„On měl přijet, po dvou letech, po prvním [věznění], v určitý den. Už nevím, co to bylo za den. My jsme ho čekali, maminka ne, ta řekla, že ona nemůže, že to nevydrží nervově, jestli nepřijede. Tak byla doma, ale já jsem mu jel na kole naproti. Hned u nádraží bydleli jedni moji strýc a tetina. Tak hned z toho vlaku nejel domů, ale šli jsme tam a jeden bratranec jel pro mámu, aby přišla. Tam jsme seděli asi dvě, tři hodiny, celé odpoledne, a on nám vykládal, jak to tam bylo. To mohl, páč věděl, že ho nikdo nepíchne. Jak vám říkám, já jsem mu to nevěřil prvně, jak s nimi zacházeli. No ale tak to bylo prvně, to víte, že jsme… Děda, když ho zavřeli, měl devadesát kilo, když se vrátil, měl pětačtyřicet. On byl tak o půl hlavy menší jak já, takový pořízek. Ten když jednu někomu ubalil, tak to si pamatoval. Myslím, že s nimi zacházeli skoro jak v tom koncentráku. Říkal jsem vám tu vodu a tak. On říká: ‚Tož já když jsem dostal čtyři knedlíky na oběd, tak ty byly půl centimetru.’ Tak děda, že ještě těm mladým klukům ten jeden knedlík dal. Vždycky říká: ‚Mně ho bylo líto, toho kluka. On měl hlad.’ Neexistovalo, že mu pošlete balíček. O tom nebyla vůbec řeč. To si nikdo netroufl ani zeptat. Mohli jsme mu napsat jednou za měsíc dopis a on nám taky.“
„My jsme tam dávali kytku každý rok, ne jenom ten rok. To byla zažitá tradice, že jsme se složili z těch našich bídných peněz a koupila se kytka. Oni nám tam vytýkají, že jsme šli ve svátečním. Tož houby! Byli jsme slušně oblečení, nepřišli jsme v kraťasích třeba, taky v březnu - to by nešlo. A toho 7. března jsme tam každý rok nesli kytku. Jenže tehdy, my jsme měli mít hanácký soubor. Měli jsme půjčené kroje z Kostelce a měli jsme vystupovat veřejně na náměstí. Jenomže když zemřel Gottwald, tak nám to pochopitelně zatrhli. Takže jsme tancovali jenom v aule. Jo v té aule, to byla taky sranda. Takže jsme se složili, vzali kytku, Olinka ji koupila. Druhý den jsme tam šli, dali jsme tam kytku a jako vždycky jsme tam zapálili svíčku, jednu nebo dvě. Poklonili jsme se a šli jsme pryč. Žádnou demonstraci jsme nedělali, nic. To byla taková tradice. Tak to nám strašně vyčítali a řekli, že my jsme vlastně původci toho povstání prostějovského, které vypuklo ale až za měsíc, co my jsme tam dali tu kytku. My jsme ji tam dali 7. března a to vypuklo 10. dubna.“
„U nás končila válka. 9. května ráno jsme vylezli z rozbitého domu, Němci byli pryč, předtím jsme je měli schované i ve sklepě. Ale byli solidní, to byl už ten volkssturm, nebo jak se tomu říkalo. První vojáci, kteří k nám přišli, byli Rumuni. Za nimi šli Rusi. Ne že by vykrádali ve vesnici, ale nás si ani nevšimli, protože barák rozbitý, bez střechy, bez oken, bez dveří, takže ho minuli. Akorát táta měl schovaného půl litru slivovice, jak bude vítat osvoboditele. Tak vytáhl takovou tu štamprličku a tomu prvnímu nabízel, a on mu bafl tu flašku a děda říkal: ‚Co já teď těm dalším?’ A já říkám: ‚Ale, co máte z toho. Oni se obživí v dědině.’ Jinak bylo u nás dost skutečně… My jsme těch deset dnů nemohli vylézt ze sklepa. Nás tam bylo osmnáct, dospělých i děcek. Protože my jsme měli železobetonové stropy, to byl nový barák, jak říkám. A kdyby zůstali doma sedět v kuchyni, tak to prožili lepší. Měli jsme tam vínska, postele, všechno vybavení, protože jsme čekali, že to projde, že to bude trvat deset dní. Takže když oni chtěli třeba ohřát děckám mléko nebo něco a zakouřilo se, tak Rusi začali do nás mydlit. Okamžitě. Oni mysleli asi, že tam mají Němci pozorovatelnu. Oni za to chudáci nemohli. Taky jich tam hodně padlo. A asi tak tři sta metrů od nás skončil poslední ruský tank, který tam Němci zapálili.“
František Macháček se narodil 22. listopadu 1935 v Prostějově a žil s rodiči v Čehovicích. Rodiče si postavili nový dům, ale když na konci války přes Čehovice prošla fronta, dům byl hodně poničený. Otec, Antonín Macháček, zaměstnaný jako krajský zootechnik na státním statku, odmítl vstoupit do komunistické strany a v dubnu 1950 byl v monstrprocesu odsouzený na dva roky odnětí svobody. Prošel věznicemi na Borech, na Mírově a uranovými doly v Jáchymově. František od roku 1950 studoval na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově. Když zde v roce 1953 odstranění sochy T. G. Masaryka vyvolalo masivní protesty, celou jejich třídu ze školy vyloučili jako údajné iniciátory demonstrace. O rok později mohl František odmaturovat a začal studovat pozemní stavby na Vysokém učení technickém v Brně. Jeho otce znovu uvěznili na osm měsíců, když bránil týraného koně a neustupoval ze svého protikomunistického postoje. Na konci studia přišlo do školy na Františka udání, že je synem politického vězně, a tak nebyl připuštěn k obhajobám. Nakonec mohl po roce dokončit vysokoškolská studia a stal se hlavním projektantem v projektovém ústavu Agroprojekt, kde pracoval až do důchodu. Otec se dožil svobody a rehabilitace za své věznění.
