Miroslav Luňák

„Právě toho dvaadvacátého myslím, že jsem jel autobusem do práce. A my jsme doma nikdy ráno rádio nepouštěli. A v autobusu to chlapi říkali, že sem vtrhli. Tak jsme jeli do práce, no a najednou takový rachot! Byl jsem opravář jeřábu, tak jsme lezli po střechách. Tak jsme vlezli na dílnu, co je, když jedete z Homolky. Tam vidíte takovou kupoli, střechu, tak jsme tam lezli na lávky a už jely z Homolky tanky a už tam stály namířený na fabriku. To bylo nějak k desáté nebo v devět hodin, už nevím, a mistr potom říkal: ‚Kdo chce, tak může jít domů.‘ Kamarád z Karlova jezdil s náklaďákem, tak nás vzal s Pepíkem a jeli jsme k Belánce, tam jsme zastavili a oni jezdili shora dolů. Já jsem si říkal: ‚To je ruská armáda?!‘ Mně to připadalo, jako když Němci utíkali od Stalingradu, ty uniformy špinavý, na těch starých motorkách… A bylo to, obsadili. Já si pamatuju, že jsme jednou s tím Pepíkem na motorce jeli, oni měli v Třemošné chatu, tam jsme píchli, naštěstí u baráku byla ženská, ona jezdila na jeřábu, na Gigantu, a její muž měl taky motorku, tak to tam spravil. A zastavili tam Rusáci náklaďákem, jel okolo kluk na kole, a teď jim začal nadávat. No a Rusák na něj, vzal mu to kolo a hodil mu ho dolů ze silnice. Já jsem říkal: ‚Ty blbče, mlč, nebo tě seberou, dají ti do držky, nebo tě někam odvezou!‘“

„To jsem byl jako učedník druhým rokem. Tam byl nějaký Nosek, mistr, každé ráno pětiminutovka, se tomu říkalo, a celá parta tam byla, tam bylo několik part na stroje, třeba padesát lidí, tam četl vždycky z Rudého práva. On neměl rád Američany, protože pak mi říkal jeden starší chlap, že mu manželka utekla s Američanem. A on tam vykládal, to bylo nějak v květnu, že jako sovětští vojáci měli rádi děti a takový, přitom tady znásilňovali, že jo, a američtí vojáci, ti, že se chovali hrozně, prostě pomlouval je. A já jsem si říkal: ‚Počkej.‘ Můj kamarád Tonda Rejšek bydlel nade mnou a měl fotku, jak ho takový černoch, voják, drží v náručí. A já jsem říkal: ‚Tondo, půjč mi to.‘ Říkal jsem mu, co tam blábolil ten mistr. Já jsem přišel, on zase tam něco [povídal], a já jsem říkal: ‚Pane mistr, pojďte se podívat, jak nás měli rádi američtí vojáci.‘ Ten vám zrudl, já jsem myslel, že ho klepne, skočil mi po tom. Já povídám: ‚Viděl jste to, stačí vám to.‘ A schoval jsem to.“

„My jsme se vozili. Tam ještě jezdil s poštou takový modrý vůz s jedním koněm a my jsme skočili na to stupátko vzadu a jezdili jsme přes tu kilometrovku a tam jsme vyskočili a okolo Škodovky jsme seběhli na ‚Husovku‘. On o nás věděl, tak schválně u té páté brány pohnal tu herku, my jsme vždycky spadli, váleli jsme se po silnici a on z toho měl srandu. Ještě také do těch Skvrňan nás občas vzal pekař, to už bylo auto takový, garant, tam byly takový krabice, a to víte, tenkrát chleby, to byly tříkilový bochníky, to byla vůně a my jsme mu to olupovali, tak nám vždycky vynadal, že nás nesveze.“