„První jsme šli k lékařské prohlídce. Pak jsme dostali obsílku a pracovní knížku, kde už byl jmenován Berndorf, ale ve Vídni se to změnilo na Theresienfeld. Ale co se stalo. To nás vůbec nenapadlo, že je možné, aby Němci byli takové svině, že nám nachystali vlak pro dobytek. Žádný sezení, čtyři kýble, jeden na malou, druhý na velkou. Tak jsme jeli až do Vídně. Ve Vídni už se vzpamatovali a potom už jsme na Vídeňské Nové Město jeli osobním vlakem. Ale to bylo to ponížení, abys viděl, jak jsi malinký a nikde ti nepomůže si stěžovat. Jednoduše si dělali, co chtěli.“
„Můj otec slavil narozeniny 20. září 1941 ve válečné době, kdy byla německá perzekuce neskutečná. U nás se štafetovým způsobem sjelo z Ostravy patnáct příslušníků župního předsednictva. Poslední štafetu jsem nesl já před dveře chalupy. U nás už byla plná cimra sokolů. A já jsem četl nahlas: ,Bratře, župní starosto. Dnes, v den tvých padesátých narozenin, slétají se bratrské pozdravy do tvé rodné chalupy, kde hoří sokolský plamen, aby v danou chvíli zažehl pochodeň našeho kraje.' Samozřejmě vinšování ze všech stran. Ale co se stalo, už 8. října, ani ne za celý měsíc, o půl jedné v noci mlácení na okno a na dveře. Namířené světlomety a řvaní: ,Machen Sie auf!' Gestapo obsadilo chalupu a otce odvezli do kriminálu. Chválabohu ho neodvezli do Osvětimi jako všechny ostatní. Matčin bratr Vojtěch Mácha v Osvětimi zůstal. Byl ruský legionář. Táta měl kliku, že měl řemeslo a v Brně-Veveří, kde ho věznili, byla dílna, tak se domů vrátil.“
„Na pekárně se i scházeli. Pekárna pro ně pekla chleba. Můžu říct, naložené jsme pro ně měli plné auto. Za Dolní Bečvú na hranicích Prostřední Bečvy najednou gestapo. Dvě trojkolky, motorky, zbraně a všecko stát. Oni před námi, za námi a zjišťovali, jestli nemáme chleba s sebú nad plán. Nebyli jsme tak praštění. Všechno zboží se shromažďovalo u obchodníka Šimerdy (Oldřich Šimerda – pozn. autora). Také on byl pak bez rozsudku pověšen.“
„Jak jsme šli kolem hlavní tribuny, kde seděl pan prezident a všichni papaláši, tak jsme to měli už dopředu všechno dobře zrychtované. A teď jsme začli: ,Valaši se ptajú, kde Beneše majú, v Praze se nám líbí, Beneš nám tu chybí. Chcem Beneše na Hradě, a ne v ohradě, nedáme si diktovat, koho máme milovat.' To šlo od jednoho k druhému. Jenomže z policejního ředitelství z Prahy přišlo, že máme okamžitě zjistit pachatele a okamžitě sdělit, jak jsme ho potrestali. Tak jsme je zbavili činnosti. Jináč to zdechlo. Dali nám pokoj.“
Radko Linhart se narodil 16. srpna 1921 v Krmelíně na Frýdecko-Místecku. Jak sám rád zdůrazňuje, jeho křest se konal pod širým nebem na hřišti místního Sokola. V Sokole byli všichni členové rodiny, jeho otec Karel Linhart zastával funkci náčelníka a od roku 1939 dokonce starosty Sokolské župy Moravskoslezské, pod kterou spadalo třicet tisíc členů. Velkou část druhé světové války otec jako vysoký sokolský funkcionář prožil v internačním táboře Pod kaštany v Brně. V listopadu 1942 byl Radko Linhart jako ročník 1921 totálně nasazen v rakouském Theresienfeldu. V červnu 1944 odtud zběhl. Zapojil se pak do podpory partyzánů v Dolní Bečvě. Pomáhal švagrovi Hynku Tošenovskému s dodáváním pečiva. Během protipartyzánské akce Tetřev byl ale Hynek Tošenovský zatčen a 23. listopadu 1944 veřejně popraven v Dolní Bečvě nedaleko vlastního domu. Radko Linhart pak převzal jeho pekárnu a dál podporoval partyzány. V roce 1951 mu pekárnu združstevnili. Ještě deset let pak v ní pracoval jako vedoucí, než byla zrušena a on přešel do průmyslové pekárny na Hutisku, kde zůstal až do penze. Radko Linhart se celý život aktivně věnoval sportu a jako sportovní činovník a rozhodčí se podíval na 11 olympiád a 16 mistrovství světa nebo Evropy. Zemřel 10. února 2015.
