Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc Josef Loub (* 1929)

• narozen 5. prosince 1929 v Praze

• před válkou se stal členem skautského 7. oddílu

• oddíl za války pokračoval v ilegalitě pod patronací kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí

• v roce 1948 nastoupil do jezuitského duchovního učiliště na Velehradě

• v noci ze 13. na 14. dubna 1950 byl v rámci takzvané akce K klášter vyklizen útvary SNB

• Josef byl s ostatními novici transportován do takzvaného centralizačního kláštera v Bohosudově

• 3. října 1950 byl povolán k jednotce PTP na Libavé

• do civilu se vrátil 31. prosince 1953

• po roce podařilo získat místo na Přírodovědecké fakultě UK

• při práci laboranta nastoupil na fakultě ke studiu

• v počátku 60. let vystoupil z Jezuitského řádu

• odpromoval v roce 1965

• svou následnou vědeckou kariéru zasvětil rentgenové strukturní analýze

• od roku 1994 je emeritním profesorem Přírodovědecké fakulty UK

Cesta na Velehrad

Josef Loub se narodil 5. prosince 1929 v Praze do rodiny truhláře a poštovní úřednice. Otec, matka a syn, kteří žili většinu 30. let ve Vršovicích, se počátkem války přestěhovali do Nuslí. Josefovy vzpomínky na dětství jsou ovšem mnohem více spjaty s nedalekým Karlovým náměstím a především pak s kostelem sv. Ignáce. Právě do něj se po zákazu skautingu v roce 1939 přesunul i 7. oddíl, do kterého už v období první republiky docházel. Josef byl svědkem  transformace oddílu ve volné uskupení kamarádů fungující za protektorátu i účastníkem jednoho z táborů, který byl v polovině léta 1939 úředně zrušen.

Zmíněný barokní kostel se však do jeho raného života nezapsal pouze pozitivními obrazy, nýbrž i těmi, které nahánějí husí kůži. Jeden z nich je možné najít i v Josefově svědectví o civilních obětech válečného bombardování, které byly v chladu chrámové lodi vyskládány mezi lavicemi s účastníky bohoslužby. Následné události spojené s Pražským povstáním pak v jeho vyprávění oživují vzpomínky na pistole, které distribuovali příslušníci revolučních gard do všech domů v okolí, či propuštění trestanců z nedaleké pankrácké věznice.

Konec druhé světové války tak pro 7. skautský oddíl znamenal obnovení původního legálního režimu. Josef, který do něj i po roce 1945 docházel, ovšem nezapomněl na formativní zkušenosti, které jej přivedly ke křesťanské víře, a po maturitě v roce 1948 se přihlásil do jezuitského teologického učiliště na Velehradě. „Do kostela jsem pravidelně chodil, ale to té doby mě nikdy nenapadlo, že bych mohl být knězem,“ vzpomíná syn truhláře, který v srpnu téhož roku dorazil se svým nevelkým kufrem na nejvýznamnější poutní místo v Československu a společně s dalšími padesáti chlapci nastoupil do prvního ročníku.

Kvočna a kuřata

Josef se v učilišti velmi rychle začlenil do nově vznikajícího kolektivu i do striktního denního režimu, který předpokládal brzké vstávání, modlitby, práci i každodenní vzdělávání. Ve zdech náležících Tovaryšstvu Ježíšovu plynul den za dnem v předem stanoveném rytmu. Neděle se střídaly s občasnými návštěvami rodičů a o tom, co se děje v československé společnosti neměl nikdo z noviců konkrétní představu. Zprávy o uzavírání hranic, veřejných politických procesech, či zavádění kolektivizovaného zemědělství se k nim dostávaly jen sporadicky. „Církev se o nás starala tak, jako když kvočna pečuje o kuřata. Informací jsme tedy měli minimum. Když pak přišla akce K, tak to pro nás bylo překvapení,“ říká Josef a odkazuje tím ke známému zátahu jednotek SNB proti církevním řádům.

To se uskutečnilo v noci ze 13. na 14. dubna 1950 ve všech československých klášterech. Jezuitská bašta na Velehradě v tomto ohledu nebyla výjimkou. O důkladném plánování akce ze strany komunistických úřadů svědčí i početní převaha, se kterou policisté do objektu vtrhli. Josef počet mužů v uniformách odhaduje na téměř dvojnásobný k tehdejšímu mnišskému osazenstvu a dodnes vzpomíná na rámus, který jej uprostřed noci vzbudil. Většinu následujících vzpomínek však popisuje tak, jako by ještě patřily do špatného snu: „Na jejich rozkaz jsme si ihned museli zabalit věci. Mezitím probíhala jednání vedení kláštera s plukovníkem SNB. Nebyla to však žádná vzpoura, spíše starost o nejstarší bratry,“ říká Josef.

Následná „selekce“ oddělila vysoké představitele řádu od mnichů a noviců. Autobusy plné lidí, kteří na Velehrad přišli za hledáním vnitřního klidu a duchovní cesty, zamířily nad ránem směrem k Bohosudovu, který je dnes součástí města Krupka v severních Čechách. Právě tam zřídil stát z bývalého gymnázia takzvaný centralizační klášter, ve kterém byli jezuité ubytovaní společně se salesiánskými mnichy. Zařízení vedené důstojníky StB, mělo za úkol kontrolovat každého příslušníka církevního řádu, který byl do něj dopraven. Všichni pak společně docházeli do blízké továrny na výrobu porcelánových izolátorů. Jejich každodenní cesty za prací byly naplánovány tak, aby nevedly hlavními ulicemi města, nýbrž zadními uličkami. Tím se měl omezit přímý kontakt věřících s ostatními obyvateli.

Čekání na uniformu

„Neměl jsem strach. Bylo mi jasné, že chci jít do kláštera se vším, co to s sebou přinese,“ hodnotí Josef svou tehdejší situaci s přesvědčivostí v hlase a i přes zažité rány osudu jsou jeho vzpomínky naplněny jasně pozitivní dikcí. „Kdyby se mě někdo zeptal na nejkrásnější období mého života, tak mu odpovím, že začalo nástupem na učiliště 14. srpna 1948 a skončilo 31. prosince 1953, kdy mě propustili od PTP,“ předjímá jednadevadesátiletý pamětník to, co se s většinou mladých chlapců z jeho ročníku stalo o několik měsíců později.

Fakt, že na ně zcela jistě čeká vojenská služba, neuniknul žádnému z noviců, kterým v té době bylo kolem osmnácti let. Nikdo z nich však netušil, kdy jim povolávací rozkaz přijde. Na druhou polovinu jara a letní měsíce se proto smířili s pobytem v centralizačním klášteře, kde společně s dalšími absolvovali pravidelná politická školení spojená s opakovaným vyplňováním dotazníků. Získané informace byly následně sbírány politruky a vyhodnocovány jako stěžejní materiál pro dokumentaci převýchovy.

Koncem léta se dvěma mladým jezuitským novicům, kteří stejně jako Josef čekali na odvod do armádních řad, podařilo utéct. „Ze sklepního skladu brambor se tehdy dostali do ambitů a těmi nakonec uprchli. Myslím, že se jim následně podařilo v klidu pokračovat až do zahraničí. V následku toho jsme to ovšem v klášteře měli hodně zpřísněné,“ konstatuje Josef, který však z nových pořádků v centralizačním klášteře mnoho nezažil, jelikož se u něj záhy projevila žloutenka a on tak musel zůstat dlouhé týdny v posteli. S tím souvisel i odklad vojenské služby, který mu zhoršený průběh nemoci umožnil posunout o několik týdnů.

Rota X

Dle Josefových slov byl však jednoho dne v litoměřické vojenské nemocnici prohlášen za zdravého a dostal tři dny pro přesun ke své jednotce, která sídlila v kasárnách poblíž města Libavá. „Nastoupil jsem k rotě X. Byl to útvar splácaný z podobných případů, jako já, tedy z chlapů, kteří na vojnu nenastoupili v řádném termínu. Většinou šlo o faráře, kulaky, bývalé hoteliéry z Karlových Varů a podobné existence,“ vzpomíná a dodává, že specifický příběh měl i jejich velitel jménem Bubriak, který byl původem volyňský Čech a k Pomocným technickým praporům byl v rámci Československé lidové armády pravděpodobně přiřazen na základě této skutečnosti.

Po rychlém přijímači uprostřed vojenského prostoru byla rota přeřazena na stavební práce. Vzhledem k celkovému složení jednotky a vysokému zastoupení těch, kteří dbali na hledání duchovní cesty, byl volný čas mezi pracovními směnami občas vyplňován improvizovanými bohoslužbami. Do opuštěného místního kostela se každý týden vydával jeden z farářů sloužících u útvaru společně se dvěma, či třemi kamarády, kteří mu dělali ministranty. Josef se těchto nepovolených akcí také několikrát zúčastnil. Jednou byl však svědkem mše pod širým nebem. Tu sloužil jeden z mladých slovenských duchovních, kterému se během dovolenky podařilo absolvovat tajné vysvěcení na kněze. Na oslavu této skutečnosti uspořádal obřad, při němž přijímal Kristovu krev z půjčené štamprle, která měla v danou chvíli nahrazovat kalich.

Peripetie s neuspokojivým přístupem na církevní obřady zmizely po tom, co byla většina roty přesunuta do Nového Jičína, kde se její muži podíleli na výstavbě nové haly pro montáž tanků. Stejné to bylo i v Lipníku, Hranicích, či Olomouci, kam se jednotka v následujících měsících přesouvala v závislosti na tom, jak rychle se jim dařilo dokončovat přiřazené stavební práce. „Později šlo vlastně jen o to dostat opušťák a vypadnout ve vhodnou dobu do kostela. Nepamatuji si na žádný problém, který by vzniknul vyloženě kvůli tomu, že tam někdo z nás byl,“ říká Josef, který svou službu v armádě zakončil po třech letech a třech měsících ve Štokách na Vysočině.

Rentgen

Poslední den roku 1953 Josefa propustili do civilu. Služba, která měla původně trvat dva roky, mu byla bez udání důvodů postupně prodlužena o více než třetinu a peníze, jež se mu za zednickou práci měly ukládat na vkladní knížku, obdržel až po delší době a několika stížnostech na armádní velitelství. Délka prodlevy mu byla později vysvětlena tím, že jeho výplaty někdo systematicky zpronevěřoval a na konto se mu tedy v období předchozích let nepřipisovalo vůbec nic.

Kvůli pracovní povinnosti musel téměř okamžitě po odchodu z kasáren nastoupit jako dělník do podniku Armabeton, kde u tvrdé manuální práce vydržel ještě celý následující rok. Potom jej opět „zachránila“ nedoléčená žloutenka, která se u něj znovu silně projevila. Po delších obstrukcích ze strany úřadů i vedení podniku byl Josef zbaven místa nevyhovujícího jeho zdravotnímu stavu a po známosti si našel nové. Nastoupil jako technik v laboratořích Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zde vydržel téměř bez nadsázky celý následující život.

V rámci své laborantské praxe často obsluhoval rentgenové přístroje, kterými se prováděla strukturní analýza látek. Josef se na tuto oblast zaměřil a během výkonu práce začal na univerzitě studovat chemii. Vysoká škola jej při prvním pokusu o nástup do ročníku odmítla s tím, že byl na fakultu přijat jako pracovník, nikoliv jako student. Po dvou semestrech to však Josef zkusil znovu a přijetí se dočkal. Odpromoval v roce 1965 a stal se výzkumným pracovníkem. Rentgenové analýze věnoval většinu svého života. Později si dodělal doktorát a v roce 1994 získal profesuru. V lednu roku 2020 obdržel zlatou medaili udělovanou významným osobnostem spojených se školou.

Svého členství v jezuitském řádu se Josef vzdal během studií. V závěru svého vyprávění líčí, jak se v tomto ohledu ocitnul po odchodu z vojny úplně sám a nemohl své zkušenosti a prožitky sdílet s nikým blízkým. Do kostela však chodit nepřestal. Právě tam za ním také jednoho dne přišla na večerní bohoslužbu maminka s tím, že jej doma hledají estébáci. Bylo to téměř deset let po návratu do civilu a bývalý příslušník PTP se cestou domů podivoval, co po něm na asi tak můžou chtít. Výslech, který se odehrál na Ministerstvu vnitra, měl spíše kontrolní charakter. Ti, kdo jej vedli, se snažili dopátrat, zda je vyslýchaný ještě stále v kontaktu s lidmi z kláštera, či zda se zapojuje do dění v ilegální podzemní církvi. Historka tak dokazuje spíše neustálou kontrolu, kterou se totalitní aparát snažil ovládnout duchovní oblast společnosti. Josefův příběh však svědčí především o neuvěřitelné snaze nasměrovat vlastní životní energii tam, kde může dávat smysl i navzdory snaze o její otupení mocenskými nástroji.