Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Liška (* 1949)

• narozen 3. listopadu 1949 v Horní Libině

• rodiče pocházeli z Podlísek na Volyni

• otec v československém armádním sboru těžce zraněn v bojích o Dukelský průsmyk

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• rodiče soukromě hospodařili v Horní Libině až do roku 1974

• Miroslav Liška dlouhá léta pracoval v OSP Šumperk

• po pádu komunismu několik let podnikal

• v roce 2016 žil na rodném hospodářství v Libině

Otec Miroslava Lišky byl posledním soukromým hospodářem v Libině. Oproti místnímu jednotnému zemědělskému družstvu musel na výměru půdy odevzdávat třikrát větší dodávky zemědělských komodit, pole mu vyměnili za horší a vzdálenější a jako soukromník od státu nedostal ani přídavky na svých šest dětí. Přesto tlaku odolal až do roku 1974, kdy kvůli zranění z války, které utrpěl při bojích o Dukelský průsmyk, odešel do invalidního důchodu.

Pocházejí z Podlísek na Volyni

Miroslav Liška se narodil 3. listopadu 1949 v Horní Libině jako čtvrté ze šesti dětí rodičům Janovi a Alexandře Liškovým. Jeho rodiče pocházeli z malé obce Podlísky v okrese Hošča v gubernii Rovno na Volyni. Předci otce patřili mezi volyňské Čechy, kteří do této oblasti tehdy náležející pod carské Rusko přišli v druhé polovině 19. století z okolí Rokycan. Nejprve žili v české osadě Seredni Háj poblíž Hrušvic, později se děda pamětníka přestěhoval do české obce Podlísky, kde zakoupil hospodářství s 16 hektary polností, které pak rozdělil mezi své děti. Jeho nejmladší syn a otec pamětníka dostal hospodářství a šest hektarů polností a oženil se s Ukrajinkou Alexandrou Mosejčukovou z přilehlých ukrajinských Podlísek. Ještě na Volyni se jim narodili syn Emanuel, dcera Růžena a syn Jaroslav.

Lidé na Volyni, a to zvláště ve válečném období, neměli jednoduchý život. Mnozí obyvatelé skončili ve vězeních nebo na popravišti jak za sovětské, tak německé okupace. Jejich životy také ohrožovali banderovci a vojáci. Bratra a švagra pamětníkovy matky prý odtáhli vlasovci do Rovna a zastřelili, když v domě nalezli odpočívajícího banderovce. Lidé ale banderovce často nechali přespat jen ze strachu o život.

Tak jako mnoho jiných Čechů z Volyně i otec a jeho bratr Václav Liška vstoupili do československého armádního sboru bojujícího po boku sovětské armády. Otec ale nejprve málem skončil na nucených pracích v Německu. Podařilo se mu však uprchnout ze sběrného tábora. Oba bratři pak ve stejný den a při stejném útoku v bojích o Dukelský průsmyk utrpěli těžká zranění. „Vykládal, že před Dukelským průsmykem to bylo kruté. Když přicházeli, že to do nich Němci prali, miny lítaly, kůň spadl s vyhřezlými střevy. Říkal, že je pak hnali proti kopci, kde byli na kraji lesa opevněni Němci. Táta akorát slyšel ruský rozkaz, že nesmí zpět. Táta měl lehký kulomet a pomocník Votava mu nosil náboje. Říkal, že střílel, střílel, až se dostal kousek od lesa. Došly mu náboje, tak se otočil a hledal Votavu a dostal střepinou do zadní části hlavy. Ještě vzpomínal, že jak se otočil, tak nikoho neviděl, protože všichni byli mrtví nebo zranění,“ vypráví Miroslav Liška.

Strýc Václav Liška utrpěl průstřel plic a po vyléčení se vrátil k československému armádnímu sboru a v jeho prvním praporu první brigády došel až do Československa. Zranění pamětníkova otce bylo ale velmi vážné. V lékařské zprávě je napsáno, že podstoupil preparaci lebky a odstranění úlomků z kosti a mozkového tělesa. Několik měsíců pak strávil v nemocnici východně od Moskvy. Domů se dostal na počátku roku 1945 a kvůli následkům zranění ho zprostili další vojenské služby. Kromě sedmicentimetrové jizvy měl zhoršený čich, periodické bolesti hlavy, nejistou chůzi, zhoršené vidění a závratě.

Poslední soukromý hospodář

V roce 1947 pak celá rodina z Volyně reemigrovala do Československa, kde dekretem dostali hospodářství v Horní Libině na Šumpersku, jež předtím vlastnil Němec Franz Hanker. Hospodářství prý bylo v dobrém stavu a patřilo k němu 8,9 hektaru půdy. V Horní Libině se také v roce 1949 narodil Miroslav Liška.

Rodina hned začala hospodařit, jenže v únoru 1948 převzala veškerou moc ve státě do svých rukou komunistická strana. Nejprve v rámci revize pozemkových reforem zemědělcům vyvlastnili veškerou půdu nad padesát hektarů. To ale nebylo zdaleka všechno a následovala kolektivizace podle sovětského vzoru. Od roku 1949 se začala zakládat jednotná zemědělská družstva (JZD), která měla zlikvidovat sociální skupiny obyvatel, jež tradičně stály v tvrdé opozici vůči komunistické straně.

V Horní Libině JZD založili již v roce 1950. Otec ovlivněn zkušenostmi se zakládáním kolchozů v Sovětském svazu do družstva také vstoupil. Po dvou letech ovšem odešel a začal soukromě hospodařit. „Podle jeho tvrzení s ním během mlácení počítali na ranní, odpolední i noční směny. Tak to začal sabotovat a vystoupil nebo se nechal vyloučit.“ Kvůli plánované přehradě v Libině jim ale bez náhrady vyvlastnili 1, 4 hektaru půdy a část dalších pozemků vyměnili za horší a vzdálenější. „Bohužel mu dali náhradní pole až na takzvané Kamčatce. Vrchol toho kopce má 547 metrů a pod ním mu dali pole. Za kopcem se nedaly sázet brambory, protože je vybrali divočáci, tam šlo jedině obilí. Půda kamenitá, úrody nebyly velké,“ vzpomíná pamětník a dodává, že na výměru půdy museli odevzdávat třikrát větší dodávky než místní jednotné zemědělské družstvo. „Když se nesplnilo, tak nám zakázali i domácí zabijačku. Nikoho nezajímalo, že je tady šest dětí.“ Rodiče jako soukromníci také neměli nárok na přídavky na svých šest dětí.

Přes restrikce se rodině podařilo hospodářství udržet. Znamenalo to tvrdou dřinu nejen pro rodiče, ale také jejich děti, které na rozdíl od svých vrstevníků neměly žádný volný čas. „My děti jsme z toho velkou radost neměly, protože jiné děti se koupaly a běhaly a my jsme po škole musely pást krávy. Chodil jsem je pást také v pět ráno a o půl osmé mě přišel někdo vystřídat. Rychle jsem se převlékl a přes pole utíkal do školy v zablácených gumákách. Přišel jsem ze školy a na stole lístek: ,Něco sněz a přijď na pole.‘ Tři a půl kilometru do kopce a člověk tam přišel už unavený. Přijeli jsme večer a museli poklízet dobytek,“ vzpomíná Miroslav Liška.

I přes neustálé návštěvy a přemlouvání místními funkcionáři otec tlaku odolal. Když v roce 1963 do JZD vstoupil soukromý hospodář František Benda, stal se otec posledním soukromníkem v Libině. „Rozhlas tehdy panu Bendovi vyhrával, že vstoupil do zemědělského družstva,“ dodává pamětník.

Otcovy potíže s komunistickým režimem ovlivnily Miroslavovo dětství. Vzpomíná například, že se jako jeden z posledních ve třídě stal členem Pionýru. „Jako děti jsme se chtěly ostatním vyrovnat. Jenomže jsme nemohly jako ostatní děti jít na prvního máje s pionýrským šátkem, protože kdyby nás otec viděl, tak by nás uškrtil. Takže maminka je nám tajně uvazovala. My jsme to jako děti nechápaly.“

Děti manželů Liškových si také nemohly vybírat budoucí studijní obory. Starší sourozenci Miroslava Lišky se museli vyučit pro zemědělská družstva a i pamětník měl jít do zemědělství. „Do zemědělství tehdy nikdo nechtěl, protože v něm byly strašně malé výdělky,“ dodává pamětník. Miroslav Liška se ale nakonec dostal na učiliště, kde se vyučil zedníkem pro OSP (okresní stavební podnik). „Ostatní děti nastupovaly v polovině srpna a já až 9. září, než jsem laskavě dostal povolení. Kvůli tomu dokonce zasedal místní národní výbor.“

Otec nakonec vydržel soukromě hospodařit až do roku 1974, kdy kvůli následkům válečného zranění dostal plný invalidní důchod a pozemky pak přešly do užívání zemědělského družstva. Pádu komunismu se nedočkal. Zemřel v roce 1987.

Zůstal v rodném domě

Miroslav Liška po vyučení pracoval u OSP Šumperk, kde po roce 1968 přijal nabídku odpracovat minimálně 18 měsíců, a z toho pramenící jen pětiměsíční vojenskou službu. Tu v roce 1970 vykonal u strážního praporu v Praze. „Hlídal jsem ministerstvo národní obrany, generální štáb, vojenský výzkumný ústav, vojenskou politickou akademii. Nemohl jsem pochopit, že syn posledního kulaka v dědině může hlídat takové důležité objekty. Asi jsem na to měl tu správnou výšku.“

Po vojně měl Miroslav Liška vážnou havárii na motocyklu. Na několik měsíců ochrnul a celé tři roky se léčil. Následně nastoupil do skladů u OSP Šumperk. V roce 1975 se oženil s Marií Niederlovou, která pocházela ze smíšeného českoněmeckého manželství. Její otec dokonce za druhé světové války bojoval v řadách wehrmachtu na východní frontě. „Dědové mých synů válčili proti sobě,“ dodává s úsměvem Miroslav Liška, který má syny Miroslava a Roberta.

Po pádu komunismu a rozpadu okresního stavebního podniku pak několik let podnikal. Vedl skupinu mužů během výkopových prací pro telekomunikace a později při stavebních pracích. Do roku 2003 byl v invalidním důchodu.

Miroslav Liška stále žije na rodinném hospodářství v Libině. Zajímá se o historii své rodné obce a pravidelně přispíval články do libinských novin.