Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Lysoňková (* 1942)

• narodila se 3. února 1942 ve Zlíně, žije v Bohuslavicích

• pamatuje osvobození Bohuslavic v květnu 1945

• byla svědkem kolektivizace zemědělství a rozorávání mezí v 50. letech

• rodiče byli dělníci, upřímně věřili komunistickým idejím

• dokončila základní školu v roce 1956, vychodila dvouletou hospodářskou školu

• v roce 1961 se provdala za Ladislava Lysoňka, vychovali dvě děti

• v letech 1959–1974 pracovala jako písařka v inzerci v redakci Naše pravda

• kvůli práci v roce 1959 vstoupila do KSČ

• v roce 1970 vystoupila z KSČ a neprošla prověrkami

• z práce ji nevyhodili, avšak na vedoucí místa nastoupili neschopní lidé

• od poloviny 80. let trpěla těžkou formou deprese, s níž se léčila třicet let

• pracovala v úřednických pozicích v Prioru a Obuvi

• angažovala se ve spolkové kulturní činnosti pro obec Bohuslavice

• její celoživotní zálibou jsou lidové písně a folklorní slavnosti

„Žádná doba není bez chyb,“ říká Františka Lysoňková, která vyrostla na moravské vesnici. Její rodiče, dělníci, věřili v komunistické ideje a na důkaz, že to myslí vážně, zdarma vypomáhali v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Františka do strany vstoupila proto, že to bylo podmínkou pro získání práce v novinové redakci. Sovětská okupace v roce 1968 jí ale otevřela oči. „Propaganda a fanatismus jsou zlo. Normalizace ale byla hrozná i po personální stránce. Schopné vyházeli a nahradili je lidmi, kteří se chodili do práce opíjet a obtěžovat ženské,“ říká pamětnice.

Zachránila jsem maminku před totálním nasazením

Františka Lysoňková, rozená Svozilová, se narodila 3. února 1942 ve zlínské porodnici, celý život ale prožila v malé dědině u Zlína, v Bohuslavicích. Její rodiče Františka a Josef Svozilovi pracovali v dělnických profesích. Františka vyrůstala s mladší sestrou Annou.

Františka se narodila ve třetím roce války a v rodině se traduje, že maminka, které všichni říkali Fana, s ní otěhotněla proto, aby nemusela do totálního nasazení do Německa. Byla ročník 1923, pocházela z chudé ševcovské rodiny z Doubravic a poté, co její tatínek po rozmachu Baťovy tovární výroby obuvi zkrachoval, žila rodina v chudobě. Fana od mládí sloužila u sedláka až do svatby. Přivdala se do bohaté rodiny za Josefa Svozila z Bohuslavic. „Maminka si po svatbě připadala jako v jiném světě. Měli pěkný dům a jídla dostatek.“ Otec Josefa Svozila byl hlavním nákupčím koží u Bati a procestoval celý svět.

Idylicky ale manželé Svozilovi nežili. Oba rodiče pracovali ve fabrice, otec v koželužně v Otrokovicích, maminka jako šička v obuvnickém závodě. „Stále dřeli, hodně šetřili a stavěli si vlastní dům. Otec měl více sourozenců a děda pak už neměl takový příjem, aby mohl všechny stále podporovat. Táta byl pracant, ale také se rád napil a neznal míru. Nežilo se s ním lehce. Nebylo na něj spolehnutí,“ vypráví Františka Lysoňková.

Válka v Bohuslavicích ve vzpomínkách dítěte

Františce byly tři roky, když se v Bohuslavicích v květnu 1945 objevila osvoboditelská vojska. Maminka spolu s ní pobývala tehdy na nějaký čas v domě u své kamarádky. Františka Lysoňková vzpomíná, jak ji maminka držela v náručí a plakala. Manžela neměla už několik dní doma. Kopal s ostatními kdesi zákopy a ona nevěděla, co s ním je. Pak přes dědinu přecházela fronta. „Rumunští vojáci křídou popisovali domy. Za nimi ruští vojáci. Vzpomínám, jak tam u domu stála maminka a ten jeden voják ji popadl za ramena. Hrůzou úplně zkoprněla, bála se, co se bude dít. On ji ale vzal a jejími zády utřel nápis na domě. Pak ji pustil a nápis přepsal. Nevím, co to bylo za nápisy. Nějak označovali domy,“ vypráví pamětnice. Také vzpomíná, jak v domě v kuchyni nocovali na slámě tři zranění ruští oficíři a jak si Rumuni ustájili u tety své koně v místě, kde měla schované sádlo, o které se bála. Nebo jak se schovávali u sousedů ve sklepě, když sovětští vojáci likvidovali miny. „Slyšeli jsme detonace, ale ta poslední mina ruského pyrotechnika zabila. Rozervalo ho to a kusy jeho těla sbírali. Pan Mlček měl za domem lom, a tak postavil na svém pozemku pomníček pro tohoto vojáka. Existuje dodnes, jen je přestěhován poblíž úřadu,“ vypráví pamětnice. Osvobození se v Bohuslavicích slavilo 2. května 1945.

Nehleďte dospělým do huby, když jedí

Dětství Františka prožívala jako většina venkovských dětí. Vzpomíná, jak s dětmi pásly krávy a kozy u potoka, chytaly raky a hrály si na četníky a zloděje nebo na schovávanou. Z kozího mléka, které uměla Františka nadojit, si dělaly pudink pomocí škrobu.

Se sestřenicí pomáhaly také při žních. „Teta pekla domácí chleba a dělala domácí tvaroh a ten o žních jedli dospělí. My děti jsme nesměly jíst, když jsme nepracovaly. „Děda nám říkal: ‚Nehleďte dospělým do huby, když jedí,‘ a musely jsme pryč. A tak jsme dělaly povřísla nebo chodily pro vodu, abychom si ten domácí tvaroh s chlebem zasloužily. To byla pochoutka.“

Františka nastoupila v roce 1947 do první třídy do osady Salaš, která se nacházela na kopci nad Bohuslavicemi. Na měšťanku pak chodila do nové školní budovy v Bohuslavicích. Základní školní docházku ukončila v roce 1956. Vzpomíná na pana učitele Milana Halašku, který vedl pěvecký sbor, a také na cvičení v Sokole, kterému se věnovala i v dospělosti.

Kolektivizace zemědělství

Počátek padesátých let probíhal ve znamení nastolování nového režimu pod vládou KSČ, což se venkova dotýkalo především při tzv. kolektivizace zemědělství.

Svozilovi vstoupili do komunistické strany v dobré víře, že pod vládou komunistů bude společnost spravedlivější a lidé si budou sociálně rovnější. I když rodiče nebyli zemědělci, o kolektivizaci vedli doma debaty, zajímalo je to. V JZD pak také jako dobrovolníci pracovali, aby šli příkladem ostatním. Tehdy školou povinná pamětnice vzpomíná, jak družstevníci místním sedlákům brali krávy, a také si pamatuje na slavnostní rozorávání mezí. „Šli jsme průvodem z dědiny a jely s námi dva traktory s pluhy. Dojely na kopec, kde byly takové nudličky polí. Meze pak rozoraly a vytvořily z nich jedno velké pole, aby ty velké celky mohly obdělávat traktory. Byly kolem toho různé zábavy, muzika hrála, ale já jsem byla dítě, pamatuji si to hlavně díky rodičům, kteří to prožívali docela intenzivně.“

Rodiče pak pomáhali v JZD zadarmo. „Co se tam nadřeli! Museli jít jako komunisté příkladem.“ Vypráví také, že když se po nelehkých začátcích JZD vzmohlo a začalo prosperovat, někteří zestárlí sedláci, kterým už docházely síly, byli nakonec rádi, že do JZD vstoupili. Už nemuseli tolik dřít a měli slušné platy. „Selky a sedláci si vydělali na krásné důchody, zatímco mí rodiče z té dobrovolné práce v JZD neměli nic. Ale doba už byla taková. V každé době je něco dobrého a něco špatného.“

Kdybych si mohla vybrat, byla bych zpěvačkou

Františka v roce 1956 absolvovala základní školu. Rodiče chtěli, aby co nejdříve vydělávala, a tak dceru poslali na dvouletou hospodářskou školu do tehdejšího Gottwaldova (dnes Zlína), kde se učila psát na stroji, těsnopis a účetnictví. Kdyby si však mohla vybírat, prý by byla zpěvačkou. Talent zdědila po mamince. „Mluvila jsem o tom, že půjdu na konzervatoř, ale ani jsem pořádně nevěděla, co to je, jen jsem to zaslechla v rádiu a imponovalo mi to. Samozřejmě to nepřipadalo v úvahu, neuměla jsem ani noty,“ vypráví Františka Lysoňková. I když se zpěvačkou nestala, láska k lidovým písním a folkloru jí vydržela dodnes. Mimochodem, první rádio, z něhož lidovky poslouchala, si Svozilovi pořídili v roce 1953, když se přestěhovali do nového domu. Ten s pomocí širšího příbuzenstva postavili na dolním konci Bohuslavic, „na Javorníku“.

Poté, co pamětnice v roce 1958 absolvovala hospodářskou školu, pracovala chvíli jako děrovačka štítků v početnické stanici ve Svitu, ale pro mladou dívku to byl ubíjející, nezáživný dril. Chtěla pryč. Když potkala svého bývalého učitele, a ten jí doporučil, aby se zeptala na Krajském výboru KSČ v Gottwaldově, že by tam mohli mít místo sekretářky, neváhala. Neodradilo ji, že bude muset vstoupit do KSČ. „Neměla jsem na vybranou. Byla jsem ráda, že jsem sehnala nějakou práci, která by mě bavila,“ dodává. Pod krajský výbor spadala redakce novin Naše pravda a tam ji tedy v roce 1959 zaměstnali jako písařku. Měla zde na starosti zejména inzerci, psaní inzerátů a úpravy textů.

Atypická svatba

V červenci 1961 se Františka provdala za Ladislava Lysoňka z nedaleké vesnice Březolupy. Znali se od vidění od dětství, ale sblížili se, až když byl Ladislav na vojně. Jeho rodiče byli tehdy pracovně v Afghánistánu. „Když se Láďa vrátil z vojny, často byl u nás, i přes noc. A jednou o Velikonocích se u nás ve dveřích nečekaně objevila jeho maminka. Žádné žádání o ruku. Šla rovnou na věc. Přišla se zeptat, jak to prý uděláme s tou svatbou, že by Láďův táta přijel kvůli svatbě na dovolenou z Afghánistánu. A tak byla svatba,“ usmívá se Františka Lysoňková. Svatbu měli na tehdejší poměry netypickou. Vdávala se v šatech z bleděmodré látky dovezené z Afghánistánu a měli první civilní svatbu v dědině, tedy bez kostela. Někteří jim kvůli tomu prorokovali, že manželství nedopadne dobře, ale mýlili se.

V březnu 1968 se Lysoňkovým narodilo první dítě, dcera Mirka, a tato šťastná rodinná událost zastiňovala bouřlivé politické změny, které se v následujícím půlroce odehrávaly. „O politiku jsem se nezajímala, nebyl na to čas. Alexandru Dubčekovi a jeho reformám jsem ale věřila.“

Dne 21. srpna 1968 s manželem ještě leželi, když v dálce uslyšeli hukot letadel. „Manžel vstával před pátou hodinou ranní do práce a divil se, kde přistávají. Bylo to jedno letadlo za druhým. Když odešel, pustila jsem rádio a Věra Šťovíčková, bývala redaktorka Československého rozhlasu, zrovna říkala, že jsme okupováni. Nevěděla jsem kým, proč, co se děje,“ vypráví Františka Lysoňková. Byla vystrašená a dělalo jí starost, že dochází sunar pro pětiměsíční dceru.

S normalizací přišli neschopní

Po mateřské dovolené se vrátila do práce a vzhledem ke svému nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území byla odhodlána vrátit stranickou legitimaci.

„Chtěli mi dát příležitost, ale já jsem o ni nestála. Pak mě volali ještě podruhé a všichni koukali pod stůl, když na mě mluvili. Když mám pravdu, tak přece tomu druhému hledím do očí. Ale ty jejich oči se nevydržely dívat. Všichni hleděli pod stůl.“ Svým nadřízeným uváděla jako příklad svého otce i tchána. Ani oni už komunistům nevěří a ze strany vystoupili. I ona odmítá být nadále ve straně. I za tu cenu, že ji vyhodí z práce.

„Nevyhodili mě, protože jsem nebyla součástí nomenklatury.“ Jak ale říká, po prověrkách došlo v redakci k personálním změnám, které pro ni byly dlouhodobě nepřijatelné. „Přišli tam takzvaně všehoschopní. Neuměli češtinu, neuměli psát. Alkohol a milostné aféry na pracovišti byly na denním pořádku. Šéfredaktor byl bývalý cenzor, ještě navíc si na mě dovoloval, dokud nedostal po čuni. Byl ročník mého otce, a nedal si pokoj. Něco takového na pracovišti předtím nepřipadalo v úvahu, ještě pořád se tam dodržovala určitá úroveň,“ vysvětluje Františka Lysoňková. Situaci nakonec vyřešila odchodem na druhou mateřskou dovolenou.

Františka Lysoňková pociťovala velkou úlevu, že v redakci skončí, a těšila se, že bude doma s dětmi. Těhotenství ale skončilo velkým smutkem. Terezka zemřela při porodu, měla vývojovou vadu, rozštěp páteře. Tato událost byla zřejmě spouštěčem deprese, která se u ní postupně rozvinula až na nesnesitelnou mez. Zatím ale nebylo tak zle...

Cesta z deprese trvala třicet let

V roce 1977 se Františce Lysoňkové narodil syn Lukáš, štěstí z narození zdravého dítěte ale časem začaly šlapat na paty stres a starosti. Pracovala v úřednických pozicích v Prioru a pak v Obuvi v Gottwaldově a byla naplno vytížená v práci i doma. Stavěli dům, nemocný otec a psychicky labilní maminka jí také situaci neulehčovali. U Františky Lysoňkové se postupem času rozvinula těžká deprese, která se plně projevila v polovině osmdesátých let. „Byly to hrozné stavy, kdy jsem neměla ani sílu vstát z postele.“ Františka Lysoňková se netají tím, že léčbu farmaky nedodržovala, jak měla, vždy je po nějaké době vysadila, nechtěla být závislá na lécích. V roce 2016 se její stav dostal do bodu, kdy pomýšlela na nejhorší. Tehdy se nechala na měsíc a půl hospitalizovat. „Bylo potřeba najít pro mě správné léky a povedlo se to. Léčba až zázračně zabrala. Po nějaké době mi lékař antidepresiva postupně ubíral, až jsem se obešla bez nich.“ Františka Lysoňková se dnes cítí zcela zdráva. „Cítím se jako znovuzrozená. Mám spoustu energie a chuti do života,“ říká. Největší radost jí dělají vnoučata.

Folklor, má láska

Poté, co ovdověla, se věnovala kulturní činnosti pro obec. S dalšími ženami vymýšlela a organizovala nejrůznější výstavy a akce, například výstavu starých svatebních fotografií bohuslavických obyvatel, šatů a místních svatebních zvyků a tradic.

Také začala navštěvovat folklorní slavnosti v širokém okolí. „Maminka mi je v mládí zakazovala a po svatbě to zase nebylo vhodné. Manžel žárlil. On měl ochotnické divadlo a já cvičení a spartakiády,“ vysvětluje Františka Lysoňková s úsměvem. Nejraději má prý horňácký folklor. „Bohuslavice tradiční folklor nemají. Březolupy, to už je Slovácko. Doubravy už jsou Luhačovské Zálesí. Za Malenovicemi už je Haná. Za Zlínem už jsou Vizovice. Bohuslavice ale nejsou nic z toho. Nejsme ani koza a ani cap,“ říká pamětnice.