Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Loukota (* 1945)

• narozen 16. ledna 1945 v obci Malovaná na Volyni v dnešní Ukrajině

• rodiče tam měli malé hospodářství

• za 2. světové války vstoupil otec, tři strýcové a sestřenice do 1. československého armádního sboru

• otec utrpěl vážné zranění hlavy, dva strýcové padli

• roku 1947 rodina využila možnosti repatriace do Československa

• Jaroslav vyrůstal v Kuníně, kde rodiče dostali statek po Němcích

• poté, co komunisté začali kolektivizovat zemědělství, otec vstoupil do JZD

• po špatných zkušenost z družstva odešel a krátce ještě hospodařil soukromě

• Jaroslav pracoval po vyučení jako dělník na několika místech v regionu

• v době normalizace se podílel na šíření náboženského samizdatu

• v roce 1985 se poprvé vrátil do rodné Volyně

Pro rodiče Jaroslava Loukoty, rodilé Volyňáky, kteří se v roce 1947 rozhodli využít možnosti repatriace do Československa, byla třítýdenní cesta do nového domova cestou do neznáma. Pro Jaroslava se naopak cizí zemí stala jeho rodná Volyně, protože ji opustil jako dvouletý. Teprve od roku 1985 tam začal pravidelně jezdit za příbuznými, kteří na území Ukrajiny po druhé světové válce zůstali.

Pro život na Volyni se rozhodli již Jaroslavovi praprarodiče, tak jako mnoho jiných, kteří na konci 19. století odcházeli z tehdejšího Rakouska-Uherska za svobodou vyznání nebo lepší možností obživy. Roku 1872 přicestovali na Volyň Vitochovi (rodina z matčiny strany, která pocházela z Podkrkonoší) a roku 1874 i Loukotovi z Pardubicka. Jaroslav vyrůstal v domku s malým hospodářstvím společně s o čtrnáct let starším bratrem Václavem. Rodinu živilo otcovo kolářské řemeslo a maminka si přivydělávala jako švadlena. Doma měli koně a krávu a starali se o pole o šesti hektarech.

Druhá světová válka, během jejíchž posledních měsíců se Jaroslav narodil, obrátila rodině život naruby. Na území Volyně se vystřídala sovětská a německá nadvláda a kraj kolem Malované nedaleko Lucku brali útokem střídavě banderovci, okupační německé jednotky, ale také ruští a polští partyzáni. Na jaře roku 1944 narukoval ohromný počet volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, z počtu asi 40 tisíc každý čtvrtý. Z Jaroslavových příbuzných to byl otec, tři strýcové a jedna sestřenice. Dva strýcové padli během karpatsko-dukelské operace a otec utrpěl vážné zranění hlavy. Sestřenice Helena Gregorová, rozená Tamchinová, prošla s frontou až do Prahy.

Volyňákům říkali v Kuníně voplejti

Po repatriaci roku 1947 našli Loukotovi společně s dalšími dvaadvaceti rodinami z Volyně, z nichž řada byla ze stejné obce, nový život v Kuníně. Jaroslav vzpomíná, že komunita držela při sobě, a obzvlášť v zimě, když neměli práci na poli, se volyňští Češi často scházeli a vyprávělo se. Příhody z dob sovětské i nacistické okupace malého Jaroslava táhly a za doprovodu harmoniky volyňského strýčka Vládi Tamchiny vytvářely obraz země, kterou si nemohl pamatovat a poznával ji právě jen z vyprávění.

Vzpomíná si například na osud Adama Estekrese, který pocházel z Malované a shodou okolností se také usadil v Kuníně i se svou ženou Helenou Esterkesovou, jejíž příběh také natočila Paměť národa. Manželé Esterkesovi přišli za druhé světové války kvůli svému židovskému původu o rodiny a museli se skrývat. Adam Esterkes našel poté, co byl jeho úkryt v lese prozrazen, útočiště u Jaroslavovy babičky a strýce, kteří se o něj skoro rok starali. V situaci, kdy mnohdy neměli kvůli ozbrojeným bandám, které táhly krajem a plenily, sami co jíst, anebo museli jídlo ukrývat mimo dům, se rodina navíc vystavovala velkému nebezpečí. Po Židech totiž pátraly německé kontroly. Po odchodu mužů na frontu zůstaly domy obsazené převážně ženami. Díky štěstí se ale další tragédie rodině vyhnula.

„Náš jazyk byla taková staroslovanština. Většina lidí v Kuníně byla z Valašska, tak ten náš dialekt byl trošku jiný,“ říká Jaroslav při vzpomínání, jak se u nich doma mluvilo: „Když se zasadí rostliny, tak je třeba je okopat a oplít. A Volyňáci říkali voplejt. Někteří jim pak říkali voplejti.“ Volyňští Češi společně nesdíleli jen vzpomínky na těžké roky za války, ale také předchozí zkušenost se sovětskou mocí. Když roku 1939 Sovětský svaz a Německo napadlo Polsko, připadla Volyně, tehdy východní část Polska, SSSR. Nastalo první pronásledování Židů a zároveň také kriminalizace velkých hospodářů, kterým říkali kulaci. V transportech na Sibiř se ocitaly celé rodiny. Menším rolníkům pomohl od majetku kulzbor, což byla vysoká daň z majetku, a také povinný odvod zemědělských produktů.

Kolektivizace dostihla Volyňáky i v novém domově

„Maminka vyprávěla, že když tady v Československu začínal komunismus a lidé byli nadšení, říkala jim, co bude následovat. Nevěřili jí. Všichni říkali: ‚ne, paničko, tady to takové nebude,‘“ vzpomíná pamětník na počátky kolektivizace v Kuníně. Jednotné zemědělské družstvo (JZD) tam vzniklo roku 1953 a fungovalo do druhé poloviny 60. let. „Naši šli na statek s dvanácti hektary. Táta byl válečný invalida, pobíral asi 190 korun důchodu. Založilo se JZD a pamatuji, že ho spoluzaložili nějací dělníci, které tam navezli autobusem,“ říká Jaroslav. Rodiče do družstva vstoupili, ale dlouho tam nevydrželi.

„Vzpomínám si, jak už tehdy komunisté zaváděli socialistické soutěže. Volali si lidi, jednoho po druhém, a když táta přišel na řadu, tak mu řekli: ‚Jsme s vámi spokojení, děláte dobře, ale dejte si socialistický závazek, že zvýšíte pracovní úsilí a budete dělat ještě víc.‘ Strašně ho to rozpálilo. Řekl jim: ‚Vidíte, že jsem válečný mrzák a dělám, co můžu, a vy mě ještě chcete nutit, abych dělal víc?‘“ vzpomíná Jaroslav na okamžik, kdy se otec rozhodl členství v JZD zrušit. Dva roky pak jako soukromník čelil kontrolám a neúměrným kvótám na dodávky zemědělských produktů. Nakonec se Loukotovi statku vzdali a přestěhovali se.

V srpnu 1968 jsme se modlili, aby nebyla válka

Po základní škole nastoupil Jaroslav do učení na soustružníka v kopřivnické Tatře a zůstal tam až do nástupu na vojnu. Tu strávil převážně v Praze jako vojenský zdravotník. Po návratu do civilu si pořídil motorku a po těžké havárii začal, jak sám říká, brát život jinak. Více si ho vážil. Odklonil se také od pravoslavného náboženství, které bylo v rodině tradiční, a začal docházet do evangelického sboru, kde potkal i svou budoucí ženu Hanu. Svatbu si naplánovali na 7. září 1968, ale 21. srpna vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy.

„Ráno nám někdo tloukl na okno. Byl to bratr: ‚Je válka – přepadli nás Rusové!‘ Byla to hrůza. Hned jsem se oblékl a jel jsem do Nového Jičína za manželkou. Měla noční směnu. Když se vrátila, seděli jsme a poslouchali rádio. Blízko je letiště Mošnov, takže to byl hukot. Přistávalo jedno letadlo za druhým. Po silnici se valila ruská nákladní auta. Maminka od manželky byla hluboce věřící. Společně jsme klečeli u postele a modlili se, aby nebyla válka,“ vzpomíná Jaroslav.

Manželé se po svatbě usadili v domě rodičů a Jaroslav později získal místo v Novém Jičíně v podniku komunálních služeb. Hlásili se k evangelické víře, ale vzhledem k tomu, že komunistický režim náboženství potlačoval, chovali se obezřetně. Dokresluje to příhoda, když se na manželku obrátila kolegyně s dotazem, jestli jí nemůže sehnat bibli. Tato kniha byla de facto na indexu, ačkoliv se komunistické Československo ohánělo tím, že v zemi je svoboda vyznání. „Napadlo mě tenkrát, jestli to není nějaká past a ta paní není volavka Státní bezpečnosti,“ vypráví. Bibli jí ale sehnal. Znal lidi, kteří vozili ze Švýcarska náboženskou literaturu a také bible. Z prvního kontaktu s manželčinou kolegyní a jejím mužem, kteří byli katolíci, vzniklo dlouholeté přátelství. Zapojili se také do rozšiřování náboženského samizdatu.

Z prvního zájezdu na Volyň propašoval bibli

Když se v roce 1985 poprvé jako účastník zájezdu vrátil do rodné Volyně, poptávka po bibli se opakovala. Tentokrát se ovšem předání zkomplikovalo. Polovina knih, které lidé v autobuse schovávali, skončila zabavená na hranicích a bratr Václav, kterému ukrajinskou bibli našli v zavazadle, musel podstoupit potupnou prohlídku a navíc zaplatit pokutu. Bibli, kterou pašoval Jaroslav, ale pohraničníci neobjevili.

Když roku 1989 padl komunistický režim, vítal Jaroslav společně s demokracií také obnovení náboženské svobody. „Cinkal jsem klíči a řval jsem, až jsem si skoro hrdlo roztrhl,“ vzpomíná na shromáždění v Novém Jičíně v době sametové revoluce. „Když pak byl zvolen prezidentem Václav Havel, brečeli jsme s manželkou u televize jako malá děcka.“ Na Volyň podnikl ještě několik cest. Místa, kde kdysi žila jeho rodina, jsou ale opuštěná a dům si bere zpět příroda.