda z Rudé hvězdy Cheb. O úspěch v těžké kvalifikaci na olympiádu se zasloužil velkou měrou Petr Janečka ze Zbrojovky Brny, do Moskvy však neodletěl, poněvadž skončil v nemocnici kvůli vážným problémům se žaludečními vředy.

„Pan Havránek z nás udělal skvělou partu. Vzal nás na zájezd do Mexika, dělal tam s námi takový dnešní team building. Hráli jsme jen dva zápasy s Mexikem A a Mexikem B a pak nic. Neměli jsme ani travnaté hřiště, nemohli jsme trénovat,“ prohlašuje Verner Lička. „Ale pan Havránek byl spokojený. Dostal nás do nekomfortní zóny a semkli jsme se. Zařídil nám i turné po Brazílii s přelety k zápasům dlouhými dva tisíce kilometrů.“

Maďary porazili před 38 tisíci diváky

Ještě před Moskvou však museli Čechoslováci projít velmi těžkou kvalifikací, označovanou za malé mistrovství Evropy východních komunistických zemí. Postoupili přes Bulharsko, Polsko a Maďarsko.

Rozhodující utkání s Maďarskem hrálo Československo na vyprodaném stadionu Evžena Rošického na pražském Strahově. „Přišlo tam třicet osm tisíc diváků a viděli výjimečný zápas. Vyhráli jsme tři dva a každý z našeho útoku, Vízek, Lička, Janečka dal po brance. Láďa Vízek a Petr Janečka nebyli chrti, nechtěli dávat góly za každou cenu sami a svými přihrávkami na ně nabíjeli mně,“ chválí Verner Lička své spoluhráče, technického a mazaného Vízka a rychlého, průbojného Janečku.

Ještě před olympiádou se dostal do kádru pro finálový turnaj mistrovství Evropy 1980 v Itálii. O bronzové medaile se Čechoslováci střetli v Neapoli s domácími Italy. Po bombě Ladislava Jurkemika do šibenice, na niž nedosáhl legendární brankář Dino Zoff, se ujali vedení jedna nula, Italové ale vyrovnali. Rozhodnutí nepřineslo ani prodloužení a došlo na penaltový rozstřel, v němž Čechoslováci uspěli.

V Leningradu je trápily bílé noci

Mistrovství Evropy skončilo 22. června a už 19. července začínala olympiáda v Moskvě. Verner Lička si po těžké sezóně moc neodpočinul. Nejlepšímu střelci olympijské kvalifikace se na hrách v Sovětském svazu příliš nedařilo. Skupinu si Československo odkroutilo v Leningradu, kde po jasné výhře na Kostarikou 3:0 jen remizovalo s Nigérií a Kuvajtem. Přesto obsadilo ve skupině první místo.

„V Leningradu jsme zažili bílé noci, což bylo nepříjemné. Špatně jsme spali a prášky na spaní nám nedělaly na hřišti dobře. Neměli jsme ani pocit, že jsme na olympiádě. Znali jsme jen hotel, trénink, spánek,“ konstatuje Verner Lička. „Když jsme jezdili autobusem na tréninky nebo na zápasy, napochodovali dozadu dva vojáci se psem, pak my a za námi ještě jeden voják. Kolem našeho hotelu stál tak osm metrů vysoký plot a každých padesát metrů stráž. Kontrolovaly se tašky, okna byla bez závěsů, a i proto jsme v Leningradu nemohli v noci pořádně usnout. Moskva i Leningrad nám ale připadaly takové vylidněné. Slyšeli jsme, že sovětští představitelé vyzvali lidi, aby z měst odjeli. Prý aby se nepotkávali se sportovními fanoušky ze zlých kapitalistických zemí,“ dodává Verner Lička.

V Moskvě už Československo jen vítězilo. Ve čtvrtfinále porazilo jasně 3:0 Kubu a v semifinále 2:0 silné Jugoslávce. Verner Lička jim vstřelil úvodní branku. Ve finále se Čechoslováci utkali s Německou demokratickou republikou, jež v semifinále zdolala překvapivě velmi silný Sovětský svaz. Výhra nad Němci 1:0 brankou Jindřicha Svobody ověnčila Vernera Ličku a jeho spoluhráče zlatými medailemi. „Byly ale jen pro patnáct hráčů a dva brankáře, trenér František Havránek ji nedostal,“ říká.

Bronzové medaile z mistrovství Evropy a zlato z olympiády nebyly jedinou odměnou pro úspěšné fotbalisty. Na Pražský hrad je pozval prezident Gustáv Husák a každý obdržel 30 tisíc korun. Prémie dostali i za vítězství ve skupině, ve čtvrtfinále a finále. Další odměnu přidal Československý fotbalový svaz. „Dohromady to bylo padesát sedm tisíc korun, překvapilo mě, kolik peněz nám za olympijské zlato dali. Za Itálii jsme dostali trošku míň.“

Pro ilustraci, průměrný Čechoslovák si v roce tehdy vydělal padesát sedm tisíc korun zhruba za dva roky. „Můj táta vydělával maximálně dva tisíce korun čistého,“ dodává Verner Lička. „Máma ještě méně. Manželka brala jako začínající baletka v ostravském divadle jedenáct set korun, pak čtrnáct set. Mladí kluci, co v Baníku začínali, měli plat dva tisíce čtyři sta a prémie. Za vyhraný zápas venku patnáct set korun, za vyhraný zápas doma dvanáct set korun. Měsíčně jsme dostávali ještě diety osm set korun.“

Do KSČ nepůjdu, táta by mě zabil

Baník Ostrava měl jako mužstvo z rudé komunistické Ostravy v československé lize pevnou pozici. Ani rozhodčí si proti němu nedovolili jako proti jiným týmům, jimž úmyslně škodili za úplatky od soupeřů.

„Později jsem hodně přemýšlel, jestli jsme byli slepí, nebo jsme nechtěli vidět, co se kolem nás dělo. Okolí se k nám chovalo příjemně, žili jsme ve vakuu,“ uvádí Verner Lička. „Předseda Baníku profesor Dopita mě přemlouval, abych vstoupil do komunistické strany, ale odpověděl jsem mu, že by mě táta zabil. Pochopil a dál mě už nepřemlouval.“

Baník se pyšnil v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století obrovskou fanouškovskou základnou nejen z Ostravska, ale také z Opavska a dalších okolních oblastí. Podle Vernera Ličky tehdy pracovalo v OKD přes 100 tisíc zaměstnanců. „V jedné době naši funkcionáři vymysleli, že za každého diváka nad deset tisíc dostaneme k prémiím korunu,“ dodává.

Fotbal byl v Československu byl za socialismu prolezlý korupcí, což se nezměnilo ani v době svobody a demokracie po roce 1989. „Na hřišti jsem moc nevnímal, jestli nám rozhodčí ubližuje nebo pomáhá. Jak už jsem říkal, Baník byl tak silný klub, že si proti němu nikdo moc nedovolil,“ prohlašuje Verner Lička. „Mám ale jednu historku z Banské Bystrice, kde jsme vedli v devadesáté minutě jedna nula. Jejich hráč upadl u lajny a rozhodčí odpískal Zdeno Ryglovi faul. Bystrica vyrovnala na jedna jedna, rozhodčí zapískal konec. Šli jsme naštvaní ze hřiště a slyšíme, jak jeden náš funkcionář nadává rozhodčímu, že až k nám přijede pískat, nedostane od něj ani kus uhlí. Rozhodčí mu klidně odpověděl: ‚O co vám jde? Vždyť jste přece remízu před zápasem chtěli.‘ A opravdu, bod nám stačil, abychom se dostali do evropského poháru.“

Havíři oceňovali, že jsme mezi ně chodili

Verner Lička mluví o Ostravě jako o jakési velké vesnici, kde se znal každý skoro s každým. „Každá šachta měla svůj fotbalový klub a rekreační středisko v Beskydech. Jezdili jsme tam na besedy, které byly fajn. Havíři oceňovali, že jsme mezi ně přišli, že jsme jedni z nich a mohou nám říci i něco peprného jako ‚Co to na to hřišti, kur*a, robíš? Havíř byl takový svojský, ale společenský, rád si dal pivo. Hospody se v Ostravě otevíraly v šest ráno, aby se tam mohl po noční šichtě zastavit, uhasit strašlivou žízeň, vypít pět šest piv, vyspat se a jít zase pod zem,“ dodává. „Havíři byli pyšní, že jsou havíři a Ostraváci. Lidi byli tenkrát z dnešního pohledu chudí. Havíři mezi nimi patřili ke šlechtě hlavně díky příplatkům za noční a sváteční šichty. Bohatí a chudí se tenkrát rozdělovali podle toho, jak velkou měli u domu zahradu, jak velké pole a kolik měli domácích zvířat.“

Verner Lička, kluk z krásného Hlučína, bral při angažmá v Baníku Ostravu jen jako hotel a pracovní příležitost. O víkendu jezdil buď do Hošťálkovic, odkud pochází jeho žena, nebo do Beskyd. „Ostravák v Ostravě o víkendech moc nežil a i v současné době je už v pátek večer střed města téměř vylidněný. Signálem blahobytu bylo postavit si nebo koupit alespoň maličkou chatu v Beskydech. Proto jsou Beskydy přechatované. My chatu neměli, ale měl ji můj oblíbený strýc Jenda, ke kterému jsme často jezdili. Beskydy jsme si zamilovali,“ svěřuje se.

Po úspěšném podzimu 1981, kdy přispěl brankou proti Walesu k postupu Československa na mistrovství světa ve Španělsku, se těšil na jarní fotbalovou sezónu. Silvestra slavil s manželkou a přáteli právě v Beskydech a prvního ledna vyrazil na sjezdovky. „Po silvestrovské noci jsem nebyl nejčerstvější a v hlubokém mokrém sněhu jsem spadl. Měl jsem naštíplou holenní kost a poraněné vazy. Čtyři měsíce jsem nehrál a přišel jsem o mistrovství světa ve Španělsku,“ svěřuje se. Baník ho za novoroční nevydařené lyžování okamžitě potrestal. Zbavil ho funkce kapitána a snížil mu o třetinu plat.

Grenoble ho koupil, ač ho nikdy neviděl hrát

V Baníku Verner Lička skončil v roce 1986. Zvažoval nabídky klubů ze Západního Německa a z Rakouska, ale ozvali se mu také zástupci francouzského klubu FC Grenoble.  Doporučil ho Zdeněk Nehoda, mistr Evropy z Bělehradu 1976, „Ředitel FC Grenoble pak přijel do Prahy se smlouvou, i když mě nikdy neviděl hrát. S manažerem z Bratislavy panem Fialou jsme šli na Pragosport, přes který se tenkrát do západní Evropy přestupovalo. Rychle jsme vyřídili víza a pár dní před 14. červencem, kdy Francouzi slaví státní svátek, jsem přijel do Grenoblu.“

Zatímco v Německu či v Rakousku by se Verner Lička jakž takž domluvil, do Francie šel takřka bez znalostí jazyka. Naštěstí uměl v Baníku francouzsky Jan Pavliska a jeho paní dokonce francouzštinu vyučovala. „Napsali mi dvě stě základních slovíček a nahráli mi je na magnetofon. Vzal jsem si s sebou samozřejmě česko-francouzský slovník,“ vzpomíná. „Ze začátku jsem žil ve Franci bez rodiny, manželka a kluci za mnou přijeli až za tři měsíce.“

Francouzský komunista pro mě udělal sbírku

Než mu obstarali byt, spal Verner Lička ve středisku ve středisku sportů na fotbalovém stadionu. Poznal tam mladého, asi osmnáctiletého kluka, který mu jednou řekl, že ho rodina zve na večeři. „Jeho táta byl francouzský komunista a udělal pro mě sbírku, myslel si, že jsme v Československu chudí. Vysvětloval jsem mu, že mě nemusí litovat.“

Po sezóně 1985/1986 spadl FC Grenoble do třetí francouzské ligy a Verner Lička mu měl pomoci k postupu do druhé ligy, což se nakonec povedlo.  V FC Grenoble dostával měsíčně čistý plat deset tisíc francouzských franků, což odpovídalo přibližně 55 tisícům českých korun. Tolik peněz si v Baníku vydělal za celý rok. Třicet procent z výdělku v FC Grenoblu mu však vzal Pragosport.

„V Grenoblu jsme měli hezký byt ve středu města, ojetý Renault 14, Francouzi mu říkali ‚Hruška‘. Dali mi už tenkrát bankovní kartu k mému kontu, ale o všechno ostatní jsem se musel postarat sám. V Baníku za nás funkcionáři vyřizovali všechno,“ prozrazuje. „V Grenoblu jsem nevěděl, co dělat s volným časem, trénink nám zabral dvě, možná dvě a půl hodiny a pak jsme šli ze stadionu pryč. Na Bazaly jsme chodili v osm ráno a odcházeli ve čtyři v pět odpoledne.

V Grenoblu žili Ličkovi krásně. „Půl hodiny od města jsou hory vysoké dva a půl tisíce metrů, vyjeli jsme si i tam, kde se konala v roce 1968 zimní olympiáda, kde získal skokan Jirka Raška zlato a stříbro. Podívali jsme se i do Monaka a na tři dny jsme si tam zaplatili hotel, což by mi ještě před rokem připadalo neuvěřitelné,“ dodává.

Francouzská idyla však trvala pouze rok. Klub si přál, aby Verner Lička uvolnil místo nové posile, a tak v září odešel do Berchem Sportu Antverpy právě sestoupili z první belgické ligy do druhé. Hrál tam rok a půl. „Góly mi docela padaly, tak mě koupil Germinal Ekeren a zažil jsem v něm asi tři měsíce první belgickou ligu.“

V roce 1989, kdy se v Československu schylovalo k sametové revoluci a k pádu komunistického režimu, se Ličkovi přestěhovali za fotbalem do Calais, zdejší klub účinkoval ve francouzské třetí lize. „Dali mě víc peněz než v belgické první lize, i když šlo o skromný klub. Rozhodli jsme se, že do Československa se už nevrátíme a ve Francii se usadíme.“

Klukům se z Francie nechtělo

„Po pádu komunistického režimu na konci roku 1989 jsme žili dál v Calais, žena si tam našla baletní skupiny a vyučovala balet. Kluci mluvili víc francouzsky než česky. V roce 1992 jsme ale Francii opustili, klukům se moc nechtělo, ale přesvědčilo je, že budou hrát za Baník. Z Baníku mně navíc volali, že tam jde trénovat Ivan Kopecký, ale že má pod sebou i reprezentační jednadvacítku a k Rosťovi Vojáčkovi potřebuje ještě jednoho asistenta.“

Baníku se však pod Ivanem Kopeckým nevedlo a na podzim 1992 se ocitl na chvostu tabulky. Výkonný výbor klubu ho odvolal a od ledna 1993 se stal hlavním trenérem Verner Lička, prý i díky přímluvě hráčů. Jeho trenérská kariéra nabrala ještě vyšší obrátky poté, co mu v roce 1993 zatelefonoval reprezentační trenér Václav Ježek, který dovedl v roce 1976 Československo k titulu mistra Evropy.

K národnímu mužstvu ho povolali, aby se pokusil zachránit postup posledního československého mužstva na mistrovství světa 1994 v USA. Kvalifikaci ve skupině s Rumunskem, Belgií, Walesem, Kyprem a Faerskými ostrovy rozjel trenér Milan Máčala, ale tým prohrál doma s Belgií a remizoval na Kypru, a tak skončil.

„Václav Ježek se mě ptal, jestli bych mu nedělal asistenta. Jednoho už měl, Slováka Jozefa Adamce. Panu Ježkovi jsem odpověděl, že je hodný, ale že se se rozmyslím a ozvu se mu zítra. Hned mě mrzelo, co jsem řekl, celou noc jsem nespal a hned ráno jsem panu Ježkovu zavolal, že jeho nabídku beru,“ vzpomíná. 

Kvalifikace na EURO byla jak na houpačce

Po neúspěšné kvalifikaci na mistrovství světa 1994 skončila sedmdesát čtyři let dlouhá éra, kdy Češi a Slováci hráli pod jednou vlajkou v jednom reprezentačním mužstva.

Prvním vystoupením samostatného českého týmu byla kvalifikace na mistrovství Evropy 1996 v Anglii. Ve skupině narazila reprezentace na silné Nizozemsko nebo na Norsko. Mužstvo vedl hlavní trenér Dušan Uhrin, jako asistent zůstal Verner Lička, jehož doplňoval bývalý brankář Ivo Viktor, mistr Evropy z roku 1976. Kvalifikace byla hodně divoká a plná zvratů. Češi ji rozehráli dobře, ale v červnu 1995 způsobili fanouškům obrovský šok. Padli 0:1 proti Lucembursku, považovaném za fotbalového trpaslíka. Utkání se hrálo po předposledním kole české první ligy, v němž se rozhodlo, že Sparta získala titul a Slavia zůstala druhá.

Pohádkový příběh dopsali v Anglii

„Jedni zapíjeli žal, druzí pili na radost. Sparta a Slavia měla v nároďáku významné zastoupení. Tomáš Skuhravého čekala navíc s FC Janov baráž o udržení v italské Sérii A. Dohodli jsme se, že v Lucembursku nastoupí pouze na šedesát minut a odletí leteckým speciálem do Itálie,“ vzpomíná Verner Lička. „Kluci přijeli do Lucemburska, aby měli povinnou výhru co nejrychleji za sebou. Soupeře podcenili a ostudně prohráli.  Velká naděje na postup z prvního místa se zvrtla. V srpnu se ale všechno otočilo, nastoupili jsme v Norsku, kterému stačilo vyhrát a postoupilo by. Prohrávali jsme jedna nula, ale pár minut před koncem vyrovnal Honza Suchopárek na konečných jedna jedna hlavičkou snad z osmnácti metrů.“

V domácí odvetě Česko zvítězilo na Norskem 2:0, poté vyhrálo i v Bělorusku a doma s Lucemburskem. Vybojovalo si tak postup na EURO do Anglie. „Už to byl pro nás obrovský zážitek a náš pohádkový příběh vyvrcholil ve finále ve Wembley. Když jsme přiletěli speciálem do Anglie, brali nás jako outsidery a skoro jak nějaké žebráky. Na letišti v Anglii nám kontrolovali celníci jídlo, které jsme vezli pro našeho kuchaře. Museli jsme dokazovat původ zboží, strašně nás zdržovali. Nakonec se nám podařilo domluvit, aby alespoň hráči mohli jet na hotel,“ popisuje Verner Lička. „Do Anglie jsme dostali jsme každý pět tisíc fotek od Pumy i trička, abychom je mohli rozdávat s autogramy fanouškům. Říkal jsem si, co s nimi budu jako asistent trenéra dělat. Měli jsme skupinu smrti s Itálií, Německem a Sovětským svazem. Dokázali jsme z ní postoupit, obletovali nás novináři z celého světa. Strhla se fanouškovská lavina, a do deseti dnů nám nezbylo z fotek a triček vůbec nic.“

Anglický šampionát přitom Češi odstartovali mizerně. Po bezkrevném výkonu podlehli Německu 0:2, vázla ofenzíva a spoluhráče nepodržel ani brankář Petr Kouba. Fanoušci ovšem národní tým nezatratili a při odchodu ze hřiště mu aplaudovali. Zápas s Italy potřebovali Češi vyhrát a již v 5. minutě se ujali vedení střelou Pavla Nedvěda. Italové vyrovnali v 18. minutě Chiesou, Česku vrátil vedení v 36. minutě Radek Bejbl. Stejně jako v Nedvědově případě šlo o jeho první reprezentační gól. Španělský rozhodčí Antonio López Nieto vyloučil již v 27. minutě po druhé žluté kartě Itala Apolloniho, což Česku pomohlo. Náskok uhájilo i díky skvělým zákrokům brankáře Petra Kouby.

„Italy jsme porazili v Liverpoolu na stadionu Anfield Road a každý, kdo tam byl, měl obrovské štěstí,“ prohlašuje Verner Lička. „Do Liverpoolu přijelo dvacet tisíc našich fanoušků, celá dlouhá tribuna proti hráčským lavičkám byla oblečená do národních dresů a vlajky. Nádhera. Bylo to poprvé, kdy jsem zažil, aby nám celý zápas tak bouřlivě fandilo tolik lidí.“

Finále ve Wembley zrušilo Ivo Viktorovi dovolenou

Podle Vernera Ličky se právě v Liverpoolu zrodilo velké mužstvo, které v Anglii dokráčelo až k evropskému stříbru a osm let později k evropskému bronzu. „Dušan Uhrin věřil mladým hráčům Patriku Bergerovi, Karlovi Poborskému, Pavlu Nedvědovi, Radku Bejblovi, Láďovi Šmicrovi. Za reprezentaci měli odehráno jenom pár zápasů, ale byli zkušení díky zápasům v evropských pohárech,“ vysvětluje.“ Ve finále ve Wembley proti Německu jsem viděl, jak velký výkonnostní skok udělali. Odehráli ho víc než dobře a nebyli daleko od vítězství.“

S postupem do finále přes Italy, Rusy, Portugalce a Francouze nepočítal nikdo. Dokonce ani čeští fotbalisté a trenéři. Asistent Dušana Uhrina Ivo Viktor si na konec června zaplatil zahraniční dovolenou a nemohl na ni odcestovat, poněvadž by přišel o finále.

S „generálem“ Chvalovským dostalo všechno šmrnc

Stříbro z anglického eura ověnčilo českou reprezentaci v době, kdy dělal předsedu Českomoravského fotbalového svazu František Chvalovský, bývalý dobrý brankář a známý podnikatel.

„František hodně změnil fotbalový svaz, zavedl v něm více profesionalismu a hodně nových věcí. Byl naším lídrem, jakýmsi generálem armády, ale i jedním z nás, blízkým člověkem. Seděl s hráči na snídani. S námi se smál, s námi plakal. Nad trenéry roztáhl ochranný deštník, dával nám najevo svou důvěru. S ním dostalo všechno šmrnc. Předtím zaostávala organizace, mužstvo nespalo v tak dobrých hotelech,“ oceňuje Verner Lička Františka Chvalovského. „Jako předseda svazu na sebe naložil velkou tíhu odpovědnosti, vytvořil nám podmínky, dostávali jsme i lepší peníze podle jasně stanovených pravidel. Uměl být přísný, ale zároveň ke všem férový. Tlumil tlak médií na hráče i na trenéry, ale když bylo potřeba, dal nám za uši.“

Na konci roku 1997 skončil u reprezentace Dušan Uhrin, poněvadž neuspěl v kvalifikaci na mistrovství světa 1988 ve Francii. Spolu s ním odešel také Verner Lička. Nový hlavní trenér Jozef Chovanec dostal reprezentaci na EURO 2000, ale mužstvo vypadlo v těžké skupině po porážkách s Nizozemskem a Francií. Ještě větší ranou byl neúspěch v kvalifikaci na mistrovství světa 2002 v Japonsku a Jižní Koreji.

Nároďák hrál o postup, Chvalovský byl ve věznici

„Na reprezentaci měl strašný vliv odchod Františka Chvalovského z funkce předsedy fotbalového svazu a jeho patálie ohledně podnikání. Nastalo bezvládí, v kvalifikaci na mistrovství světa 2002 bylo mnoho excesů. Franta by je nedopustil,“ tvrdí Verner Lička.

František Chvalovský musel jako předseda fotbalového svazu skončit poté, co ho koncem února 2001 zatkla policie přímo na letišti v Ruzyni, odkud národní tým letěl k přátelskému utkání do Makedonie. Šestnáctého března téhož roku poslal soudce Františka Chvalovského do vazební věznice, kde strávil více než devět měsíců kvůli obvinění z velkého úvěrového podvodu.

V Kataru měl vzteky boule za ušima

Verner Lička skončil v roce 2000 jako trenér v Baníku. Zanedlouho mu zavolal Dušan Uhrin, jestli by nechtěl trénovat v Kataru. Kývl, ale navzdory vynikajícímu platu vydržel v Dohá pouze čtyři měsíce.

„Kultura arabského světa a vnímání významu sportu a fotbalu, to nebylo nic pro mě. O mužstvo se staralo šest masérů, několik doktorů, měl jsem asistenty z Brazílii. Ale dělal jsem plány na tréninkové jednotky pro osmnáct hráčů, a na trénink mi jich chodilo dvanáct nebo osm,“ popisuje.

Jednou za ním přišel kapitán, jestli by mužstvo nemohlo trénovat dříve, že hraje katarský nároďák a hráči chtějí zápas vidět. „Říkám mu: ‚Ale bude čtyřicet pět stupňů.‘ Odpověděl, že to nevadí. Pak na trénink nepřišel vůbec nikdo. Když jsem se ptal kapitána proč, řekl: „Trenére, bylo přece horko.‘ Měl jsem vzteky boule za ušima. SC Katar sport Club skončil před mým příchodem dvě sezony po sobě předposlední, přestože měli šest hráčů v reprezentaci a další čtyři v jednadvacítce. Patřili ale katarském fotbalovému svazu a já je nikdy neměl na tréninku! Čekal jsem až skončí mistrovství Asie, že se do klubu vrátí. Ale ne, reprezentační trenér jim dal volno. To byla poslední kapka, pohár mojí trpělivosti přetekl a před začátkem sezóny jsem klub opustil.“

Verner Lička bez práce dlouho nezůstal. Vyhlédl si ho majitel prvoligové polské Polonie Varšava. Trenér české reprezentace Karel Brückner zároveň chtěl, aby Verner Lička převzal československou jednadvacítku, což se stalo. Vedl ji v letech 2001 až 2003, zpočátku souběžně s Polonií Varšava. V roce 2005 získal v Polsku titul s Vislou Krakov, kam odešel z krátkého koučování v Gorniku Zabrze. Nový sponzor Visly však přivedl do klubu své lidi a Verner Lička po triumfu v Ekstraklase skončil Polsko však neopustil a v sezóně 2005/06 zakotvil v prvoligové Discobolii Grodzisk. Mužstvo hrálo na čele soutěže a probojovalo se do Poháru UEFA. Verner Lička v něm v polovině roku 2006 skončil.

Ličkovi mají čtyři domácí tituly

Do vrcholového fotbalu se prosadili oba jeho synové. Marcel nastupoval za Baník, Slavii Praha či za polský Gornik Zabrze. Připsal si 12 zápasů za českou jednadvacítku. Mário nosí jméno po argentinském útočníkovi Mário Kempesovi, mistru světa z roku 1978. Verner Lička proti němu nastoupil v pohárovém střetnutí s FC Valencia.

Mário Lička hrál třikrát za českou reprezentaci a šestnáctkrát za jednadvacítku. S Baníkem získal jednou mistrovský titul. S Vernerem Ličkou tak mají čtyři republikové, což se žádnému jinému otci a synovi v Ostravě nepodařilo. Mário Lička prošel kromě Baníku také italským Livornem, Slováckem, anglickým Southamptonem či francouzským Brestem.

Verner Lička říká, že ho fotbal uchvátil už jako školáka. Ze svých úžasných ‚chapadel‘ ho nepustil ani v šedesáti devíti letech. „Neumím si od fotbalu odpočinout. Vím, co budu dělat příští den od rána až do večera,“ podotýká. „Fotbal pohltil celou mou rodinu. I tátu a mámu. Byla u toho, když jsem hrál v sedmnácti prvně za Hlučín, dal jsem Bohaticím dva góly a pak chodila na všechny moje zápasy. Můj tchán je hrdý, že máme v rodině osm fotbalistů a pět jich hrálo za národní mužstvo. Brankář Baníku a československé reprezentace Palo Michálik si totiž vzal za ženu sestru mojí manželky Dany.“