Josef Liška

„Jak jsem tam byl, tak jsem chodil do koupelny a k rádiu a něco jsem vyposlechl. Tím jsem zjistil o tom vojsku. Tak jsem to s nima domlouval, jestli by šlo nějakým způsobem mě dostat do Anglie. Přes tu úžinu je to blízko. Zpočátku ne, ale později mě napadlo, že to byla odvaha. Protože kdyby to řekli Němcům, tak mě odpráskli, že chci utéct. V tom čase mě to nenapadlo. Oni mně řekli, že tu možnost mají. Existovali tam jako u nás partyzáni. Tak jsme se domluvili a ti mě před tím útokem... (na Normandii, pozn. autora), bylo to asi týden nebo víc, kdy jsme se domluvili, že tam přijdu. Byli tam ti chlapi, přinesli mně civil. Já jsem se převlékl do civilu a oni mě převedli. Šli jsme asi dvě noci nebo dýl, až jsme se dostali k moři. Tam mě předali nějakým lidem, kteří měli malou loďku. Nasedl jsem a jel jsem do Anglie. Dostal jsem se ale do Afriky. To bylo Středozemní moře. Já jsem se dostal na druhou stranu Francie. Přes Středozemní moře jsem se dostal do severní Afriky.“

„Jeden případ byl, že z jednoho místa šla pořád jakási střelba. Tak se zjistilo, že to je nějaké větší stavení a z něho že ta palba jde. Tak jsme dostali za úkol to tam zjistit, zlikvidovat. Já jsem v té skupině byl také. Tak jsme se tam dostali. Bylo to přes den. Cestou po nás nikdo nestřílel. Na statku nebylo nikoho vidět. Bylo tam okénko do sklepa a tam jsme hodili ruční granáty, kdyby náhodou. Potom jsme šli do světnice a tam bylo asi deset nebo patnáct německých vojáků. My na ně německy: ,Hände hoch!‘ Ruce vzhůru. Tak oni dali ruce nahoru. Hnedka vedle dveří, jak se vešlo, byla skříň. Ten jeden od nás se o ni opřel. Chtěli jsme je prošacovat a vzít je jako zajatce. Už jsme byli připravení a ten jeden z našich spadnul a teď nevím, jestli bajonetem nebo střelil toho Ústeckého. Jenom vím, že byl těžce raněn. My jsme ze strachu, jedni stříleli do skříně a ostatní jsme všechny ty vojáky tam postříleli. Nemohli se bránit. Ruce měli nahoře. Přesto jsme... A to dělal ten strach. Viděli jsme, že všichni popadali. Tak jsme sebrali toho zraněného a odešli jsme pryč. Tak to byl jeden takový masakr, co jsme my udělali. Nemuseli jsme to udělat. Museli? Ale strach též dělá něco.“

„Tak my jsme měli zase hlídku. To byl takový potok a mohlo v něm být po pás vody. A šířka toho potoka byla tak dvakrát ta světnice (asi 10 m). Nebyl tam most. Byl tam jen brod pro vozy. Cesta. Po pravé straně bylo rostlinstvo. Tak nebylo na cestu vidět a my jsme kousek od toho měli hlídku. A to byla zas velká louka a za ní byly velké stromy. To nebyl les, to byla řada stromů. Taková širší mez. My jsme tam měli hlídku. Ta hlídka byla asi po čtyřech. Někdo musel bejt s kulometem a potom, po čtyřiceti metrech byla na té louce další hlídka. A my jsme byli právě u té cesty. To bylo nějaké stavení. Tam byl plot. A ten jeden se opřel a díval se. Nic. Louka čistá. A naráz: Klep! Kulka ho trefila po přilbě. Dívali jsme se na přilbu. Hnedka spadnul. Nebyl mrtvý ani ohlušený, ale cítil to. Nikoho nevidíš, ale někdo se na tebe pořád dívá. I když je to dálka, tak dalekohledem. Zkusí to, vyjde to. Ten měl štěstí, že to šlo vedle. Lehnul, ležel, než se vzpamatoval. Nebyl ani omráčený, nic takovýho. Jenom dostal strach a už se nepostavil.“