Anna Lukešová

* 1935

  • „Pocházel [Julius Lukeš – manžel pamětnice] z řeznické rodiny a už v té době měl jenom maminku a dvě sestry. Obě sestry už byly vdané a maminka nebrala taky žádný důchod, protože jako živnostnice o všechno jako přišli. Potom neplnila nějaké dodávky, protože už neměli nic, taky o všechno přišli. Všichni jsme bydleli v České ulici, tak nás tam v té době, kdy se mi narodil syn, bylo asi jedenáct. Měli jsme dohromady jednu kuchyni, jeden záchod, dva suché záchody na pavlači. Voda byla jenom na chodbě a v koupelně. V koupelně jsme měli vodu, nějaká ta kamna, kde jsme topili, abychom si ohřáli vodu. Takže nás tam bylo jedenáct včetně maminky mého muže. Každý z rodiny jsme měli jednu místnost. Takže jsme se tam tak nějak museli snášet. Taky to vždycky nebylo úplně tak ideální, ale pak se sestry postupně odstěhovaly. Jak jsem kreslila paneláky, tak jsem úplně věděla, jak a kde bych mohla bydlet, ale můj muž řekl, že se nikdy z České ulice stěhovat nebude. Takže jsem to tam musela vydržet.“

  • „To bylo nejhorší období, bych řekla, mého života. Když byly ty 50. léta. To bylo takové všechno nepříjemné. Na rodiče to všechno dolehlo, jak už neměli nic a nemohli pracovat. Tak to bylo nejhorší období mého života, řekla bych. Proto jsem si taky říkala, že už se asi nevdám, protože už ty holky, dvě sestry, už se vdaly před mnou a už jsem viděla, že naši už nemají vůbec nic. Tak jsem říkala Julovi, jedině musíme někde jinde. Tak jsme odjeli do Prahy a měli jsme svatbu v Praze.“

  • „Potom v tom dvoře, jak vy říkáte, že je tam ten objekt U Anděla, tak tam byl takový velký dvůr. Tak potom přivezli Němce. To byly rodiny, děti. Celá rodina německá, a ty jejich muži, ti byli v uniformě. Můj brácha Vašek už měl taky pistoli, tak šel osvobozovat České Budějovice. Ještě vím, že nějaký hlubocký podnikatel, který měl tam někde lom u Purkarce, Petrášek se jmenoval, tak ten jim dal k dispozici náklaďák a kluci už měli zbraň a jeli do Budějovic. A vím, že přišel a to, co se událo tam, já jsem tam u těch lidí byla jako dítě. Viděla jsem je, bylo mi jich strašně líto. Tak je potom odvezli [příslušníci Rudé armády] na Hlubokou a u židovského hřbitova je nechali vykopat a tam je všechny postříleli. Vím, že brácha přišel domů, to si pamatuji úplně živě. Položil ten revolver a nikdy v životě si nevzal zbraň do ruky, protože to zažil. Říkal: ,Viděl jsem, co se dá udělat, jak může být člověk zlý.´ Tím to skončilo a nikdy nevzal do ruky zbraň.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 27.11.2018

    (audio)
    délka: 01:40:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    České Budějovice, 05.01.2024

    (audio)
    délka: 02:30:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

50. léta byla nejhorší, to jsme neměli vůbec nic

Anna Lukešová v roce 1962
Anna Lukešová v roce 1962
zdroj: Archiv pamětníka

Anna Lukešová se narodila 1. listopadu 1935 jako nejmladší dcera z pěti dětí Františka a Anny Ambrožových. Rodiče se živili jako zemědělci na menším hospodářství v obci Purkarec v jižních Čechách. Anna Lukešová popisuje život za války. Po osvobození Purkarce se na statku načas usadila posádka Rudé armády. Na počátku padesátých let jejich hospodářství přidružili k nově vzniklému JZD. Anna Lukešová vychodila pětitřídku v Purkarci a na měšťanku chodila do Hluboké nad Vltavou. Poté nastoupila na střední zemědělskou školu v Českých Budějovicích. V roce 1950 si však raději jako patnáctiletá našla práci v českobudějovickém podniku Stavoprojekt. Během několika let si večerně dodělala stavební průmyslovku. Ve Stavoprojektu poté pracovala až do roku 1970. V roce 1968 jako několik dalších v podniku hlasovala pro odvolání ředitele a jeho zástupce. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 již nebyla v podniku žádoucí. Po odchodu ze Stavoprojektu pracovala na několika místech v Českých Budějovicích jako stavební technička. Anna Lukešová nikdy nevstoupila do KSČ. V roce 1962 se vdala za Julia Lukeše. Po svatbě bydleli v domě v České ulici v Českých Budějovicích, kde dříve rodina manžela provozovala řeznictví. Po roce 1948 komunisté Lukešovým řeznictví znárodnili, dům zabrali a Masný průmysl začal Lukešovým byt pronajímat. Stali se tak nájemníky ve vlastním domě. Její manžel Julius Lukeš byl pro svůj původ pracovně, ekonomicky i společensky pronásledován po celé období komunistické totality. V době natáčení (2024) žila Anna Lukešová v Českých Budějovicích.