Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Líman (* 1936)

• narozen 20. února 1936 v Mladé Boleslavi

• matka Helena Límanová byla v letech 1943 až 1945 internována v ghettu Terezín

• pamětníka před transportem ukrývala rodina Málkových z Borku

• otec Jan Líman důstojníkem československé armády, v roce 1949 ji nuceně opustil

• roku 1950 byl otec Jan Líman v politicky motivovaném procesu odsouzen na osm let

• pamětník v roce 1947 nastoupil na prestižní školu kolej Jiřího z Poděbrad

• kvůli otcovu věznění měl pamětník problémy s dokončením vzdělání

• v roce 1968 nastoupil ke studiu na právnickou fakultu v Praze

• působil jako podnikový právník

Maminka odešla do transportu v roce 1943

Jan Líman se narodil 20. února 1936 v Mladé Boleslavi. Jeho otec Jan byl důstojníkem československé armády, a rodina proto až do počátku nacistické okupace bydlela v tehdejším vojenském újezdu v Milovicích. Poté, co Milovice zabrala německá armáda a otec Jana Límana musel z československé armády odejít, přestěhovali se do vesnice Borek. Maminka Helena, rodným jménem Seidlerová, byla židovského původu. V roce 1941 její rodiče a mladší bratr dostali předvolání k transportu do koncentračního tábora a Helena se prý rozhodla odjet s nimi. Němečtí vojáci ji ale do vlaku nepustili, protože na seznamu osob určených k transportu do Terezína nebyla. Před koncentračním táborem ji a jejího syna chránilo smíšené manželství, manželé Límanovi se přesto nechali rozvést, zřejmě v mylné představě, že tak můžou chránit svého syna.

Byl to tragický omyl, Helena Límanová následně dostala předvolání do transportu a v roce 1943 odjela do Terezína. Syn Jan s ní ale neodjel, přestože se tak mělo podle tehdy platných zákonů stát. Až do konce války bydlel u rodiny Málkových v Borku a v jeho vzpomínkách to pro něho bylo bezstarostné období. Otec mu vysvětlil, že jezdí na dlouhé pracovní cesty, a proto nemůžou být spolu. U rodiny Málkových se malý Jan ukrýval, a až do konce války tak unikal pozornosti protektorátních úřadů. Příliš malý na to, aby chápal tragičnost rozhodnutí svých rodičů. Kdyby se jeho rodiče nerozvedli, v samém konci války by v lágrech skončili všichni.

Helena Límanová se v květnu 1945 z osvobozeného Terezína domů vrátila, ne tak její rodiče a mladší bratr, kteří zahynuli v plynových komorách koncentračního tábora Osvětim. Nikdy před svým synem prý nemluvila o tom, co prožila.

Po válce se Jan a Helena Límanovi podruhé vzali, otec se vrátil k armádě a stěhovali se zpátky do Milovic. Oba rodiče byli nadšenými skauty a svého syna vedli ve stejném duchu. Léto trávili na skautských táborech, kde Helena Límanová vedla dívčí družinu. Čas, který mohli trávit společně, ale netrval dlouho. 

Všichni se museli dobře učit

Jan se výborně učil, a rodiče se proto rozhodli, že bude studovat na víceletém gymnáziu. Vybrali takové, kde se při výchově vycházelo i ze skautských principů, a v roce 1947 proto nastoupil na Státní reálné gymnázium v Poděbradech. Nebyla to zcela běžná škola. Založena byla v roce 1946 pod názvem Středočeská kolej Jiřího z Poděbrad a její součástí byl i chlapecký internát. Prvotní myšlenka na její zřízení se zrodila už za války v Malé pevnosti Terezín, kde tehdy nacisté věznili její pozdější zakladatele. Jedním z nich byl  Dr. František Jahoda, který se po válce vypravil do Anglie, aby se inspiroval tamními studentskými kolejemi v Cambridgi a Oxfordu. Po založení školy se stal jejím ředitelem. Ke studiu byly přednostně přijímány děti protinacistických odbojářů, váleční sirotci nebo děti z nacisty pronásledovaných rodin, ke kterým patřil i Jan Líman. Škola hned zpočátku získala značnou prestiž a studovat na ní začaly i děti významných podnikatelů. Vynikala nejen kvalitou vzdělávání, ale i ne zcela obvyklými metodami výchovy.

Jan vzpomíná na přísná pravidla ve škole i na koleji. Dopolední studium, po obědě volno, ale jen pro ty, kteří měli dobrý prospěch. Pamětník studoval od prvního ročníku s vyznamenáním, a mohl si proto užívat odpoledního volna a zabývat se svými zálibami. Na koleji byly vybavené dílny, studenti si měli ověřovat získané teoretické vědomosti i v praxi. Kdo ale neměl vyznamenání, musel se pod dozorem učit i v odpolední studovně. A ti s horším prospěchem trávili ve studovně i večery. „Tak byli všichni donuceni učit se dobře, z té školy pak vycházeli budoucí lékaři, profesoři, lidi jako Miloš Forman a Ivan Passer,“ dodává Jan Líman. Vzdělání ale nebylo to jediné, na co byl kladen důraz. Velká část studentů pocházela z rodin, které měly trpké zkušenosti s nacismem, a cílem proto bylo vychovávat z dětí odolné a silné osobnosti s pevným charakterem.

Hlavní byl Vašek Havel

Internát byl určen pouze pro chlapce, na rozdíl od gymnázia, kde studovaly i dívky. Nacházel se v prostorách poděbradského zámku a v roce 1947 jich tam bydlelo okolo šedesáti. Na pokojích byli po pěti a na mladší chlapce dohlíželi starší skautští rádci. Pro tehdy jedenáctiletého Jana se rádcem stal Miloš Forman, pozdější slavný režisér, ale tehdy sirotek po nacisty popravených rodičích. Dalším spolubydlícím byl Pavel Fierlinger, synovec tehdejšího předsedy vlády, chlapec s výrazným výtvarným nadáním, později ve Spojených státech amerických ceněný animátor a výtvarník, Mario Klemens, v dospělosti šéfdirigent Pražského symfonického orchestru, a také Milan Jirásek, dnes lékař a bývalý předseda Českého olympijského výboru. Pamětník dále vypráví: „No, a jako hlavní byl Vašek Havel. Byli jsme velice dobří kamarádi… byl  sice z bohaté rodiny, ale to vůbec nehrálo roli. Všichni jsme byli na stejné úrovni. Tam nějaké vazby na rodiče, že by se někdo vyvyšoval, to vůbec nepřicházelo v úvahu.“ Ve vyšších ročnících studovali na koleji Jiřího z Poděbrad také bratři Mašínové, synové jedné z nejvýraznějších osobností odboje, nacisty popraveného Josefa Mašína. 

Doporučili mi, abych se šel učit na horníka nebo hutníka

Kolej Jiřího z Poděbrad ve své původní podobě ale neměla dlouhého trvání. V roce 1948 byla na příkaz tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého přejmenována na Jednotnou školu. Nová školská reforma s sebou přinesla i jiný pohled na vzdělávání. Jan Líman na toto období vzpomíná: „Ředitele odtamtud vyhodili, byl to velice chytrý člověk... musel pak jít pracovat do dolů. A tu školu zrušili. Nejdřív z toho udělali internát pro děti rodičů, kteří byli v cizině. Třeba pro diplomaty, kteří museli nechat děti tady, aby nezůstali na Západě… A pak to zrušili celé…“ Pamětník proto nemohl gymnázium dokončit a odmaturovat. Bylo mu patnáct let a oficiálně měl ukončené pouze základní vzdělání. Dál pokračuje ve vyprávění: „Tátu jsem měl v té době v kriminálu, na školu už mě nepustili. Skončil jsem sice s vyznamenáním, leč bylo mi doporučeno, abych se šel učit na horníka nebo hutníka.“

Kdyby bylo Československo odtrženo od zájmů Ruska a včleněno do Spojených evropských národů

Otec Jana Límana byl v roce 1949 „vyakčněn z armády, protože neměl kladný vztah ke státnímu zřízení“. [Citace z vyšetřovacího spisu V-917, uloženého v Archivu bezpečnostních složek.] Rodina Límanových se podruhé musela vystěhovat z Milovic a nový domov našla tentokrát v Teplicích. Tam se otec začal živit jako vychovatel hornické mládeže, ale o rok později ho zatkla Státní bezpečnost. Zatčení a následné vyšetřování se týkaly ještě několika dalších osob a všechny spojovalo právě hornické učiliště. Ve vyšetřovacím spisu se k provinění bývalého mjr. Jana Límana uvádí: „Přál si zvrat stávajícího zřízení. Kontaktoval další reakčně zaměřené a vyakčněné důstojníky... naváděli hornické učně, aby donášeli jídlo trestaným pracujícím na dole Pluto… chtěl tak vzbudit v učních soucit, vysvětloval jim, že trestanci se mají jako v koncentračním táboře za okupace, že musejí dřít bez jídla… probouzel tak v učních nenávist a odpor ke stávajícímu zřízení... a ve větší míře usiloval o podporu jednoho z vězňů.“ Tím vězněm byl bývalý divizní generál československého letectva a maršál RAF RNDr. Karel Janoušek, komunistickou justicí odsouzený na doživotí. Během výslechů údajně vyšlo také najevo, že Jan Líman by si přál, „aby bylo Československo odtrženo od zájmů Ruska a včleněno do Spojených evropských národů“.

Rok strávil v samovazbě, nejprve v Litoměřicích, pak na Pankráci. Byl připraven přijmout trest za své údajné viny, jen jediné obvinění odmítal. Tím mělo být vyzrazení vojenského tajemství. Konkrétně se jednalo o mapu vojenského prostoru Milovice, do které vpisoval poznámky a dále je měl předávat agentům CIC. Jeho vojenské cti se toto obvinění dotklo natolik, že dlouhá léta usiloval o přehodnocení rozsudku. Podařilo se mu to až v roce 1974, kdy byl zcela zproštěn viny. Soud uznal, že se nejednalo o vojenskou, ale o obyčejnou mapu, zakoupenou v běžném obchodě. Ani vepsané poznámky se netýkaly žádného z vojenských tajemství. Stejně tak se nikdy nesetkal s agenty americké vojenské výzvědné služby. Původní obvinění se z tohoto pohledu jevilo jako absurdní. Jan Líman ml. si na mapu pamatuje, otec mu ji dal a během domovní prohlídky ji našli mezi jeho hračkami... Ale v roce 1950 bylo počínání jeho otce kvalifikováno jako pokus o sabotáž a vyzvědačství, za což ho odsoudili k osmi letům odnětí svobody. Strávit je měl v pracovně výchovném táboře. Součástí trestu byla i ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let.

Vězeňské baráky, ostnatý drát, ploty a strážní věže

Jan Líman dále vzpomíná na vazební věznici v Litoměřicích a na Pankráci, kam jezdil za tatínkem na návštěvy. „Bylo to dost nepříjemné… byl tam drátěný zátaras... na jedné straně seděl táta a na druhé straně jsem seděl já. Vedle stál bachař, který to poslouchal. A s tátou jsem mohl mluvit čtvrt hodiny… a ve Rtyni, to byl pracovní tábor… jako koncentrák za války. V lese vykácená mýtina, vězeňské baráky, ostnatý drát, ploty, strážní věže a tam jsme mohli jednou za čtvrt roku na dvacet minut. Nebylo to hezké... Táta ve vězeňském mundúru, nesměli jsme se dotknout, nesměli jsme mu nic dát.“ 

Kratší část trestu strávil Jan Líman st. v pracovním táboře v Kladně, delší pak jako horník v lágru Tmavý důl ve Rtyni v Podkrkonoší. Jeho syn žádal prezidenta republiky o prominutí zbytku trestu, ale žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že provinění jeho otce patří mezi zvlášť nebezpečné. Přesto se nakonec Jan Líman st. dostal domů o čtyři roky dříve, zasloužil si to. Po výbuchu v dole se spontánně ujal organizování záchranných prací a velitel tábora pak doporučil jeho dřívější propuštění. Domů se ale vrátil s podlomeným zdravím. Jeho syn vzpomíná: „Ve vazbě v Litoměřicích to asi nebylo jednoduché. Špatně slyšel, asi po nějakém fyzickém násilí, přišel i o zuby…“ Do armády se Jan Líman st. už nikdy vrátit nesměl. Přestože byl rehabilitovaný, pracoval až do penze jako horník.

Tenkrát pétépáci už nebyli, tak ti kádrově problematičtí chodili k ženistům

Jan Líman měl z důvodu otcova odsouzení problémy s dokončením vzdělání. Chtěl mít maturitu, po které hodlal pokračovat na vysoké škole, svého cíle dosáhl, ale vedla k němu dlouhá cesta. Po zrušení Jednotné školy se musel nejprve vyučit jemným mechanikem a až poté, a jen díky matčiným přímluvám, se dostal ke studiu na průmyslovku v Teplicích. Jeho spolužákem a přítelem tam byl Pavel Landovský, další ze známých osobností. Poté se dostal na jedenáctiletku, kde v roce 1956 odmaturoval s vyznamenáním. Přesto na vysokou školu nemohl. Znovu jen díky matčině aktivitě se náhradou dostal do Prahy na další střední školu. Tentokrát to byl obor mezinárodně ekonomických vztahů. Po dvou letech ho zakončil další maturitou. Absolventi této školy směřovali do tehdejších podniků zahraničního obchodu, jenže v padesátých letech nestačilo jen úspěšně odmaturovat, pracovní místo se získávalo na základě tzv. umístěnky. Stát posílal absolventy na pracovní místa, která bylo nutné obsadit podle potřeb národního hospodářství. Syna politického vězně, přestože studoval s výbornými výsledky, ale nepotřebovali nikde.

Kam se bude ubírat dál, za něj nakonec rozhodla armáda. Čekala ho povinná vojenská služba, kterou měl díky dlouhým studiím několikrát odloženou, už se jí vyhnout nešlo. Protože hrál závodně volejbal, dostal povolávací rozkaz do Dukly Praha, byl rád, čekala ho vojna beze zbraně, jen tréninky a zápasy. Někdo ale nakonec rozhodl jinak a přijímač absolvoval v Seredi, na slovensko-maďarských hranicích u ženistů. A Jan Líman doplňuje: „Tenkrát pétépáci už nebyli, tak ti kádrově problematičtí chodili k ženistům.“  

Záznamy Státní bezpečnost zničila

V roce 1968, v době politického uvolnění, se konečně mohl pokusit o přijímací zkoušky na vysokou školu a rozhodl se pro právnickou fakultu v Praze. Zkoušky úspěšně složil, vystudoval a v roce 1974 studium završil doktorátem. Dlouhé roky pak pracoval jako podnikový právník. Když jeho syn zatoužil po studiu na medicíně, zdálo se, že se historie bude opakovat. Že ho kvůli otci ke studiu nepřijmou. Pamětník proto vstoupil do komunistické strany a syna na medicínu vzali.

Po roce 1989 Jan Líman pracoval ve státní správě a připravoval se na soudcovské zkoušky, ale kvůli zdravotním potížím odešel do penze dříve. Je rozvedený, má syna a dceru. Syn je úspěšným lékařem a dcera žije v Kanadě, kam za ní a za vnoučaty pravidelně jezdí.

V době, kdy jako malý chlapec velmi potřeboval matku, odloučili ji od něho nacisté. Když dospíval, vídal naopak otce jen jako poníženého vězně komunistického lágru. A v téže době, kdy jako dospívající potřeboval kontakty se svými vrstevníky s podobným osudem, přišel i o ně. Bývalá Státní bezpečnost, přesněji komunistická kontrarozvědka, si o Janu Límanovi vedla záznamy v kategorii PO (prověřovaná osoba). Pamětník o jejich zájmu neměl tušení. Dne 2. prosince 1989 ale záznamy Státní bezpečnost zničila, a není proto možné zjistit, čeho konkrétně se týkaly. Možná otcova provinění vůči komunistickému režimu, možná kontaktů Jana Límana s bývalými spolužáky z koleje Jiřího z Poděbrad. S nimi se ale desítky let stýkat nemohl, protože mnoho jich odešlo po roce 1948 do exilu, případně je komunistická Státní bezpečnost zařadila do kategorie nepřátelských osob.