Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radko Linhart (* 1921  †︎ 2015)

• narozen 16. srpna 1921 v Krmelíně

• otec Karel Linhart byl starostou Sokolské župy Moravskoslezské

• člen Sokola

• otce za války vězněn v Brně Pod kaštany

• strýc Vojtěch Mácha zahynul 15. března 1942 v Osvětimi

• v totálním nasazení v Theresienfeldu v Rakousku

• pomáhal partyzánům

• švagr Hynek Tošenovský 23. listopadu 1944 popraven za spolupráci s partyzány

• po válce pamětníkovi znárodněna pekárna

• jako sportovní činovník a rozhodčí se podíval na 11 olympiád a 16 mistrovství

• čestný člen klubu olympioniků

• zemřel 10. února 2015

Radko Linhart se celý život řídil heslem: Ve zdravém těle zdravý duch. Aktivně se věnoval sportu a jako sportovní činovník a rozhodčí se podíval na 11 olympiád a 16 mistrovství světa nebo Evropy. Narodil se 16. srpna 1921 v Krmelíně na Frýdecko-Místecku jako třetí ze čtyř dětí. Jak sám rád zdůrazňuje, jeho křest se konal pod širým nebem na hřišti místního Sokola. V Sokole byli všichni členové rodiny, jeho otec Karel Linhart zastával funkci náčelníka a od roku 1939 dokonce starosty Sokolské župy Moravskoslezské, pod kterou spadalo třicet tisíc členů. Je tak samozřejmostí, že život Radko Linharta výrazně ovlivnil právě Sokol, jehož členem se stal již ve třech letech.

Prožil to se Sokolem

V Krmelíně vlastnila rodina hospodářství s pěti hektary zemědělské půdy a dílnou, kde otec vykonával své kolářské povolání. Radko Linhart vzpomíná, že se jeho výchova nesla ve velmi přísném duchu a otec nejednou sáhl i po tělesném trestu. Sokol byl ale vždy na prvním místě, a na zahradě dokonce stála hrazda a minibradla. „Když jsem přišel domů, stál na stole lístek, že jsou na obecním poli a že jim mám jít hned pomoct. Ale když bylo cvičení v Sokole, tak kdyby se i bouřka blížila a seno bylo rozházené, tak mě poslali do cvičení.“Radko byl již od útlého věku vášnivým sportovcem. Účastnil se závodů v běhu, v gymnastice a velmi rád lyžoval. Dodnes mu zůstalo v paměti jeho první vítězství v běhu na pět kilometrů kolem krmelínského kopce.

Po ukončení měšťanské školy Radko nastoupil do učení na pekaře v pekárně v Rychvaldě u otcova známého Richarda Janáčka. Bylo to v druhé polovině třicátých let, kdy v Německu již nějakou dobu vládl Adolf Hitler, který se netajil svým negativním postojem vůči Československu. V reakci na to se u nás začala budovat pohraniční opevnění a ve vzduchu byl cítit budoucí válečný konflikt. Radko Linhart vzpomíná, že si nebezpečí plně uvědomil až na X. všesokolském sletu konaném v červenci roku 1938 v Praze na Strahově. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak vážná je situace. Jenom jsme přijeli do Prahy a šli na Strahov. Celé to bylo obklíčené protiletadlovým dělostřelectvem. Měli to sice trochu zadělané, ale říkal jsem si, že je to skutečně vážné. Hákový kříž už tu slídil a už si dělal chuť na naši zemi. (…) Slet byl pro mě zážitek, který nejvíc naplnil moji podstatu vlastenectvím a vztahem k zemi. Naráz nás tehdy na strahovském stadionu cvičilo šestnáct tisíc. Navečer jsme šli k hlavní tribuně a drželi se za ruce a cvičili a zpívali:, V kázni, síle, svornosti, budoucnosti jsme vlasti stráž.‘ To chytlo každého, kór mladého kluka.“

O dva měsíce později podepsali zástupci čtyř mocností mnichovskou dohodu, čehož využila polská vláda k obsazení Těšínska. Na tomto území se nacházel také Rychvald. Radko stačil ještě před příchodem polské armády uprchnout zpět do Krmelína. Poláci pak pekárnu zabrali a jejího majitele Richarda Janíčka vyhnali.

Otec skončil ve vězení, přesto měl štěstí

Po návratu do Krmelína Radko nastoupil do pekárny švagra Hynka Tošenovského. Za nějaký čas se u něj také vyučil pekařem. Švagr měl ale pekárnu v pronájmu a majitel ji chtěl předat synovi. Hynek Tošenovský tak musel najít jiné prostory. Nakonec si otevřel pekárnu u kostela v Dolní Bečvě. „Kdyby věděl, že jede pro smrt, tak jsme zůstali někde jinde. Jemu se ale líbilo na Bečvě, protože když se podíval na tichú krásu Beskyd, kapli na Radhošti, tak neodolal,“ trochu předbíhá Radko Linhart, který se se švagrem přestěhoval do Dolní Bečvy.

V té době již celé naše území okupovalo nacistické Německo a ve světě zuřil válečný konflikt. Na obsazeném území tvrdě úřadovala nacistická správa. Zatýkala své aktivní i domnělé odpůrce a trnem v oku pro ni byla organizace Sokol se svým vlasteneckým cítěním. Už na začátku války nechal Karl Herman Frank uvěznit sokolské funkcionáře a stovky dalších členů Sokola. V této těžké době slavil otec padesáté narozeniny. „Můj otec slavil narozeniny 20. září 1941 ve válečné době, kdy byla německá perzekuce neskutečná. U nás se štafetovým způsobem sjelo z Ostravy patnáct příslušníků župního předsednictva. Poslední štafetu jsem nesl já před dveře chalupy. U nás už byla plná cimra sokolů. A já jsem četl nahlas: ,Bratře, župní starosto. Dnes, v den tvých padesátých narozenin, slétají se bratrské pozdravy do tvé rodné chalupy, kde hoří sokolský plamen, aby v danou chvíli zažehl pochodeň našeho kraje.‘ Samozřejmě vinšování ze všech stran.“

O pár dní později přišla další vlna zatýkání Sokolů. Dne 8. října 1941 si gestapo přijelo pro zbylé sokolské funkcionáře. Otec patřil mezi ně. „O půl jedné v noci mlácení na okno a na dveře. Namířené světlomety a řvaní: ,Machen Sie auf!‘ Gestapo obsadilo chalupu a otce odvezli do kriminálu.“ Otec skončil v internačním táboře Pod kaštany v Brně. Radko Linhartovi se krátce před Vánocemi roku 1941 podařilo otce navštívit. Vzpomíná, že to stálo velké úsilí, protože povolení musel vyřizovat nejen v Brně, ale i na policejním ředitelství v Berlíně. Před bránu tábora tehdy s pamětníkem přijel také jeho švagr Hynek Tošenovský a náčelník Sokola Krmelín Mojmír Mácha. Dovnitř ale mohl jen Radko. Návštěva proběhla zrovna v den chystaného transportu vězňů do koncentračního tábora Osvětim. „Při odchodu z věznice byl asi tři sta vězni zaplněný apelplac. Pochoduju k bráně a najednou sborově: ,Pomstěte nás, jdeme na smrt!‘ Oni věděli, že jdou do Osvětimi a že se tam bránou vchází a komínem vychází. Na to nezapomenu. Když na to vzpomenu, tak ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Venku na cestě Hynek tichým hlasem řekl: ,Pomstíme vás.‘“

Otec měl štěstí a válku přežil. „Chvála Bohu, neodvezli ho do Osvětimi jako všechny ostatní. Táta měl kliku, že měl řemeslo a v Brně-Veveří, kde ho věznili, ho zařadili do dílny.“ V Osvětimi ale 15. března 1942 zahynul strýc pamětníka Vojtěch Mácha, který byl také členem Sokola.

V totálním nasazení v Theresienfeldu

V roce 1942 byl Radko Linhart jako ročník 1921 totálně nasazen. V listopadu téhož roku společně s 270 chlapci a dívkami nastoupil do transportu ve Frýdku-Místku. „To nás vůbec nenapadlo, že je možné, aby Němci byli takové svině, že nám nachystali vlak pro dobytek. Žádný sezení, čtyři kýble, jeden na malou, druhý na velkou. Tak jsme jeli až do Vídně. Ve Vídni už se vzpamatovali a potom už jsme naVídeňské Nové Městojeli osobním vlakem. Ale to bylo to ponížení, abys viděl, jak jsi malinký a nikde ti nepomůže si stěžovat.“

Ubytovali je pak v sále v Theresienfeldu, kde se na malém prostoru ve třech řadách nad sebou tísnilo tři sta postelí. „Musel jsi tam lézt jak veverka. Žádný žebříky, ale prostě vyšplhat po postelích.“ Do práce každý den chodili do místní muniční továrny Tritolwerke, kde se vyrábělo dělostřelecké střelivo. Asi po třech týdnech přišli zástupci obce, aby vybrali potřebné řemeslníky a mezi nimi i pekaře. Na pamětníka však nedošla řada, a proto zůstal v továrně. Jeden z určených pekařů měl ale velké problémy s majitelem pekárny Peterem Huemerem, a tak na jeho místo povolali pamětníka. Ten vzpomíná, že tam měl mnohem lepší ubytování, jídlo a majitel se k nim prý choval velmi dobře.

Radko měl velké štěstí, že ho přijali do pekárny, protože asi za tři týdny po odchodu z muniční továrny došlo v dílně, kde předtím pracoval, k výbuchu granátu. Při školení, jak manipulovat s municí, jeden z granátů vybuchl a šest nuceně nasazených chlapců to zaplatilo životem. Z celé dílny přežili s těžkým poraněním jen dva mladíci. „Po válce jsme tam jezdili za klukama, co tam byli pochovaní,“ dodává pamětník.

Radko v totálním nasazení zažil bombardování. Vzpomíná, že tři kilometry vzdálená zbrojovka hořela tři dny a během bombardování prý zahynulo osm set lidí. Jeden z amerických bombardérů se prý zřítil na ubikace Francouzů. Radko Linhart tehdy s ostatními chlapci spěchal na pomoc. Dodnes mu zůstalo v paměti, jak tam uviděl ležet amerického pilota roztrhaného na kusy. K mrtvému pilotovi prý přistoupil jeden z Rakušanů a odkopl jeho utrženou ruku k dalšímu Rakušanovi se slovy: „Tu máš kus masa z Ameriky.“

V červnu roku 1944 Radko obdržel dopis od švagra Hynka Tošenovského, že by měl pomýšlet na návrat, protože nastala vhodná doba na splnění slibu daného u internačního tábora Pod kaštany během transportu vězňů do Osvětimi. Radko využil odjezdu na dovolenou a poprosil mistra, aby na úřady nehlásil, že se nevrátil.

Pekl jsem chleba pro partyzány

Radko se pak ukrýval u sestry v Krmelíně a tajně jezdil za švagrem Hynkem Tošenovským do Dolní Bečvy. V průběhu září a října 1944 se do blízkosti Čeladné a Horní Bečvy na úpatí Kněhyně usídlili partyzáni oddílu Jana Žižky. Lidé v okolí jim poskytovali organizovanou pomoc. Zapojil se do ní i Hynek Tošenovský, který partyzánům dodával pečivo. Pomáhal mu při tom pamětník, který vzpomíná, jak je jednou cestou zastavila německá hlídka. „Na pekárně se partyzáni i scházeli. Pekárna pro ně pekla chleba. Můžu říct, naložené jsme pro ně měli plné auto. Za Dolní Bečvú na hranicích Prostřední Bečvy najednou gestapo. Dvě trojkolky, motorky, zbraně a všecko stát. Oni před námi, za námi a zjišťovali, jestli nemáme chleba s sebú nad plán. Nebyli jsme tak praštění. Všechno zboží se shromažďovalo u obchodníka Oldřicha Šimurdy.“

Němci o přítomnosti partyzánů dobře věděli a jejich záškodnické akce jim dělaly velké potíže. Karl Hermann Frank proto nařídil protipartyzánskou operaci Tetřev. V okolí obce bylo nasazeno 13 tisíc německých vojáků, kteří celou oblast pohraničí neprodyšně uzavřeli. Akce se konala ve dnech 16. až 22. listopadu 1944 a vzhledem ke své rozsáhlosti nedosáhla očekávaných výsledků. Během této operace bylo zatčeno několik pomocníků partyzánů. Patřil mezi ně i pamětníkův švagr Hynek Tošenovský. Zvláštní soud v Brně tyto pomocníky odsoudil k trestu smrti. Dne 23. listopadu se konaly veřejné popravy v místech jejich bydlišť. V Čeladné na lípě u hlavní silnice popravili řezníka Oldřicha Machandra a jeho pomocníka Karla Vinklera, v Prostřední Bečvě obchodníka Oldřicha Šimurdu a v Dolní Bečvě nedaleko vlastního domu Hynka Tošenovského. Radko Linhart vypráví, že poblíž popravy se pohybovala jeho sestra a manželka švagra Ludmila Tošenovská. „Moje sestra měla roční holčičku a tříletého syna. Utíkala s malou holčičkou v náručí a ogarem za ruku. Ještě viděla, že mu dávají smyčku, tak zařvala: ,Vy vrazi, pověste aji mě.‘ A on ještě zavolal: ,Sbohem, drahá ženo, nevinné děti.‘ To bylo z jeho strany vše. Potom přijelo nákladní auto a naházeli nebožtíky a odvezli do kremace v Ostravě. Nikdo ani neví, kde skončil jejich popel. “Dnes se místo popravy nazývá alej Hynka Tošenovského a každoročně se zde 5. května pořádá Běh svobody.

Pekárnu mu sebrali komunisti

Radko Linhart pak převzal pekárnu po popraveném švagrovi a přes obrovské nebezpečí dál podporoval partyzány. Konec války prý prožil na Pustevnách. Stal se tak svědkem záchrany tamní výstavby, mimo jiné i všeobecně známých secesních útulen Libušín a Maměnka, jež chtěla zničit německá vojska a které zachránili partyzáni 2. partyzánské brigády M. Štefánika.

Po válce se Radko Linhart oženil s Miladou Blinkovou a dál pracoval ve své pekárně v Dolní Bečvě. Jeho rodina se pomalu začala vzpamatovávat z tragických událostí, které jí přinesla nacistická okupace. Jenomže přišel únor 1948 a další totalita, tentokrát komunistická. Sokolové se proti totalitě opět postavili. Jedním z prvních projevů nesouhlasu se stal XI. Všesokolský slet v Praze konaný v červnu roku 1948, který si Radko nemohl nechat ujít. „Jak jsme šli kolem hlavní tribuny, kde seděl pan prezident a všichni papaláši, tak jsme to měli už dopředu všechno dobře zrychtované. A teď jsme začli: ,Valaši se ptajú, kde Beneše majú. V Praze se nám líbí, Beneš nám tu chybí. Chcem Beneše na Hradě, a ne v ohradě. Nedáme si diktovat, koho máme milovat.‘ To šlo od jednoho k druhému. Jenomže z policejního ředitelství z Prahy přišlo, že máme okamžitě zjistit pachatele a okamžitě sdělit, jak jsme ho potrestali. Tak jsme je zbavili činnosti. Jinač to zdechlo. Dali nám pokoj.“ Ne nadlouho, protože o čtyři roky později došlo ke zrušení jednotné organizace Sokol. „Nikdo nedovedl pochopit, že taková vlastenecká organizace byla komunisty zlikvidována.“

Otci pak během kolektivizace združstevnili hospodářství v Krmelíně, což velmi těžce nesl. Jako bývalý vysoce postavený sokolský funkcionář ho také několikrát předvolali k výslechu, kde mu hrozili dlouholetým vězením. Otec nakonec ve vězení neskončil, ale na 25 let odsoudili pamětníkova švagra Františka Kuchrýka, bývalého člena odbojové organizace Obrana národa.

V roce 1951 pekárnu Radko Linharta převzalo družstvo Jednota. „Odhadli veškeré strojní vybavení a materiál. U mě to bylo odhadnuté na 262 tisíc a byli tak moudří, že napsali, že si můžeme vybrat pouze dvacet tisíc ročně. Tak dopadli všichni,“ vypráví pamětník, který si danou částku mohl vybrat jen první rok po združstevnění. Ve své bývalé pekárně pak ještě deset let pracoval jako vedoucí. Po jejím uzavření pak přešel do průmyslové pekárny na Hutisku, kde zůstal až do penze.

Radko Linhart dál aktivně sportoval a později se stal sportovním činovníkem a rozhodčím skoků na lyžích. Zúčastnil se mnoha olympiád a mistrovství světa a mezi jeho velmi dobré přátele patřil i Jiří Raška. Však také Radko Linhart byl jedním z prvních gratulantů při jeho vítězném skoku na středním můstku během zimních olympijských her v Grenoblu v roce 1968.

Radko Linhart nebyl nikdy členem komunistické strany, přesto byl v rámci sportovního svazu, ale i jako turista pravidelně pouštěn do zahraničí. Neuteklo to pozornosti StB, která ho několikrát žádala o spolupráci a dodávání informací. „Víte, co se do mě namluvili. To bylo hrozně protivné,“ vzpomíná Radko Linhart, který prý vždy spolupráci razantně odmítl. Vzápětí to dokládá úředně ověřeným osvědčením. Dne 10. února 2015 Radko Linhart zemřel.

HROŠOVÁ, M., Na každém kroku boj. Historie 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky (srpen 1944 ‒ květen 1945). Český svaz bojovníků za svobodu, 2012.