Taťána Lukešová

* 1927  †︎ 2015

  • „Týkaly se mě norimberské zákony, byla jsem ukrývané dítě. Nejdřív u tetiček, tam jsem nesměla ani k oknu. Později jsem byla ukrytá v Černošicích u maminčiny ruské kamarádky, která byla provdaná za Němce, ten mě ukryl. Ukrývala jsem se i v Mokropsích, v kabině na plovárně. To bylo nejkrušnější. Maminka mi tam nosila jídlo. Netrvalo to dlouho, protože mezitím se maminka dozvěděla přes Červený kříž, že tatínek je zachráněný, že se dostal nejdřív do Švýcarska, poté do Anglie. Tak se maminka vzchopila, a aby mě zachránila, prohlásila mě za nemanželské dítě. Tím se vystavila neskutečnému ponížení. Řekla, že byla manželovi nevěrná, že mým otcem je Gruzínec, který už nežije. Konal se soudní proces. Ruské tetičky tam svědčily, svědčil můj kmotr, kníže Andronikov, svědčil i pravoslavný duchovní, který přeci nesmí vůbec lhát. Všichni se tím vystavili obrovskému nebezpečí.“

  • „To propuštění manžela akčním výborem bylo skutečně šokující, otřesné, a hlavně zákeřné. Protože manžel měl asistenta, kterého nebudu teď jmenovat. On to moc dobře ví, čeho se dopustil. Přinesl manželovi přihlášku do strany 28. února, kterou podepsal a manžel ji roztrhal s tím, že nikdy nic takového udělat nemůže, nemůže jít proti sobě. Ovšem netušil tenkrát, jak těžký život ho pak čeká. Tento asistent na kádrovém oddělení oznámil, co manžel udělal. Kádrové oddělení to velice uvítalo, protože tam byl hlavně jeden komunistický architekt, který byl bez práce, protože všichni režiséři – ať to byl Jiří Krejčík, Gajer, Kadár, Klos – chtěli mého manžela. Takže se to hodilo komunistickému architektovi, jenž se stal velikým funkcionářem na Barrandově. Manžel nesměl vstoupit ani na půdu Barrandova. Manžel nejenže se nesměl vrátit na Barrandov, ale kdekoliv ho chtěli, ať už to byl Zdeněk Štěpánek do Národního divadla, ať to byl Vala ve Vinohradském divadle, ať to byly architektonické archivy, vždy tam pak přišlo kádrové varování, že manžel je nepřítel státu a že ho nesmějí přijmout.“

  • „Jaký strach, hrůzu a zoufalství musela prožívat maminka v krvavé listopadové revoluci! Skrytá pod postelí slyšela střelbu, která usmrtila několik jí blízkých. Manžel tety Antonie, československý legionář, v rychlosti stačil vzít něco z bohatého majetku a spěchal k poslední lodi do Sevastopolu. Vzal pod ochranu svou ženu Antonii, tetu Evdokii, malého Leonida – syna Lidušky, kterou již zachránit nemohl, a moji maminku. Moje babička Taťána odmítla utíkat do zahraničí. Po dlouhou dobu se skrývala se svou nejstarší dcerou Marií v Moskvě v nepředstavitelné bídě, úzkosti a strachu. Strach mojí maminky emigrantky v ní zůstal po celý život. Nejvíce pak po válce, kdy Sověti vyhledávali emigranty pod záminkou nějakého vysvědčení a nikdo je vícekrát nespatřil.“

  • „Byla už jsem doma, v kuchyni, a někdo zazvonil u dveří. Šla jsem otevřít a tam stál velice hubený pán, a to byl můj tatínek. Nepoznala jsem ho. On mi jen řekl: ,Alísko, já se s tebou loučím, řekni to mamince,‘ a byl pryč.“

  • „Takže se dělaly pokusy se mnou. Nerada na to vzpomínám. Je to strašně ponižující, pokořující a neuvěřitelné, že vlastně ve 20. století existovalo něco takového jako zkouška rasy. Nicméně to skutečně bylo a já jsem tím prošla. Zavřeli mě ve výzkumném ústavu, kde mně stříhali vlasy, zjišťovali oči, chůzi, mluvu. Prostě vše, co by mělo odpovídat židovskému chování. Zavřeli mě tam a v noci jsem v celém tom velkém ústavu byla jen sama s vrátným. Pamatuji si to jako něco nepředstavitelně hrozného. Dívala jsem se oknem na lidi, kteří normálně chodili, smáli se a žili. A já jsem byla zavřená a musela jsem se naučit tvrdě lhát, protože docházelo k soudům. A u německých soudů jsem pak musela říkat, jak byl tatínek, který mě miloval a hýčkal, že byl na mě zlý, že mě bil atd. Protože věděl, že nejsem jeho dcera. Maminka celou tu ostudu... opravdu při těch procesech hrdě stála a tvrdila, že tatínka neměla ráda, že milovala tohohle Kikianiho a že jsem tedy Gruzínka.“

  • „Jan Masaryk mi koupil panenku a řekl mi, že mi ji dá, když budu hodná. Já jsem to slíbila. Odešla jsem s panenkou a za chvíli jsem prý byla zpátky a řekla jsem, že budu raději zlobit, a panenku jsem mu vrátila. Vyprávěl to pak celé vládě. Když se po válce konal první americký ples, dostala jsem pozvánku. Na Barrandově u kamarádky – pracovala tam – jsem si půjčila nejkrásnější šaty. Přišla jsem do Obecního domu a stála jsem pod schody a brečela jsem, že nemám pozvánku. A vtom přišel Jan Masaryk. Podívali jsme se na sebe, on mě léta neviděl. Řekla jsem mu, kdo jsem a že nemám pozvánku. Hodil si mě přes rameno, v těch krásných šatech, a odnesl mě nahoru a ptal se mě, jestli už nezlobím. Řekla jsem, že už vůbec ne. A on mě odvedl do místnosti, kde seděla vláda, americký velvyslanec a jiní významní hosté. Tam to bylo krásné a já jsem tam poznala svého budoucího manžela.“

  • „Tatínkovi jsem v Lucembursku řekla, že bych chtěla být herečkou. Tatínek v Lucembursku povolal amerického herce, který mě vyzkoušel a tatínkovi řekl, že jsem talentovaná a že bych to měla rozhodně dělat. Tatínek napsal dopis E. F. Burianovi, který měl tu školu, kde mu psal, že jak dobře ví, je [tatínek] divadelní kritik, ale svou dceru odmítá kritizovat, a že ho tedy prosí, aby se opravdu důkladně podíval, jestli mám schopnost být dobrou herečkou. E. F. Burian si mě pozval před velkou komisi a dali mi hodně do těla. Ale přijali mě jako elévku a hned mě nechali hrát. Já to nezvládla – nezvládla jsem být herečkou a zároveň studovat gymnázium. Znova jsem se zhroutila, takže maminka řekla: 'Ne.' A můj budoucí manžel se mě zeptal, zda bych nechtěla být jeho ženou. A já jsem si řekla, že to bude nejlepší – ani herečka, ani nedostuduji, chci mít děti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.01.2014

    (audio)
    délka: 38:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, Zbraslav, 14.11.2014

    (audio)
    délka: 02:10:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je to strašně ponižující, pokořující a neuvěřitelné, že ve 20. století existovalo něco takového jako zkouška rasy

Taťána Lukešová
Taťána Lukešová
zdroj: Dobové: rodinný archiv pamětníka. Současné: Eye Direct

Taťána Lukešová, rozená Alice Ledererová, se narodila 21. října 1927 v Praze. Její matka Galina Ledererová pocházela z Ruska, oba její dědečkové sloužili u cara. Otec pamětnice František Lederer, narozený v Lokti, vystudoval medicínu a filozofii, působil jako kulturní redaktor listu Prager Tagblatt a později i jako tajemník Společnosti Thomase Manna (Thomas Mann-Gesellschaft). Po německé okupaci roku 1939 byli otec i matka okamžitě zatčeni. Františku Ledererovi se po věznění na Pankráci podařilo s pomocí Mezinárodního červeného kříže uprchnout přes Švýcarsko do Velké Británie, kde se zapojil do činnosti exilové vlády. Maminka Galina Lukešová byla po propuštění nuceně nasazena do továrny na výrobu letadel ve Vysočanech. Taťána mezitím studovala na víceletém gymnáziu, v tercii však byla kvůli židovskému původu svého otce ze školy vyloučena. Aby unikla hrozícímu transportu do koncentračního tábora, podrobila se společně s matkou rasovým zkouškám na pražském Albertově a v Salcburku. Nakonec byla prohlášena za čistokrevnou árijku, protože matka ve snaze dceru zachránit označila za jejího otce zemřelého Gruzínce. Po válce se Taťána provdala za filmového architekta Rudolfa Lukeše. Nedlouho po svatbě rozhodl akční výbor zestátněného filmu o přerušení spolupráce s jejím manželem. Taťána Lukešová později působila jako tlumočnice, novinářka a spisovatelka. V 60. letech manželé Lukešovi odmítli nabídku emigrace do Velké Británie. Pamětnice zemřela 15. dubna 2015.