„Byl jsem toho názoru, že bych mohl studovat něco jiného. Pak mi rodiče, a nejen oni, ale také tehdejší šéf vlády, řekli, že musím studovat ekonomiku a právo, abych mohl znovu vybudovat majetek. Jako hlava státu se pak budu muset zaobírat právními problémy. Pak jsem udělal praktikum v americkém Senátu na jaře 1963 u senátora, který byl v zahraničněpolitické komisi, byl přítel Kennedyho, a také jsem mohl prezidenta Kennedyho navštívit v Bílém domě. Pak po maturitě jsem si myslel, že když už musím bezpodmínečně studovat hospodářství a ekonomiku, raději bych to chtěl dělat v Americe než v Evropě pod dohledem rodičů, ať už ve Vídni, nebo jinde.“
„Můj otec samozřejmě vždy doufal a věřil, že dostaneme zpátky náš starý majetek z Československa, a také mě tam vyslal. Já se tam jel podívat, co by se muselo investovat, abychom to dostali tak daleko, aby podniky byly zase výnosné, a co by bylo nutné investovat do historických budov. Měl jsem již jisté zkušenosti a věděl jsem, kolik co stojí. Z tohoto hlediska jsem jel s našimi lidmi do Československa a prohlédl si to. Viděl jsem zemědělské, lesní provozy, hovořil jsem s odborníky, ale nic z toho nebylo. Ale nakonec si říkám, že to proběhlo všechno v míru a to je důležitější, než abychom dostali něco zpátky, kde bychom museli zase naopak hodně peněz a času investovat. Tak jsem měl čas a prostředky investovat do bankovního impéria na celém světě.“
„A potom jsem se jak v Harvardu, tak v Princetonu informoval, jaké by to bylo. Ve švýcarské internátní škole jsem složil německou i švýcarskou maturitu a pak ještě byla také anglická závěrečná zkouška, protože to byla mezinárodní škola. Jak v Harvardu, tak v Princetonu mi řekli, že ohledně mého dokončeného vzdělání jsem překvalifikovaný. Poradili mi, že když to chci studovat, abych udělal zkoušky v Evropě a pak v Princetonu nebo Harvardu studoval postgraduálně. Na obou místech mi řekli, že když chci studovat právo a ekonomiku, nejlepší bude škola v Sankt Gallenu. Říkal jsem si: ‚Proboha, to je na druhé straně Rýna, pod dohledem rodičů! Já chtěl do dalekého světa, a teď musím do Sankt Gallenu!‘ Bylo to obrovské zklamání, ale nikdy jsem toho nelitoval.“
„Samozřejmě se vědělo, že zpravodajské služby východního bloku nás nějakým způsobem monitorují. Z toho se vycházelo. Nijak nás to ale netížilo. Vycházeli jsme z toho, že se stejně všechny rozhovory někde nahrávají i odposlouchávají, že jsou telefony odposlouchávány. To tak prostě bylo. Já jsem v době našich zásnub poprvé s mou budoucí ženou byl v Československu. Potom bylo Pražské jaro. Také jsme přijeli. Rozhlíželi jsme se, jak to všude vypadá. Manželka tam potkala staré zaměstnance a měla radost, že přišel ještě někdo z rodiny, přivezli jsme dárky. Tenkrát s námi na hranicích zacházeli velice příjemně, zacházeli s námi velice přátelsky. Vždy se vycházelo z toho, že jednoho dne se komunismus zřítí, doufali jsme, že v míru. Že tyto státy zase získají svobodu. Otázka byla jen kdy a jak.“
„Vztah rodiny k Čechám a Moravě byl velice úzký. Pro mě a sourozence byl ale jako něco z minulosti. Samozřejmě, že starší generace o tom mluvila. Můj otec mluvil o tom, že až komunismus skončí, dostaneme zpět náš majetek a budeme ho muset znovu vybudovat. Mně dal za úkol, že se na to musím připravit. Bylo to pro nás ale velice vzdálené a nijak nás to nezatěžovalo. Pro nás byla spíše otázka to, jak zanikne sovětské impérium. To stálo v popředí.“
„Byli jsme v salonu, čekali jsme na hosty a dveře se otevřou a oni vejdou, a moje budoucí ‚země‘ vešla. Viděl jsem ji a hned jsem věděl, že to bude moje žena. Je o pět let starší, měla hodně ctitelů, byla překrásná. Její sourozenci mi říkali ‚miminko s dudlíkem‘. Byl jsem ještě na gymnáziu, ještě mi nerostly ani vousy a nemusel jsem se holit. Já jsem ale řekl, že si ji vezmu za ženu, a neustoupil jsem od toho. Nakonec se mi to podařilo. Přesvědčit jak ji, tak mé a její rodiče. Pak jsme se vzali a vzniklo šťastné manželství. Jsem velice šťasten, že ona nakonec, po veliké námaze, svolila.“
Vládnoucí lichtenštejnský kníže Hans Adam II. se narodil 14. února 1945 v Curychu. Je synem lichtenštejnského knížete Františka Josefa II. a jeho ženy, hraběnky Georginy von Wilczek. Jeho kmotrem byl papež Pius XII. Vyrůstal v katolické tradici s rodiči, dvěma bratry a sestrou v knížecím paláci ve Vaduzu. Jako prvorozený syn byl předurčen k převzetí vlády v Lichtenštejnsku. Otec od něj také očekával, že zachrání skomírající rodový majetek a obnoví vyjednávání s Československem, v němž po konfiskacích v roce 1945 zůstala značná část rodového jmění. Hans Adam II. navštěvoval obecnou školu ve Vaduzu a v roce 1956 pokračoval ve studiu na vídeňském Schottengymnasiu. V roce 1960 přešel na gymnázium do švýcarského Zuozu, kde studia absolvoval švýcarskou a německou maturitou. Po praxi v londýnské bance od roku 1965 studoval ve Švýcarsku na vysoké škole v Sankt Gallenu podnikové a národní hospodářství. Studia zakončil v roce 1969. V roce 1967 se oženil s hraběnkou Marií Kinskou z Vchynic a Tetova. Mají spolu čtyři děti. V druhé polovině 60. let se svou ženou poprvé navštívil Československo. Již od studií na vysoké škole se věnoval revitalizaci rodových podniků a bank v Lichtenštejnsku a v Rakousku, což se mu za tvrdého vyjednávání s příbuznými podařilo. Učinil rod Lichtenštejnů nejbohatším v Evropě. Po pádu komunismu ve východním bloku kvůli nevyřešeným majetkovým sporům z poválečného období Česká republika a Lichtenštejnsko v roce 1993 vzájemně neuznaly svoji nezávislost. K obnovení diplomatických styků došlo v roce 2009, avšak majetkové nároky Lichtenštejnům Česká republika nadále neuznává.
