Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Linhartová (* 1931)

• narodila se 4. listopadu 1931 v Praze

• vyrůstala v Praze-Nuslích

• stejně jako oba rodiče byla a je sokolka

• zažila zásah gestapa v jejich domě

• matka byla členkou Národně socialistické strany, a pamětnice proto měla špatný posudek ve škole

• po maturitě v roce 1950 dostala umístěnku do Chrastavy a později do Liberce, kde učila do roku 1960

• po návratu do Prahy učila dalších pět let

• poté vystudovala defektologii a pracovala s lidmi s postižením

• dodnes žije v domě, ve kterém se narodila

Dagmar Linhartová se narodila 4. listopadu 1931 a vyrůstala v Praze-Nuslích. Rodiče měli rodinnou firmu na výrobu cukrovinek a čokolády.

Říkali mi Dášenko

„Když jsem se narodila, byla jsem hrozně malinká, já jsem ještě teď, ovšem nevěřili byste tomu, měla jsem 1,005 kg a pochybovali, že jako nebudu, tak mě hned pokřtili, hned jsem dostala jméno, mamince se líbilo, i když maminka byla Zdeňka a tatínek byl Josef, nevím, jak jsem to jméno dostala. Pochopitelně, já, jak jsem začala chodit a mluvit, tak jedna babička mi říkala ‚Dášenko‘. A když jsem přečetla Čapkovu Dášenku a přijela k babičce do Jizerských hor, tak jsem jí řekla: ‚Nejsem žádný pes, neříkejte mi tak!‘ Tak mi začali říkat ‚Danuško‘, z toho vznikla Dana,“ připomněla vznik svého jména pamětnice.

Děti měly střídavé vyučování

Ke svým školním létům Dagmar Linhartová uvedla, že „celá Jezerka byla oplocená, bílilo se tam prádlo a byl tam zahradník, který prodával zeleninu. Bylo tam plno ovocných stromů, třešně, hrušky, jablka. Protože seshora z kopce se tam někdy prolézt dalo, tak tam děti někdy běhaly. A protože děti měly střídavé vyučování, bylo vyučování jeden týden dopoledne a jeden odpoledne. A já pochopitelně dopoledne lítala po švestkách a potom jsem mámě naříkala, že mě bolí břicho, no nechtělo se mně pak odpoledne do školy, a máma říkala: ‚Do školy půjdeš, celý den lítáš venku.‘ To víte, auto tady na ulici nebylo ani jedno. My jsme si tu na ulici hráli na vodníka. Voda byla ulice a tak jsme se honili, skákali do silnice panáka, prostě všechny tyhle dětské hry,“ uvedla pamětnice.

Ve válce se přeskakovaly ročníky

Dagmar Linhartová chodila poslední rok měšťanky do základní školy ve Svatoslavově ulici. „Já jsem chodila nejdřív do Svatoslavky, protože když začala válka, začala jsem chodit do školy v roce 1937 a šla jsem do Svatoslavky, protože jsem tam patřila jako do spádové školy. A pak jsem šla až do druhé měšťanky, to se přeskakovaly ročníky ve válce, kdo šel ze čtvrté třídy, tak šel do šesté (do první měšťanky) a ti, co šli z páté třídy, já jsem šla z páté třídy, tak šli až do druhé měšťanky. No a na poslední rok, protože jsem vyšla, bylo mi během květnové revoluce čtrnáct let, a tak jsem potom, po prázdninách, my jsme totiž už asi od února neměli školu, to byly samé nálety, a takže jsme do školy chodili hrozně málo nebo jen pro úkoly. No a nakonec to dopadlo tak, že jsme šli do školy až v červnu, a to už jsme šli k Mendíkům,“ uvedla pamětnice.

Máma brala mléko jednou týdně

Před nástupem do školy chodily děti a rodiče školu uklízet, protože v ní byl lazaret. Rodiče dokonce svépomocí vymalovali, protože nebyly peníze. Jako malá byla Dagmar Linhartová často nemocná, a jezdívala proto ke svým prarodičům do pohraničního Tanvaldu, kde chodila i do školky. Když Němci obsadili Sudety, museli se prarodiče odstěhovat. Jedna z věcí, kterou si dnes už jen stěží dokážeme představit, byly potravinové lístky.

„Tenkrát bylo všechno na lístky, jen si představte osmina mléka na den. Pan doktor mi například napsal potvrzení, že mám nemocné plíce, já samozřejmě nic nemocného neměla, ale doktor byl známý, který mi psal… no, abych dostala větší příděl potravin, ale ono to stejně bylo málo. No, ale tak máma si třeba brala mléko jednou týdně,“ sdělila pamětnice.

Zásah gestapa proti členům odbojové skupiny Obrana národa

Dagmar Linhartová zažila jako malé děvče zásah gestapa v jejich domě. V Praze v jejich ulici ukrývala rodina Mandíkových tři členy odbojové skupiny Obrana národa – Morávka, Mašína a Balabána, kteří spolupracovali s londýnským centrem zahraničního odboje tím, že jim zasílali aktuální informace o situaci v protektorátu. Měli vysílačku a jednoho německého spojence, který se jmenoval Paul Thümmel. Charakteristickým rysem odboje bylo vytváření jednotných bojových skupin na místním základě bydliště. Tak to bylo i v domě, kde pamětnice bydlela.

„A oni si řekli, že budou ty zprávy shromažďovat, jak se ti Němci připravují na válku. Hlavně, jaké budou mít zbraně. No a to bylo v době, kdy už se Němci připravovali napadnout SSSR (i když s nimi měli smlouvu). Ten člověk, to byl Němec, jmenoval se Paul Thümmel a byl tady ze zpravodajství z Drážďan a byl také v hlavním stanu u Hitlera v Berlíně a ty zprávy donášel sem, pochopitelně za to dostal zaplaceno, protože to dělal kvůli penězům, bydlel v Dejvicích. Měl pokaždé jiné jméno, měl asi tři jména, a samozřejmě, ti tři generálové nebojovali sami, měli plno spolupracovníků-odbojářů, kteří jim nechávali možnost u nich bydlet nebo byt pronajmout. Ne, pronajmout to nemohli, protože v protektorátu kdybyste někoho ubytovali – nechali si doma – a nebyl přihlášen na policejní stanici, tak by vás zavřeli. Tak to dopadlo tak, že každou chvilku měnili byty. A také byli tady u nás v Horní ulici, ale to jsme nikdo z domu nevěděl,“ doplnila pamětnice své vyprávění.

Paní Mandíková, která tam bydlela, jednou zalévala květiny, vykoukla ven a uviděla na rohu německé auto, z něhož vyskákali gestapáci. Honem proto běžela k odbojářům, kteří vysílali do ciziny, že musí okamžitě zmizet. Gestapo zablokovalo celou ulici, Horní, Nižší, a prohlíželi každý dům, tenkrát se domy nezamykaly. Takže oni všeho nechali, měli železničářské obleky a utekli.

Paní Mandíková spolu s panem Mandíkem spálili všechny dokumenty. Vysílačku se pokusili schovat na balkon, ale jelikož Němci osvětlovali reflektory celý dům, všimli si odrazu světla při otevírání dveří. Němci okamžitě vtrhli do bytu, objevili kufr s vysílačkou a následně manžele Mandíkovy odvedli. Pan Mandík byl v říjnu 1941 popraven na kobyliském popravišti. Paní Mandíková byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück.

Štábní kapitán Morávek byl nakonec gestapem dopaden, a protože věděl, že ho čeká mučení, a nechtěl gestapu padnout do rukou, nechal si poslední kulku pro sebe. 

Dostala jsem umístěnku na Liberecku

Maminka pamětnice byla v Národně socialistické straně. Když měla Dagmar Linhartová maturovat, přišel do školy špatný posudek, protože rodiče neschvalovali, co se tenkrát dělo, a proto neměla být připuštěna k maturitě. Zastala se jí však její spolužačka, která byla v komunistické straně, a tak pamětnice odmaturovala a dostala umístěnku na Liberecko.

„V roce 1950 jsem musela odejít z domu, neměla jsem byt, a tak jsem bydlela v hospodě. Dostala jsem se do Liberce a tam zase nebyl byt, a protože jsem chtěla slevu na vlak do Prahy, tak jsem se nepřihlašovala, byla jsem tam jen přechodně, neměla jsem nárok na byt, a tak jsem bydlela ve školním kabinetu. Pan ředitel mi tam dal z ředitelny koberec, abych tam měla teplo, a bydlela jsem v kabinetu a potom jsem dokonce seběhla jen ze schodů, tam jsem odučila a šla zase ‚domů‘. A já vám řeknu, že to bylo nejhezčí období, které jsem prožila!“ podělila se o své zážitky z těžkých dob pamětnice.

Ačkoliv pro Dagmar Linhartovou období jejího dětství i dospívání muselo být nelehké, její životní motto je optimistické: „Já jsem ráda, že už jsou komunisté pryč, to je jedna věc. A i když jsou tu věci, které se mi také nelíbí, ještě by k sobě měli být lidé upřímnější, lepší, nemyslím, že by na mne lidé byli zlí. Mějte radost ze života, vyberte si něco, co vás bude bavit, aby se vám to také líbilo.“