Nikoalos Liontu

„Z vládního vojska chodili také do vesnice. Chodili po barácích a hledali někde partyzány, jestli tam nemáme někoho schovanýho. Vím, že strejda u nás na humně, kde se mlátilo obilí, měl takový úkryt. To bylo jedno humno souseda, které bylo níž, a my jsme měli humno výš. A byl takovej udělanej plot a na to měl mezi tím plotem udělanou díru a tam se schovával. Protože tehdy ti mladí muži museli být buď s partyzánama, nebo s vládním vojskem. A když nechtěli tam ani tam, tak se museli někde schovat.“

„Ve válce proti Němcům byl táta raněnej. Potom bylo nějaké příměří a táta chtěl na svátky přijet domů. Jak ti Angličani bombardovali, stříleli z lodí na to pobřeží, tak tátu trefili a tátu tam potom někde pochovali. Domů se nedostal. Tak maminka pak musela na poli dřít sama s dědou, který byl trochu starší, a babička taky pomáhala.“

„Do té naší vesnice přijeli Němci. To si pamatuju. Vždycky: ,Koko, koko.' Chtěli vajíčka. Babička jim nosila vajíčka a oni nám dávali takový žvýkačky nebo bonbony. To si tak trochu pamatuju. Vím, že táta byl v armádě a bojoval proti Němcům. Tak nám podpálili sklep. Hořely trámy. My jsme tady byli někde schovaní. Jak oni odešli, to se musel rychle ten oheň uhasit.“