Jiřina Lukešová

* 1932

  • „Bylo to strašné. Mrtvoly pak odváželi. Tam je velký stadion. Nevím, jestli tam ještě je. Jezdila tam auta a kola po šikmé ploše. Tam na stadion nosili mrtvé. Lidé se chodili dívat, jestli tam nemají někoho z rodiny. Protože naproti místa, kde ve městě bydlela teta, spadla puma a celý barák byl zničený, šli se tam taky podívat, protože nevěděli, kde ti známí jsou. Chvála Pánubohu, nebyli mrtví. Vzali mě taky s sebou. Byl to škaredý zážitek, jak to tam leželo mrtvé na zemi, a to od starých lidí až po kojence. Náhodou tam známí nebyli, nějak se zachránili. Byl to škaredý zážitek. Dodnes je mi nějak divně, když si na to vzpomenu.“

  • „A najednou začaly houkat sirény a byl vyhlášený poplach. Chytila jsem bratrance za ruku: ‚Pojď, půjdeme domů.‘ Ale teď ke mně přišel výpravčí a říká: ‚Kam jdeš?‘ Já říkám: ‚No domů.‘ On se dobře znal s mým tatínkem. Byli kamarádi. A říká: ‚Nikam! Půjdeš hezky do krytu.‘ Řekla jsem, že ne, že nepůjdu. Chytil mě za ruku. A jak jsem byla na něho nazlobená, tak jsem ho do té ruky kousla. V tu ránu mě pustil. Popadla jsem bratránka za ruku a utíkala jsem z toho nádraží ven. Utíkali jsme celou cestu. To už nad námi létala letadla a shazovala bomby. Tenkrát jsem nevěděla, na co to shazují. Byli jsme od toho už hodně vzdáleni. Jenom jsme slyšeli výbuchy a jak hořelo. Přišli jsme do vesničky, kde na nás už čekala teta. Měla hrůzu, protože se tam taky nějak dozvěděli, že i nádraží bylo bombardováno. Pak ten nálet skončil a jeden můj strejda, taky bývalý výpravčí v důchodu, se tam šel podívat. Nádraží bylo opravdu rozbité. On vlastně přišel pro mě, protože měl přijet rychlík, ale nevědělo se, jak to tam na tom nádraží vypadá. Tak mě vzal a šli jsme se na to nádrží podívat. Bylo to strašné. Nádraží bylo rozbité. A těch mrtvol, co tam leželo! Taky jsem tam uviděla výpravčího, který mě hnal do krytu. Měl roztrhané břicho. Byl to strašný zážitek.“

  • „My jsme vylezli jako děcka na tu haldu. Jednou mě maminka oblékla, chystala se se mnou jít někam do parku. Vím, že jsem měla bílé štrample [punčocháče] a nějaké krásné světlé šatičky. A s kamarádkami jsme šly honem k té haldě. Vzaly jsme si papír, nějaký velký papundekl [karton], vylezly jsme nahoru a sjely jsme dolů. Jak jsem vypadala, to si asi dovedete představit. Dostala jsem výprask od maminky, protože místo bílých věcí bylo všechno černé. Na té haldě se už málo sypalo uhlí. Chodili tam lidé, kteří byli sociálně na tom špatně, a sbírali tam uhlí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 22.04.2024

    (audio)
    délka: 01:56:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 25.04.2024

    (audio)
    délka: 01:22:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na mrtvé na pardubickém nádraží nikdy nezapomenu

Jiřina Lukešová, kolem roku 1950
Jiřina Lukešová, kolem roku 1950
zdroj: archiv Jiřiny Lukešové

Jiřina Lukešová, za svobodna Kučerová, se narodila 29. července 1932 v Ostravě-Přívoze. Otec pracoval na dráze jako strojvedoucí. Dědeček se znal s T. G. Masarykem, se starostou Ostravy Janem Prokešem a byl předválečným poslancem. Při návštěvě Pardubic, kam jezdila k příbuzným, se v srpnu 1944 stala svědkem nejničivějšího bombardování města. Také v Ostravě zažila bombardování. Je pamětnicí konce války v Ostravě-Přívoze a příchodu sovětských vojsk v dubnu 1945. Po únoru 1948, kdy začala totalitní vláda komunistické strany, měla jako dítě z nekomunistické katolické rodiny ztížené možnosti studia a uplatnění. Roku 1951 odmaturovala na pedagogickém gymnáziu pro učitelky mateřských škol. Do začátku normalizace v roce 1970 učila na učilištích v Třinci a v Ostravě. Poté pracovala v mateřské škole v Ostravě-Porubě. V roce 2024 žila v Ostravě-Porubě.