„To bylo velice plíživé a nijak se to nepoznalo. Tátu jmenovali národním správcem – ještě rok tam působil jako národní správce. Byl jmenován šéfem pobočky stavebních závodů. Přicházely zakázky, jako za soukroma, plány se vypracovávaly, podnik běžel dál, jen to už nepatřilo nám. Peníze, které přicházely za stavby, ale chodily na účet, který byl státní. Už nebyl tátův. (Tatínek měl plat...) Tatínek měl plat. Ne velký, ale neměli jsme se špatně. I ti bolševici uznávali odbornost a dovedli ji platit. (Potom tatínek přestal být národním správcem...) Ano, samozřejmě se nelíbilo, že bývalý majitel šéfuje, a jako na vojně ho přesunuli. Dostal příkaz, že už nebude vedoucím chrudimské pobočky, ale že bude v pardubickém Průmstavu v odboru, který zabezpečuje fakturaci a rozpočtování. Takže táta jako odborník dělal rozpočty všech možných staveb...“
„Něco jiného byli takoví ti komandýři, byly to dvě německé důstojnice, velice arogantní a nepříjemné. Zabraly jednu místnost v našem domě, shodou okolností to byl můj vlastní pokoj, kde jsem spal a studoval. Měl jsem tam svůj psací stůl. Tak to zabraly a mě vytěsnily do jiných místností. To bylo velmi nepříjemné, protože si v tom domě počínaly jako doma. Vlezly kdykoli, kamkoli chtěly. My se vždycky báli, protože jsme potichoučku poslouchali zahraniční rozhlas. Tututum, tady volá Londýn, nebo ta americká znělka byla taky břeskná. Báli jsme se vždycky strašně, aby to náhodou nezaslechly. Protože za poslouchání zahraničního rozhlasu za války hrozily velmi vysoké tresty, ba dokonce smrt.“
„Začala v roce 1947 první dvouletka, plánovitá, tzv. socialistická. Byly najednou velké plány, začaly se stavět rozsáhlejší domy. Nejen rodinné domky, ale rozsáhlejší, vícepatrové... takže narostl počet zaměstnanců. Tátova firma měla přes padesát zaměstnanců. Když potom v roce 1948 se bolševici usnesli o znárodnění velkých firem, tak táta byl v té první várce znárodněných stavebních podniků. V úředním listě je celý seznam asi 120 firem z celé republiky, které byly zestátněny znárodněním, což jsou slova, která měla nahradit to, že to bylo ukradeno.“
Cyril Luhan se narodil v Pardubicích 5. ledna 1929 rodičům Cyrilovi a Ludmile, rozené Kulhánkové. Má dvě mladší sestry, Ludmilu (1934) a Hanu (1935). Rodina žila od roku 1930 v Chrudimi, kde otec, úspěšný architekt a stavitel, založil firmu. Za svůj život v Chrudimi vystavěl na sto obytných domů, úředních a dalších budov. Podnikat mohl i za války, i když zakázek v té době bylo málo a nebyly zajímavé. V roce 1942 byl Cyril Luhan starší zatčen gestapem a vyšetřován pro údajnou sabotáž zaměstnanců, za které byl zodpovědný. Po měsíci ho z vězení propustili. Rodina též musela poskytnout část svého domu německému velitelství. Po válce se Luhanova stavební firma opět rozjela a měla více než padesát zaměstnanců. Patřila proto mezi první, které byly po únorovém převratu 1948 znárodněny. Pamětníkův otec nesl rozkradení své firmy státem velmi těžce, stejně jako sociální degradaci a ponižující cejch vykořisťovatele. Totalitní režim v nějaké formě odnesli všichni členové rodiny, nejvíce pak pamětníkova sestra Hana, která se nedostala na vysokou školu. Kapitalistický původ se ale nepříznivě promítal i do kariéry Cyrila Luhana.
