Anna Lukešová

„To bylo nejhorší období, bych řekla, mého života. Když byly ty 50. léta. To bylo takové všechno nepříjemné. Na rodiče to všechno dolehlo, jak už neměli nic a nemohli pracovat. Tak to bylo nejhorší období mého života, řekla bych. Proto jsem si taky říkala, že už se asi nevdám, protože už ty holky, dvě sestry, už se vdaly před mnou a už jsem viděla, že naši už nemají vůbec nic. Tak jsem říkala Julovi, jedině musíme někde jinde. Tak jsme odjeli do Prahy a měli jsme svatbu v Praze.“

„Potom v tom dvoře, jak vy říkáte, že je tam ten objekt U Anděla, tak tam byl takový velký dvůr. Tak potom přivezli Němce. To byly rodiny, děti. Celá rodina německá, a ty jejich muži, ti byli v uniformě. Můj brácha Vašek už měl taky pistoli, tak šel osvobozovat České Budějovice. Ještě vím, že nějaký hlubocký podnikatel, který měl tam někde lom u Purkarce, Petrášek se jmenoval, tak ten jim dal k dispozici náklaďák a kluci už měli zbraň a jeli do Budějovic. A vím, že přišel a to, co se událo tam, já jsem tam u těch lidí byla jako dítě. Viděla jsem je, bylo mi jich strašně líto. Tak je potom odvezli [příslušníci Rudé armády] na Hlubokou a u židovského hřbitova je nechali vykopat a tam je všechny postříleli. Vím, že brácha přišel domů, to si pamatuji úplně živě. Položil ten revolver a nikdy v životě si nevzal zbraň do ruky, protože to zažil. Říkal: ,Viděl jsem, co se dá udělat, jak může být člověk zlý.´ Tím to skončilo a nikdy nevzal do ruky zbraň.“