Alena Lorencová

„Tehdá byl taky hroznej tejden. Ono pršelo, pršelo, pršelo, tak jsme na ně vzpomínali, říkali jsme, co ty děti tam dělaj. No, ale ono to dopadlo tak, že – pořád byli, jak jsem říkala, mezi těma dvouma rybníkama – a tam v těch Možděnicích ten rybník vypustili. Samozřejmě, že milej tábor to úplně zaplavilo a milej brášek přišel domů jenom s ruksakem – a v něm nic. Všechno jim uplavalo, stany pochopitelně zachránili, ale co měli tyhle drobnosti, tak to všecko.“

„Aby si toho vážili, že můžou a že se tomu můžou věnovat. A aby se snažili tu přírodu chránit a aby koukali dávat kolem sebe pozor – aby ty gaunery, který ničej přírodu, ničej lavičky, ničej kdeco, aby na to upozorňovali. Když ta policie se o to nestará, aby oni ve svým čase, když jdou, aby si všímali kolem sebe, aby to nenechali plundrovat, ať je to příroda, ať je to město.“

„A pak už jsem byla na táboře já, to byl dívčí tábor, ten už se tam ale nedělal, protože s tímhle je vyděsili, že tam může bejt ta povodeň, protože tam byl ten potok, kterej protékal. Tak jsme měly tábor přímo u rybníka, a to ze strany za mlejnem. A to bylo zase roztomilý, protože my jsme večír... Ten mlynář nás chodil navštěvovat. Když se sedělo, u ohýnku zpívalo, tak ten mlynář chodil, a on uměl krásně vypravovat, všelijaký zkazky, tak my jsme se na něj těšily. Tak ani nevím, tam to bylo takový normální. Dělaly se uzle a první pomoc, abysme se tam zabavily. Služby byly, se střídalo. Ono nás tehdy moc nebylo, já si nepamatuju, možná takovejch šest osm stanů, nevím, taková malá to byla jenom skupina. Takže jsme chodily do lesa na procházky, značkovalo se, po značkách se chodilo...“

„To nebyl stanovej tábor, to byla hospoda nějaká, nevím, co to bylo, no prostě tam byl sál, kde nám nechali takový slaměný štrozoky po celý tý místnosti, a měly jsme k dispozici kuchyň. To bylo výborný, že tam se mohlo vařit. Jenomže, když jsme tam přijely, tak se samozřejmě sešla celá vesnice, my jsme se představily, že bysme jim rády pomohly, protože to bylo v létě o žních. Ale oni si vám ty statkáři a ty chalupáři – jak viděli ty větší, tak si každej někoho sebral. Prostě si je zabrali. Ale to nevadilo, ony tam pomáhaly a líbilo se jim tam (všem se tam líbilo). Ony tam byly na zdravu, prostě co bylo potřeba: Ony hlídaly děti nebo hrabaly... Takže mně tam zůstala ta malá drobotina, s kterejma jsem se víc bavila. To jsme nemusely nic, takže jsme chodily... Snažila jsem se... Třeba jsme si četly nebo se učily, přednášely – takovouhle zábavu. A nejlepší to bylo večír, tam na konci vesnice byla taková jako loučka, stromy, takový hezký zátiší tam bylo, tak jsme tam vždycky se všecky sešly – i který přišly ty děti, který byly u těch hospodářů. A tam se zpívalo a celá ta omladina se tam táhla, takže opravdu na to vzpomínali jsme my i ti z těch Libchav, protože opravdu to bylo hezký. A loučili se s náma... Ty děti ještě některý dostaly vejslužku.“