Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Taťána Lukešová (* 1927  †︎ 2015)

• narozena 21. října 1927 v Praze jako Alice Ledererová

• spisovatelka, novinářka a tlumočnice

• otec František Lederer, matka Galina, rozená Barakovskaja, strýc Jaroslav Křížek

• na počátku války zažila zatčení rodičů nacisty

• otci se podařilo uprchnout do Velké Británie

• v tercii vyloučena z víceletého gymnázia kvůli platnosti norimberských zákonů

• kvůli hrozícímu transportu do koncentračního tábora podstoupila rasové zkoušky

• matka pamětnice kvůli přezkumu „rasové čistoty“ zapřela otcovství Františka Lederera

• v lednu roku 1948 se provdala za filmového architekta Rudolfa Lukeše

• pracovala jako tlumočnice při výstavách, filmových festivalech a festivalu Pražské jaro

• v 60. letech odmítla s manželem nabídku emigrace do Velké Británie

• od poloviny 70. let spisovatelkou

• zemřela 15. dubna 2015

Taťána Lukešová přišla na svět 21. října roku 1927 v Praze jako Alice Ledererová. Hned na začátku celého vyprávění nás seznamuje s historií změny svého jména. Její první kmotrou byla Alice Masaryková, proto nesla jméno Alice. Prvním přáním hluboce věřící babičky Taťány, když se jí podařilo dostat z Ruska do Československa, bylo, aby byla překřtěna a jmenovala se Taťána, což se následně stalo.

Zatímco ležela pod postelí, výstřely usmrtily několik lidí

Její matka Galina, rodným příjmením Barakovskaja, se narodila v Jekatěrinburgu v Rusku, v honosném domě hned vedle carského paláce. Byla posledním dítětem babičky Taťány a dědečka Petra. Oba dědečkové pamětnice sloužili u cara. „Jeden byl duchovním, popem, a druhý kamenjunkerem. To byl komoří kadet, v carském Rusku hodnost udělovaná osobně carem. Komoří kadeti měli zvláštní uniformu a účastnili se carských slavností, kde tvořili s jinými dvořany doprovod carské rodině.“

Spokojený rodinný život narušila krvavá listopadová revoluce (7. listopadu 1917 – tzv. Říjnová revoluce v Rusku), při které matka, schovaná pod postelí, slyšela výstřely, jež usmrtily několik jejích blízkých. V nastalé situaci strýc, československý legionář František Křížek, stačil vzít něco z bohatého majetku a spěchal k poslední lodi do Sevastopolu. Vzal s sebou pod ochranu i část rodiny včetně matky Taťány Lukešové. Babička Taťána, podle které se dnes pamětnice jmenuje, nejprve odmítla utíkat do zahraničí a po dlouhou dobu se skrývala se svou nejstarší dcerou Marií v Moskvě v nepředstavitelné bídě, úzkosti a strachu. Díky obchodním stykům strýce se rodina nejprve odebrala do Indie. V Indii byla matka unesena a strýc ji vykoupil velkými penězi. Po tomto incidentu rodina cestovala Evropou, až se přes Anglii nakonec dostala do Československa.

Po návratu do Československa strýc úspěšně obchodoval a matka se učila česky. „A pak se to stalo. Strýc milionář v době, kdy se měnily peníze, odmítl vyměnit peníze a přes noc se stal totálním žebrákem. Odstěhovali se do dělnické kolonie ve Vysočanech. Strýc se zhroutil. Matka místo studia začala roznášet jídlo v ruské restauraci. Žili v bídě a strašlivém smutku.“ Ve Vysočanech vyprávěl strýc malé Taťáně o své slávě v carském Rusku, o plesech, kdy jezdili k carovi, a nádherném životě, který v Rusku dříve vedli. František Křížek se později vzpamatoval, stal se ředitelem pojišťovny a celá rodina se následně přestěhovala z Vysočan do většího bytu.

Přivázali mě k židli

Otec František Lederer se narodil v Lokti do židovské rodiny. Vystudoval medicínu a filozofii, ale nakonec působil jako kulturní redaktor Prager Tagblattu. Za své články byl prezidentem Masarykem oceněn Masarykovým vyznamenáním. Velice často se stýkal s prezidentem v Lánech. Po nástupu Hitlera k moci se vymezoval ve svých článcích vůči nacistické ideologii. Byl spoluzakladatelem a tajemníkem Společnosti Thomase Manna (Thomas Mann-Gesellschaft). „Což byla společnost, která tady v Československu pomáhala německým uprchlíkům – spisovatelům a novinářům.“

Po německé okupaci Čech byli otec i matka okamžitě zatčeni. Svědkem zatýkání matky se stala i tehdy jedenáctiletá Taťána Lukešová. „Pak přišli k nám do bytu, odvedli maminku, zavřeli maminku, vyrabovali byt, ale hlavně tatínkovu vzácnou knihovnu odvezli nákladním autem. Mě přivázali k židli, abych se na to dívala a nebýt sousedky, která mě přišla odvázat, tak nevím, co by se mnou bylo.“

Františku Ledererovi se po pobytu v pankrácké věznici, kde byl mučen, podařilo snad s pomocí Mezinárodního Červeného kříže uprchnout přes Švýcarsko do Anglie. Dle tvrzení Taťány Lukešové se mu dostalo pomoci hlavně díky tomu, že její maminka spoluzakládala s Alicí Masarykovou Československý červený kříž.

V Londýně se otec následně zapojil do činnosti exilové vlády. Galina Lukešová byla po propuštění z kriminálu nuceně nasazena do továrny na výrobu letadel Scholz & Co. sídlící ve Vysočanech.

Museli jsme se naučit lhát

Mezitím malá Taťána studovala víceleté gymnázium. Své studium však byla nucena v tercii ukončit kvůli platnosti norimberských zákonů. Otec František, jehož celá rodina, jak se později ukázalo, zahynula v koncentračních táborech, byl totiž židovského původu. Za těchto okolností navštěvovala Taťána soukromé lekce u profesorky, která vyučovala stejně „postižené“ děti. Své spolužáky Taťána obdivovala.

„Ty děti, s kterými jsem chodila k paní učitelce na Pankrác, byly neobyčejně chytré a vzdělané, ale také hodné. A to, že musely nosit hvězdu, musely jezdit tramvají v zadním voze a všechno to, co musely prožívat, všechno to ponížení nesly strašně hrdě. Já jsem je obdivovala a těšila jsem se, že se s nimi setkám po válce. Nesešla jsem se s nikým. Všichni zahynuli v koncentračních táborech.“

Později se kvůli hrozbě transportu do koncentračního tábora skrývala nejprve u svých tetiček na vesnici a později v kabince na koupališti v Mokropsích. Kvůli stávající situaci vyvolala její matka soudní proces o určení jejího původu. Galina Lukešová ve snaze zachránit svou dceru prohlásila, že je Taťána nemanželskou dcerou zesnulého Gruzínce Kikianiho a tím pádem nemůže být po svém otci židovského původu.

Na základě této promyšlené lži podstoupila Taťána spolu se svou matkou různé rasové zkoušky. Nejprve v Praze na Albertově v Ústavu pro rasové zkoumání. „Zavřeli mě ve výzkumném ústavu, kde mně stříhali vlasy, zjišťovali oči, chůzi, mluvu, prostě všechno, co by mělo odpovídat židovské povaze nebo židovskému chování. Zavřeli mě tam a v noci jsem v celém tom velkém ústavu byla sama s vrátným. Pamatuji si to jako něco nepředstavitelně hrozného.“

Kromě těchto pokusů docházelo k soudům, u kterých matka, Taťána, ale i ostatní členové rodiny museli lhát. „Musela jsem se naučit tvrdě lhát, protože docházelo k soudům. A u německých soudů jsem pak musela říkat, jak byl můj tatínek, který mě miloval a hýčkal, že byl na mě zlý a že mě bil, protože věděl, že nejsem jeho dcera.“

Doktorka Pochová potvrdila, že jsem čistokrevnou árijkou

Jelikož čeští lékaři na Albertově nerozhodli, zda je, či není Židovkou, došlo k tomu, že byla i se svou matkou poslána na další testy do Salcburku. V Salcburku se nacházel největší ústav pro rasové zkoumání vůbec. Tento ústav vedla paní doktorka Pochová, na kterou pamětnice dodnes vzpomíná s nesmírnou vděčností. Tato nacistická doktorka obě poslala na týden ke svým známým do hor nad Bertersgarten, kde o ně pečoval postarší pár, který je po předchozím strádání doslova vykrmoval. Po týdnu se obě vrátily do Salcburku, kde doktorka Pochová potvrdila, že je Taťána Lukešová čistokrevnou árijkou. Po dlouhodobém procesu prohlásili Taťánu Lukešovou oficiálně za árijku i v Praze a její život tak byl zachráněn.

Teprve na konci války zjistila Taťána, že je její otec naživu v Londýně, kde spolupracuje s československou exilovou vládou. Otec se však do vlasti již nevrátil, neboť mu komunistický ministr Kopecký jakožto západnímu odbojáři odmítl poskytnout potřebná povolení.

Maminka se bála, aby ji neodtáhli

Taťána se po válce provdala za filmového architekta Rudolfa Lukeše. Manžel nedlouho po svatbě odmítl podepsat přihlášku do komunistické strany. Akční výbor zestátněného filmového podnikání na jeho krok reagoval 27. února 1948 oznámením o přerušení spolupráce Rudolfa Lukeše se zestátněným filmem, což ve výsledku znamenalo ukončení jeho nadějné kariéry u filmu.

„Manžel nejenže se nesměl vrátit na Barrandov, ale kdekoliv ho chtěli, ať už to byl Zdeněk Štěpánek do Národního divadla, ať to byl Vala ve Vinohradském divadle, ať to byly architektonické archivy, vždy tam pak přišlo kádrové varování, že manžel je nepřítel státu a že ho nesmějí přijmout.“

Toto období bylo těžké i pro matku, Galinu Lukešovou. „Maminka v té době prožívala svůj veliký strach, aby ji neodtáhli, tak jak se to stalo u spousty emigrantů, a hlavně když to byli lidi ze šlechtických rodin. Byla to moc těžká doba a veliká bída,“ říká na závěr celého rozhovoru Taťána Lukešová.

Pamětnice zemřela 15. dubna 2015.

 

LUKEŠOVÁ, Taťána. A přeci něco zůstalo... Praha: Katolický týdeník, 2011.

LUKEŠOVÁ, Taťána. ...A léta běží. Praha: Katolický týdeník, 2010.

PAULAS, Jan. Ne všechno bylo tak úsměvné, jak popisují. In: Katolický týdeník, 2010, č. 42.