Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Diosdel Lores Tiser ()

• narodil se 21. září 1989 v Santiagu de Cuba, Kubánské republice

• v roce 2005 zahájil studium veterinární medicíny, které ale kvůli sporům s ředitelem školy nedokončil a začal pracovat ve stavebním odvětví

• v prosinci 2013 byl odsouzen ke dvou letům odnětí svobody pro údajný pokus o nelegální odchod ze země přes Námořní základnu Spojených států amerických v zátoce Guantánamo

• během pobytu za mřížemi v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [Combinado de Guantánamo] se seznámil s oponenty komunistického režimu na Kubě

• z vězení byl propuštěn až po třech letech v listopadu 2016

• je aktivistou za lidská práva a členem „Vlastenecké unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba]

• žije na jihu města Guantánamo a má jednoho syna

Diosdel Lores Tissert, bojovník za lidská práva a kubánský disident, veřejně vystupuje proti komunistickému režimu, i když je poté pravidelně zadržován, pronásledován nebo fyzicky napaden a vysvětluje, proč se přidal k vládní opozici: „Vláda nám upírá svobodu, pronásleduje nás za její požadování, i když každá lidská bytost má nárok na svobodný život. Nemůžeme žít ve strachu, musíme bojovat!“   

Už jako děti jsme zažívaly utlačování

Diosdel Lores Tissert se narodil 21. září 1989 v Santiagu de Cuba. Pochází se skromné a chudé rodiny z jižní části města Guantánama, kde neměl přístup k elektřině ani pitné vodě. „Už jako děti jsme zažívaly útisk a šikanu, žili jsme ve velmi špatných podmínkách, žil jsem v úplném opaku toho, co ve svých proslovech popisoval Fidel Castro jako šťastné a bezpečné dětství. Děti ředitelů a vedoucích mohly mít hezké hračky, já jsem si hrál s klacíkem a flaškou od šamponu,“ vzpomíná. V 16 letech, v roce 2005, zahájil středoškolské studium se specializací na veterinární medicínu, k čemu dodává: „Vyučující byli velmi mladí, zrovna vyšli ze školy, starali se o všechno možné, kromě o výuku. Časté byly případy učitele s žákyněmi, někdy se i vzali, někdy si ale rodiče stěžovali natolik, až byl dotyčný profesor vyhozen.“ Součástí studia na Kubě byl také povinný vojenský výcvik, kde Diosdel čelil psychickému ponižování, utlačování, mučení a fyzickým trestům, dle Diosdela srovnatelnými s praktikami ve vězení. I z tohoto důvodu dospívání pro Diosdela nepředstavovalo zrovna šťastné období.

Abys tady přežil, musíš být drsňák

Kvůli obvinění ze sabotáže jednoho semináře, když údajně vhodil kondom s vodou na přednášejícího, přerušil své veterinární studium. „Všichni byli proti mně, nemohl jsem ve studiu pokračovat, dělali mi z něj peklo. Raději jsem si našel práci jako dělník na stavbě,“ vysvětluje. Pro Diosdela bylo zcela běžné setkávat se denně s násilím a zastávat těžkou práce, jelikož vyrůstal v jižní části města Guantánamo, která je známa jako „nebezpečná zóna“: „Náměstí 28. září v Guantánamu je náměstím s nejvíce mrtvými za den, s nejvyšším počtem trestných činů. Abys tam mohl přežít, musíš být opravdový drsňák, i když jdeš třeba jen koupit pomeranče, vždy se tě snaží někdo minimálně dvakrát okrást nebo přepadnout. Policie nemá vůbec žádnou kontrolu,“ zmiňuje podmínky života v této čtvrti. Útoky a násilí často souvisí s požíváním drog, není neobvyklé, že omamné látky si vyrábějí konzumenti sami doma. Z tohoto důvodu je míra násilí a kriminality vysoká, navíc se jedná o oblast s nedostatečnými hygienickými podmínkami: „Moje neteř si nemůže hrát venku na ulici, všechno tam zapáchá, může ledasco chytnou, ulice tady je horší než nějaké smetiště,“ dodává.

Obvinění z přiblížení se ke státní hranici

Ke konci roku 2013 byl Diosdel vystěhován státní policií v Guantánamu ze svého domku, zrovna v období, když byla jeho přítelkyně v osmém měsíci těhotenství. „Našli jsme si takový malý pozemek v Santa María, chtěl jsem ho koupit, ale nikdy jsem nedostal povolení. Postavil jsem tam ze dřeva malý příbytek. Jednoho dne přijel traktor a vše srovnal se zemí, na pokyn vedoucího státní policie,“ vzpomíná. Diosdel se rozhodl příbytek znovu postavit, za což musel uhradit pokutu 3000 pesos. I přes zaplacení pokuty byl ale nakonec zadržen Státní bezpečností a odvezen na Oddělení operací, kde byl bez řádného soudu a bez možnosti návštěv držen 24 dní. „Bylo to 24 nejsmutnějších a nejbolestivějších dní mého života. Psychický teror, vyhrožování, že nechají mého syna zemřít hlady anebo že moje matka, nemocná na srdce, může dostat infarkt,“ vypráví Diosdel. Po 22 dnech v zajetí vyhlásil hladovku, jako protest proti neoprávněnému zadržení a křivému obvinění ze spolupráce s protivládními skupinami a z údajného předání jisté informace jednomu oponentu režimu. Nakonec k obvinění přidali ještě pokus o nelegální odchod ze země přes Námořní základnu Spojených států amerických a Diosdel byl odsouzen k pěti letům za mřížemi v „Kombinované věznici v Guantánamu“. Byl propuštěn v listopadu 2016. 

Kubánská vězení

Ve vězení byl Diosdel neustále přesouván mezi poschodími, aby mezi sebou vězni nemohli komunikovat: „S mnoha spoluvězni jsme si prošli nepříjemnými situacemi, kvůli tomu, že jsme se mezi sebou přátelili, sloužilo to také jako záminka pro naše mučení a přesuny mezi celami. Útisk vězňů byl hlavní prostředek k dosažení poslušnosti,“ popisuje svůj pobyt. Diosdel navázal přátelství s dalšími politickými vězni a aktivisty za lidská práva, mezi nimi i s José Manuelem Rodríguez Navarrem,[1] odsouzeným na čtyři roky za mřížemi kvůli tzv. sociální nebezpečnosti a s Emiliem Plana Robertem,[2] dalším oponentem režimu. V Kombinované věznice se nacházejí dvě mučící komory, v obou byl Diosdel fyzicky týrán – metodou nazývanou „Shakira“ a „Balancín“.[3] „Rada vězňů“ [Consejo de Reclusos] dohlíží na pořádek uvnitř vězení, na každém patře má hlavní slovo určený vedoucí Rady, jedním z nejznámějších mezi politickými vězni byl s přezdívkou „Coco“. Ve vězení se nacházejí také zvláštní cely pro vězně, kteří vyhlásili hladovku nebo lékařské pokoje pro nepoddajné vězně, které Diosdel komentuje: „Doktoři spolupracují s hlídači, také podporují komunistický režim. Hlídači oznámí lékaři, že je vězeň neklidný a neposlušný, doktor mu dá nějaké oblbující léky, svážou ho a nechají ho na ošetřovně na posteli na pospas hejnům komárů, bez možnosti pohnout se a odehnat je.“

Přednášky o lidských právech

Ve vězení se Diosdel začal zajímat o lidská práva a po svém propuštění na svobodu v roce 2016 se stal aktivním bojovníkem za jejich dodržování a vstoupil do „Vlastenecké unie Kuby“[4]: „Útisk je to neskutečný, drsný, nekonečné zadržování státní policí! Pokračuje také agrese proti nám disidentům, když například sedíme na ulici, vyřítí se na nás někdo a sebere nám telefon, nebo na nás řve, když jsme v parku připojeni na wifi. A tak to je pořád.“ Mezi Diosdelovi protirežimní aktivity patří semináře pořádané Vlasteneckou unií, na téma lidských práv, občanských hnutí, psychologie, ekonomie, kultury anebo o možnostech nenásilné obrany. Dále se Diosdel účastní přednášek a debat, roznáší informační letáky a disky po guantanámských čtvrtích. „Na těchto seminářích jsem se hodně naučil, znalosti, které jsem nikdy neměl, neměl jsem je kde získat,“ dodává s vděkem.    

Za naší svobodou si musíme stát

Navzdory tomu, že Státní bezpečnost Diosdela neustále pronásleduje a sleduje každý jeho krok, přetrvává ve své disidentské činnosti. Uvádí, že během jeho života se na Kubě nic nezměnilo, ani potravinové soběstačnost země, odrážející se v chudobě obyvatel, kteří denně čelí nedostatku jídla, hlavně nyní během světové pandemie coronaviru.[5] Pandemie využívá policie jako záminku k rozsáhlému zatýkání a zesílení pronásledování oponentů Vlády. „Kubánská Vláda vždycky měla příležitost změnit naši republiku, ale nikdy to nechtěla udělat. Nemáme svobodu slova ani tisku. Tady je nám za natáčení na telefon udělena pokuta ve výši 3000 pesos, nebo nám je zabaven telefon, nebo tě nechají zmizet anebo v lepším případě tě zavřou do podzemní kobky a na uvítanou ti dají ránu pěstí,“ zdůrazňuje důvody, proč ve svých aktivitách setrvává a dodává: „Nejsme svobodní, ani nás nenechají o svobodě mluvit, proto je potřeba za ní bojovat, i když nás Vláda potrestá útiskem. Každý, kdo za svobodu bojuje, ať vydrží, protože pokud si za ní nebudeme stát, nikdy nebudeme žít v demokracii!“

 

[1] José Manuel Rodríguez Navarro je aktivistou za lidská práva a člen „Východní demokratické aliance”. V roce 2013 mu bylo uděleno ocenění „Pedro Luis Boitel“. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-jose-manuel-rodriguez-preso-politico-baracoa-guantanamo-ado-golpizas-/30145.html

[2] Emilio Plana Robert, kubánský disident a politický vězeň byl uvězněn v roce 2015. Více informací ve španělském jazyce zde: https://m.notimerica.com/politica/noticia-cuba-ascienden-diez-presos-politicos-liberados-cuba-acuerdo-eeuu-20150108205734.html

[3] Více informací o různých technikách fyzických trestů na Kubě můžete nalézt ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-tortura-derechos-humanos-/16235.html

[4] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[5] V březnu roku 2020 Světová zdravotnická organizace vyhlásila světovou pandemii v souvislosti s koronavirem COVID‑19. Více informací zde: https://www.who.int/es/emergencies/diseases/novel-coronavirus-2019?gclid=EAIaIQobChMIt4Obzszf6QIVTtbACh2RrAPCEAAYASAAEgLsd_D_BwE