Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Lupač (* 1935)

• narozen 4. října 1935 v Horní Myslové u Telče

• již v útlém dětství se naučil hrát na heligonku, později na klarinet

• zažil zde konec druhé světové války a osvobození Telče Rudou armádou

• osud ho zavál do Lubů u Chebu, kde se vyučil mistrem houslařem

• oženil se s Elfrídou Sandnerovou, dcerou mistra houslaře Josefa Sandnera z Lubů

• rodina Sandnerů byla vyjmuta z odsunu pro potřebnost v továrně na hudební nástroje Cremona

• Emil Lupač si po sametové revoluci založil vlastní živnost a houslařskou dílnu v Lubech

• v rodinné tradici pokračuje jeho zeť Tomáš Skála a vnuk Tomáš Skála ml.

V roce 1968 si mistr houslař Emil Lupač vyřídil všechny potřebné dokumenty k vystěhování rodiny do Spolkové republiky Německo. Přišla srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Do funkce prvního tajemníka Komunistické strany Československa (KSČ) nastoupil na jaře roku 1969 Gustáv Husák a – slovy pamětníka – „všecko zaškubnul“. Přesto Emil Lupač nelituje. Naopak je tomu rád. Jak říká, komunistů se sice bál, neměl je rád, ale dnes je vděčný, že mu odjet nedovolili. V cizí zemi by se s milovanou ženou, původem českou Němkou, navždy cítili jako přistěhovalci. 

Maminka zpívala a já hrál

Mistr houslař Emil Lupač se narodil 4. října 1935 v obci Horní Myslová nedaleko Telče. Tatínek pamětníka, Antonín Lupač, pracoval jako zemědělec. Maminka Marie byla v domácnosti. Doma bylo sedm dětí, pět synů a dvě dcery. Rodina měla dvě krávy, chovali vepře, obhospodařovali políčko. Ke čtvrtým narozeninám koupil tatínek Emilovi v Českých Budějovicích dvouřadou heligonku K. Stibitz. Syn se na ni sám naučil hrát. Než nastoupil do školy, zahrál všechny maminčiny písničky.

V Evropě zuřila druhá světová válka. V Hitlerem okupovaném zbytku rozbité Československé republiky vzniklo hybridní státní zřízení – Protektorát Čechy a Morava. Sedláci v Horní Myslové si pro případ potřeby nachystali zbraně. Ukryli je v sedničce v horním patře domu pamětníkových rodičů. Na jejich použití však nedošlo. Telč a přilehlé oblasti přijela osvobodit Rudá armáda. Pamětník vzpomíná, jak je vyběhl vítat. Nalehko oblečený malý kluk běžel tři kilometry do Telče. Sověti tu rozdávali uzeniny a maso z obstavené masny. Chlapec dostal kus salámu. Cestou domů viděl, jak lidé napadali místní Němce. Vyháněli je z obchodů a kopali do nich, ať už jsou pryč. Válka skončila.

Nejsem žádný posera

Emil Lupač chtěl jít po ukončení základního vzdělání dál do učení. Zkoušel to v masně v nedalekém Krahulčí. Marně. Byl se ptát v cukrárně v Telči. Zase nic. „Učně nepotřebujeme, nechceme, nemůžeme.“ Vzpomíná, jak se zoufale ptal maminky: „Mami, co já budu dělat?“ „No co,“ povídá maminka, „tak budeš se mnou sbírat brambory a kameny na poli.“ Naštěstí se skrze známou z vesnice, která pracovala v Praze, podařilo najít alespoň jedno učiliště, které učně bralo. A tak se pamětník vydal až do vzdálených Lubů u Chebu. 

Emil Lupač dodnes obdivuje rodiče, že ho jako patnáctiletého chlapce pustili tak daleko samotného. Vypravuje: „Říkal jsem rodičům, že nejsem žádný posera, nepotřebuju doprovod. Nasedl jsem na vlak a jel jsem sám z Telče do Chebu. Tam nebylo nic, všecko bylo ještě rozstřílené, na nádraží stály jen takové dřevěné budky na lístky. Koupil jsem si ve vlaku jízdenku do Lubů a tam mě na nádraží už čekal budoucí spolubydlící z internátu.“ 

Mistrovské housle

Řemeslo pamětníka, jak se říká, chytlo u srdce. Měl štěstí na vynikajícího dílenského mistra Josefa Potzla. V učení byl jako jeden z nejlepších zařazen do navazujícího dvouletého kurzu na mistrovské nástroje. „Tam jsme se učili stavět nástroje od základu. To znamená nahrubo desku, odlabat, vyčistit, udělat housle, všechno ručně. Dělali jsme každý měsíc jeden nástroj. Byly to levné housle, nemusely být tak perfektní. Ale protože nás učil pan Potzl, tak když bylo něco špatně, hned nám to vyčetl. Nic nám neodpustil,“ vypravuje pamětník a dodává: „Na toho moc dobře vzpomínám. Po vojně jsem díky němu mohl dělat ve fabrice cokoli, mohli mě dát na jakoukoli práci, bez zaučení, všechno jsem uměl.“

Ve škole se kromě praxe také jeden den v týdnu učili odborné předměty – matematiku, češtinu a ruštinu. Ve volném čase hráli s kamarády v kapele. „Měli jsme takovou malou partu, ještě jednoho saxofonistu, trumpetistu, pozounistu, bubeníka – dobrého bubeníka! A chodili jsme hrát v Lubech po sobotách nebo na odpolední čaje,“ vzpomíná Emil Lupač. Hráli všechno možné, lidové písničky, dixielandy, americkou hudbu, např. Glenna Millera a jiné. Chodil také na soukromé hodiny hry na klarinet k mistru Potzlovi z učiliště. Vše se zúročilo později u odvodu na vojnu. Zkoušky k Vojenské dechové kapele v Milovicích složil na první dobrou. 

Když vás zastaví oči

Na konci vojny dostal nabídku zůstat u armády v kapele. Odmítl, protože komunisty neměl rád. Jak říká, v hudbě se nedá hrát falešně. Nasedl do vlaku a jel zpátky do Lubů. „Neměl jsem nic, musel jsem si zařídit bydlení, nějakou půjčku, abych měl aspoň na polévku.“ Tak šel hned od vlaku do závodu Cremona. Cestou míjel hlouček děvčat. „Najednou tam jedno děvčátko vykouklo nad nimi a mělo tak krásné hnědé oči, že jsem se musel zastavit. Když vás zastaví oči, to už něco znamená!“ Druhý den potkal hnědé oči v kanceláři závodu, kam se šel hlásit o práci. „A tak jsem si slečnu Elfrídu začal namlouvat. Brali jsme se v roce 1959. Když jsem si ji začal namlouvat, vůbec jsem nevěděl, že je Němka.“ Národnostní problematika byla podle pamětníka jednoduchá: „I české holky umí být mrchy a dobré lidi najdeš v každém státě. Tak jsem to bral a manželku přijal. Dodneška jsme spolu,“ uzavírá pamětník. 

Elfrída Sandnerová měla německé školy, byla to nadaná a bystrá dívka. Další studium na střední škole v Mariánských Lázních jí komunisté nedovolili. Až později, když se doba uvolnila. Ale to už byla vdaná, měla rodinu a na studia nebyl čas. Otec Elfrídy, mistr houslař Josef Sandner z Lubů, byl jako Němec zařazen do odsunu. Už byli s celou rodinou v dobytčáku na nádraží, bedny s povolenými 20 kily majetku s sebou. Ze závodu přišel úředník, a že Josef Sandner s rodinou musí zas vystoupit a vrátit se zpátky. Elfrídin tatínek stavěl mistrovská violoncella. Musel se vrátit, aby zaučil nově příchozí zaměstnance Cremony. Nikdo jiný to neuměl. „To se stalo více houslařům,“ podotýká pamětník. 

Bez muziky bych byl jen obyčejný houslař

Emil Lupač od dětství projevoval hudební nadání a s nadšením rád hrál. Nejprve na heligonku, kterou dostal ve čtyřech letech od tatínka. V obecní škole přidal housličky, to už chodil na hodiny do Telče. Tatínek mu daroval ještě klarinet. Později, už na učilišti v Lubech, si pořídil saxofon. „Kdybych nebyl houslista a potom ten klarinetista, tak bych byl jenom obyčejný houslař. Já se potom dostal do takové roviny, že jsem mohl vyučovat. Dělal jsem mistra v dílně. Přišli noví kluci a dva roky jsem je tam učil. To jsem byl hrdý, že to mohu předávat dál,“ upozorňuje pamětník.

Jako mistr houslař měl i za totality možnost pracovat z domova – coby nejlepší houslař si mohl zřídit dílnu doma a stavět na zakázku mistrovské housle. Emil Lupač to dělal asi 20 let. Postavil na 400 nástrojů. Do zahraničí ale fabriku reprezentovat nejezdil. Jak říká: „Komunisty jsem rád neměl. Nebyl jsem ve straně, protože jsem byl antikomunista. Nefandil jsem jim. Kolega Zadražil ano, ten byl. Taky jezdil do Ameriky, po světě. Já byl jen v Maďarsku na výstavě hudebních nástrojů.“ Se soudruhy ale neměl pamětník větší problémy, byť měl občas strach, jestli jej nesledují. To když jel do Prahy prodat hotové housle, které udělal ve volném čase navíc. „To ale nebylo plánované. Stoupl jsem si tam, a když někdo přišel, že chce hudební nástroj, nabídl jsem housle. Tak jsem vždycky nějakou tu korunu pro rodinu sehnal.“ 

Když tam budou tvoje holky stát, budu po nich střílet

Co Emilu Lupačovi na komunistech vadilo? „Když jsem přišel z vojny, volal mi z Cremony ředitel Bosek, ať si dám přihlášku do strany. Řekl jsem mu, že ne. Že jsem radši v muzice. Protože v muzice musíte hrát čistě. Nemůžete hrát falešně.“ Když v srpnu 1968 přijela vojska Varšavské smlouvy „zachraňovat“ Československo, měl už nakročeno do emigrace: „Papíry vyřízené, stěhujeme se do Německa!“ Ale přišel zákaz vycestování a z emigrace sešlo. Dnes je rád, že jsou s manželkou doma v Čechách. 

Pamětník vzpomíná, jak za nimi 21. srpna 1968 přijeli na návštěvu manželčini příbuzní z Německa. „Přijeli odpoledne na kolech z Markneukirchenu a říkali, že je kolem hranic všude nacpaná armáda, všude samí vojáci. Když se vraceli domů, už jely tanky do Lubů,“ vybavuje si. To v roce 1989 se naopak ukázal jeho spolužák z učiliště a kolega houslař Karel Zadražil. Jako horlivý komunista a člen Lidových milicí fasoval 17. listopadu v Cremoně zbraně. Milicionáři se mobilizovali, že pojedou na Prahu bránit vlast. Před vlastními dětmi. Oba – Zadražil i Lupač – měli tři dcery. Pamětníkovy dcery tou dobou studovaly v Praze. Zadražil kolegovi tenkrát doslova řekl: „Jestli pojedeme do Prahy a budou tam stát tvoje holky, tak po nich budu střílet!“ Ani nevyjeli. Předjela je svoboda.

Závěrem Emil Lupač říká: „Víte, rodiče vždycky chtějí, aby děti šly v jejich kolejích. A děti jdou většinou jinam. To se nedá nic dělat, každá generace si musí prožít svůj život. Potom sami uvidí, kam to dotáhli. Jinak to nejde.“ Mistr houslař je hrdý na to, že mohl předat řemeslo svému zeti Tomáši Skálovi. „Tomáš je dneska lepší než já, šikovný chlap. A já mám z toho velkou radost!“