Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Macháčková (* 1922  †︎ 2020)

• narozena 31. května 1922 ve Vlkoši

• 1937 – úmrtí sestry Mileny

• 1939 – emigrace bratra Karla

• výslech gestapem

• návrat bratra Karla

• druhá emigrace bratra Karla

• označení pamětnice za nebezpečnou pro socialistickou výchovu mládeže

• sledování StB

• uvolnění po roce 1989

• žije v Brně

Manželé Macháčkovi vychovávali v prostředí nádraží Vlkoš své tři děti v lásce k pravdě a vlasti. V roce 1937 rodinu zasáhla krutá rána. Druhorozená dcera Milena zemřela na zánět slepého střeva. Další hrůzy na sebe nedaly dlouho čekat. Vše směřovalo k válce.

Poslední Všesokolský slet před válkou

„Sokol, to bylo něco, co každého neslo někam hodně vysoko. S pocitem, že máte nějakou odpovědnost, že musíte být čestným, spravedlivým a přitom skromným. To byli Tyrš a Masaryk, pravda, pravda, pravda… A mít odpovědnost nejen za sebe, ale také za druhého. Vyzdvihnu Všesokolský slet v Praze v roce 1938. Opravdu něco úchvatného! V celé Evropě to vřelo. Hitler řval a ohlupoval národ. Zcela všechny zfanatizoval. Vše viselo na vlásku, cítili jsme to. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda se slet na Strahově uskuteční. Měli jsme strach, aby se něco nestalo. Byly to ale zážitky, které se neopakují. Slet se stal i symbolem, že se nebojíme, že se budeme rvát, že není možné, aby nám někdo ublížil. Cítili jsme se vlastenci, milovali jsme vlast, národ, prezidenta. Když jsme nastupovali v Bráně borců, ozvala se rána. Obrovská, spadla tribuna. V ten moment jsme nevěděli, jestli už nezačala válka. Za deset minut se ohlásilo, že šlo jen o špatně zaklíněnou tribunu, že je vše v pořádku. Hlavní den byl nádherný. Skvělý pocit na Strahově, stali jsme se pevnými jako žula, kámen, co nelze rozbít. Těžko se nám pak odcházelo. Poslední den se na stadionu předváděla celá historie našeho národa. O půlnoci zazněl mohutný zvon a odtloukl půlnoc, pak začala hymna. Stadion zpíval a všichni jsme plakali. Víte, já tenkrát měla pocit, že zpívám tu hymnu naposledy. Nebyla to ještě pravda, ještě jsme chvíli vydrželi. Takový byl poslední slet před válkou.“

Od mobilizace až po obsazení Československa Německem 15. března 1939

Hitlerův „řev“ se ozýval už od roku 1933 a stále sílil. Rodiče Vlasty Macháčkové stále více vnímali strach, který rostl s jeho rozpínavostí a „drzostí“. Když zemřel Masaryk v roce 1937, napětí ještě zesílilo. Silný moment pro český národ znamenala mobilizace. „Všichni, co jsme byli u rádia, jsme se rozplakali,“ vzpomíná Vlasta Macháčková na smutný večer v září 1938. Paradoxně ještě větší stísněnost však přineslo odvolání mobilizace v souvislosti s mnichovskou dohodou. 15. března 1939 se pak do všech domovů z rádia ozvala znělka a informace, že Němci překračují hranice. Lidé byli vyzýváni, aby nic nepodnikali, aby nekladli odpor. „Chytili jsme se doma kolem ramen a plakali jsme. Táta šel zase do kanceláře. Ráno jsem šla do školy, začali tam chodit němečtí vojáci, byli všude. Zajímavé bylo, že do té doby jsme jezdili vlevo, s Němci se to přes noc okamžitě změnilo, všechny značky předělali, okamžitě se začalo jezdit vpravo. Všude člověk našel vyhlášky a znělo také hlášení, abychom jezdili vpravo. Říkám si, jak je to zajímavé, dnes ta naše rozhodnutí, než se něco udělá. Němci to měli šup, šup.“ Bratr pamětnice Karel, kterému nikdo neřekl jinak než Káďa, se velmi silně angažoval ve studentských aktivitách. Po začátku likvidace českého studentstva 17. listopadu 1939 se rozhodl pro emigraci do Francie.

Tatínek poprosil Káďu o odpuštění, že na něj byl přísný, a Káďa odjel

Pro rodiče Vlasty Macháčkové nastaly opět těžké chvíle. Před dvěma lety ztratili dceru, nyní jim zmizí syn a oni nevědí, zda se s ním ještě někdy uvidí. „Táta se rozplakal, ale uznal, že Káďovo rozhodnutí chápe. A maminka, co mohla chudák říkat… Loučení bylo těžké. Máma bratrovi zašila pětidolarovku do košile, do límce. Přidala mu také svůj snubní prstýnek a táta mu dal stříbrné hodinky, aby se mohl případně vyplácet. Těsně před jeho odjezdem za ním přišel tatínek. Poprosil v kuchyni svého syna o odpuštění, že na něj byl přísný. Pak šel na nádraží. Maminka a já jsme přišly za Káďou, obě nás objal. Udělaly jsme mu křížek na čelo. Ani jedna jsme neřekly ani půl slova. Káďa odešel na nástupiště. Já odběhla do zahrady, abych na nástupiště viděla. Táta tam stál s Káďou, něco si povídali, potom přijel vlak, Káďa nastoupil a táta salutoval, dokud vlak úplně nezmizel. Vrátila jsem se k mamince, brečela jsem stejně jako ona, klekla jsem si vedle ní v pokoji a modlily jsme se.“ Po Káďově odjezdu si tatínek uvědomoval, že zůstat ve Vlkoši je nebezpečné. Časem by se mohli lidé vyptávat, kam bratr pamětnice zmizel.

Gestapo si Macháčkovy našlo

Následně se Macháčkovi rozloučili s Vlkošem a odjeli do Brna. I tam ale žila rodina ve velkém napětí. Ráno nevěděli, zda se večer všichni opět sejdou. Jednoho dne čekalo na pamětnici u nich doma gestapo. „Vytáhli aktovky a z nich papíry. Máma byla vyděšená. Oni jí jen stroze řekli, aby zavřela dveře. Mně v hlavě pořád běžela slova: Hlavně klid, rozum do hrsti, seber se! Tak oni začali. Vy jste dostala třikrát přihlášku do organizace mladých, Kuratoria (pozn. aut.: něco na způsob Hitlerjungend), a nepodepsala jste ji. Proč jste nevstoupila? A já jsem řekla, že nevím, že tomu nerozumím, že jsem Češka. A oni, že jsem ale byla činná v Sokole. Já na to, že ano, proč bych nebyla, byla to naše organizace. A oni, že jsem byla hodně činná. Tak jsem říkala, že ano, že jsem ráda cvičila. Pak se ptali na rodinu. Tak jsem řekla, že ano, ale nestýkáme se. Pak se ptali na sourozence. Já jsem řekla, že jsem měla sestru, ale ta že zemřela. Další otázka… A bratra jste neměla? Já řekla, že ne. Podívali se na sebe. Byla jsem ale tvrdá. Znovu jsem řekla, neměla a nemám. Pak se ještě vyptávali, nakonec ten jeden řekl, že dnes už by to mohli ukončit. Jak otáčel ty papíry, tak tam u mě stálo, že jsem politicky nebezpečná. Zahajlovali a odešli. Máma vyběhla ke mně. Sedly jsme si v předsíni na sedačku, brečely jsme a třepaly se. Já se následně zcela nervově zhroutila. Druhý den jsem šla k psychiatričce. Ta mi řekla, že kdyby mi nezbývaly jen dva měsíce k absolutoriu na učitelském ústavu, tak by mě nechala dlouho doma. Ale že to zvládnu a že si pomůžu sama. Nechala mě čtrnáct dní doma a řekla mi, že mám dělat jen to, co sama chci. Chodit po lese, číst apod. A mamince to také zdůraznila, ať mě teď nechá dělat si, co chci. Ještě mi znovu řekla, že mi nedá žádné léky, že si pomůžu sama. Mě zase drželi jen ti rodiče, že to prostě musím zvládnout.“ Vlasta Macháčková prožívala kruté dny. Když se ozval zvonek u dveří, rozklepala se a plakala. Nakonec se z depresí a celkové neurózy dostala a úspěšně absolvovala.

Pamětnice odmítala hajlovat

Macháčkovi poslouchali Londýn, i když se poslech této stanice trestal smrtí. Ohlašovali tam, jak postupují fronty. „V Brně bylo tolik Němců, tak já jsem vždycky přeběhla na druhou stranu, jenom abych nemusela dávat ruku nahoru. Nedokázala jsem to ani ve škole. Přišel k nám ministr Moravec, snad nejhnusnější člověk, co jsem kdy poznala, přišel se čtyřmi gestapáky. Přijeli i filmaři, aby to měli zdokumentované. Ministr i gestapáci pozdravili Heil Hitler, přitom cukli botama. My se postavili, ale ruce jsme nezvedli, nikdo. Šla s nimi ředitelka, měli jsme zrovna češtinu, doktorku Bobkovou. Ta byla celá bílá, bledá. Sama také nezvedla ruce. Moravec se vyptával, co jsme za školu. Nikdo nepromluvil. Stáli jsme nehnutě. Pak se obrátil na mě, já mu řekla zkratku naší školy, Ueonbane. On se zastavil, zrudnul, já si v duchu říkala, jsi ministr, tak snad víš, kam jdeš. No ředitelka byla úplně zelená, no tak zase se poroučeli, my zase nic, jak svíce, nikdo se nedomlouval, nikdo. Ale takto se u nás projevilo, jak jsme to vnímali. Přišli ke dveřím, zase Heil Hitler, my zase nic. Ale za týden přišel rozkaz a ústav zavřeli. Pak jsme se doučovali různě, i v deset večer jsme chodili na různé přednášky, jen abychom dostudovali.“

Život po heydrichiádě

Doba po atentátu na Heydricha, v květnu 1942, se nesla v duchu teroru. Ti, co byli v koncentrácích, byli postříleni nebo oběšeni. Život se změnil. Všude panovalo napětí a strach. Z brněnských Kounicových kolejí se ozývala střelba. „Měli jsme tam přátele,“ vypráví pamětnice. „Pomáhali parašutistovi, co byl spolužák mého bratra. V Chřibech působila skupina partyzánů. Tři z nich byli shozeni na hranicích Slovenska a Moravy. Ten bratrův spolužák mezi nimi. Snažil se dostat do těch Chřibů. Legitimovali ho v noci celníci, měl špatnou fotku a jednoho celníka zastřelil. Začali po něm pátrat. On se dostal až do Vlkoše. Jeden jeho kamarád ho neschoval, chránil rodinu, to bylo pochopitelné. Dal mu ale jídlo na další cestu. Pak se skrýval u jednoho hajného, u něj ale onemocněl. Přijel mu na pomoc doktor Dunděra. Nakonec se ten hoch dostal až do Kyjova, kde ho ukrývaly různé rodiny. Jeden z pomáhajících mu nabídl, že má v Brně skupinu, která mu zajistí úkryt. Odvedl ho na Brněnskou přehradu a poslal tam gestapo. Ti ho zatkli a umučili. Poté také všechny lidi a rodiny, co mu pomáhali. I faráře ve Ždánicích, ten ho také jednu dobu skrýval. Pro nás to bylo bolestivé. Pořád se objevovaly vyhlášky, kde se psala jména těch, co budou popraveni ten den. Srdce mi krvácelo, když jsem četla ta jména. Cítili jsme, že patříme mezi ně. Někteří, když nás potkávali, raději přešli na druhou stranu, aby nás nemuseli pozdravit. Věděli, že je Káďa v Anglii. To úplně stačilo, aby ti lidé měli strach, aby se od nás odpoutávali.“

Bojkot německých vlaků na železnici v Brně

Vlasta Macháčková pracovala v době protektorátu také jeden čas na železnici. Přesně v období od konce srpna do konce června 1945. V tom čase zažila na nádraží v Brně řadu náletů a bombardování. Působila jako telegrafistka. Když dostali informaci o hrozícím náletu, museli všichni opustit nádraží a jít do krytu. Železničáři pomáhali zneškodňování vlaků. Každý vagon byl spojen hadicí, ta navazovala na brzdy, jakmile přeřezali jeden, tak se vlak nepohnul. Nebo také do os kol sypali písek, aby se zadřely. „Jedna kuriozita, když neměli písek, tak čůrali do těch os, aby zrezivěly,“ vzpomíná Vlasta Macháčková. Kamarád pana Macháčka se dostal těsně před válkou na nádraží do Brna-Heršpic. Organizoval tam skupinu železničářů, kteří skládali zbraně. Chystali je pro obranu. Všichni skončili v Mauthausenu. „Někdo to prásknul, prozradil. Kdo to byl, se nikdy nikdo nedozvěděl. Tito lidé mají jmenovitě desku na brněnském nádraží ve foyer.“ Do sabotáží a bojů proti nacistům se na nádraží zapojovala také sama pamětnice. „Když to byly vojenské vlaky, tak jsme je posílali jinam, zadržovali jsme je, aby se nedostaly na frontu, za vědomí výpravčího to bylo. Aspoň takto jsem si vylívala zlost z toho neštěstí našeho národa, tak jsem byla ráda.“

Konec války

Tatínek rozhodl, že se musí všichni uchýlit mimo Brno. Rodina se tedy v dubnu 1944 vydala pěšky do Veverské Bítýšky do tamní chatky. Rodiče pamětnice přespali po cestě v Kuřimi. Vlasta Macháčková pokračovala i s kamarádkou do Bítýšky. Ráno se u vedlejší chatky objevili dva muži. „Vzbudila jsem kamarádku i kamaráda, co tam s námi také byl. Dívali jsme se opatrně. Oni tloukli na druhou chatku. Paní také opatrně otevřela, každý měl strach. Byli to parašutisti, měli americkou vlajku. Paní ukazovala, ať jdu za ní, že jim nerozumí. Vyprávěli, že jdou za našimi partyzány, že jich seskočilo pět. Museli se katapultovat, protože je sestřelili u Tišnova. Každý padl jinam. Tito byli dva. Na mapě jsem jim vše ukázala. Kudy mají jít. Spěchali, dokud bylo časné ráno, aby je nikdo neviděl… Zmizeli v mlází. Pak přijeli rodiče, ani jsem jim to neříkala. Najednou se na palouku před chatkami objevili Němci. My ani nedýchali… Šli do vedlejší chatky, kde byli ti parašutisti. Jenže u nás byl v tu dobu Mirek, mladý kluk od partyzánů. Musel zmizet, tak jsem ho vzala a šli jsme do lesa jako dva milenci. Mirek utíkal do lesa… Partyzáni tam měli úkryt. Strom s velkými kořeny kryl vchod do podzemí.“ Později vyšlo v tehdejších brněnských novinách, že američtí parašutisté děkují za záchranu života ve Veverské Bítýšce.

První dny svobody

Osvobození vnímali Macháčkovi radostně i bolestně. Radovali se s partyzány, pouštěli rachejtle. Zároveň už ale mysleli na Káďu, zda přežil všechny válečné hrůzy. Kolem 10. května zavřeli chatu a vydali se opět pěšky zpět do Brna. V té době se už Karel Macháček, řečený Káďa, také snažil získat informace o své rodině v Československu.

Setkání s Káďou

V červnu 1945 Káďův velitel svolal své vojáky a řekl jim, že asi čtyřicet z nich by mohlo odjet na dovolenou. Každý napsal své jméno na lístek. Všechny lístky se pak hodily do klobouku a losovalo se. A Káďovo jméno bylo mezi vyvolenými. Nakoupil, co mohl, a v anglické uniformě RAF se zanedlouho objevil přede dveřmi brněnského bytu Macháčkových. „Byla už tma, asi deset hodin. Slyšela jsem jen, že někdo zvoní. Táta šel otevřít, jen na řetízek. A já slyším, jak Káďa říká: ‚Táto, to jsem já, tvůj syn.‘ Táta ho nepoznal, já ho poznala po hlase. Šla jsem za mamičkou do ložnice, že bude mít radost… Všichni jsme plakali a objímali se…“ Káďa se i s anglickou manželkou přestěhoval do Československa. Většina „západních“ vysokých důstojníků dostala hned nižší zařazení. Nemohli se uplatnit. Zažili velké zklamání. Problémy měl i bratr pamětnice Karel. Nakonec zůstal v Brně. Jeho žena Betty přicestovala na jaře roku 1946.

Káďova další emigrace, tentokrát před komunisty

Od září 1945 pracovala Vlasta Macháčková jako učitelka na Mojmírově náměstí v Brně, kde fungovala odborná škola pro ženská povolání. Její kolegyní se stala učitelka, která neměla patřičné vzdělání, příslušnou odbornost, ale měla politickou příslušnost ke KSČ. Podle ministerstva se muselo učit jen na plný úvazek, a tak pamětnici přeřadili do Slavkova u Brna. Její místo v Brně získala nekvalifikovaná kolegyně.

Betty, manželka bratra Karla, začala být nervózní a naléhala na svého manžela, aby odešli do Anglie. „Oni se totiž v té Anglii už ve škole učili o roce 17 a vzniku Sovětského svazu. Betty byla vystrašená, oni se učili, co to tam bylo za hrůzu.“ Betty nakonec odcestovala sama do rodné Anglie. Káďa se začal chystat na svou druhou emigraci. Nemohl přes hranice ve vojenském, a tak se vyvázal. „To byla ta největší špína, které se dopustili na letcích z Anglie, považovali je za špiony. Řádili mezi nimi, v lepším případě byl ten Jáchymov, někteří šli ke zdi, hodně generálů.“ Káďa znovu emigroval. Ve své knize Karel Macháček popisuje, že cesta byla hrozná a mnozí to nemohli vydržet. Cestou narazili také na pohraničníky, nakonec se ale dostali za hranice s Německem.

Vlasta Macháčková odmítla vstup do KSČ, a tak byla označena jako nedobrý vzor pro socialistickou výchovu

V roce 1948 přišla pamětnice jednoho rána do školy a ve sborovně na stole ležely přihlášky do komunistické strany. Všichni podepsali, ona nikoli. Tehdejší ředitelka si ji pozvala tzv. na kobereček. „‚Paní kolegyně, vy jste nepodepsala členství ve straně.‘ Já na to, ano, nepodepsala, a ona, že jestli vím, co to znamená. Odpověděla jsem, že ano, že vím. Bylo jasné, že půjdu. Já to nesnesla. Říkala jsem, že kantor nemá být politicky činný, aby neovlivňoval žáky.“  

V roce 1949 dostala Vlasta Macháčková vyrozumění, že je ze Slavkova opět přeložena do Brna na vyšší školu výživy. Sama byla překvapená, myslela si, že úplně skončí. Pamětnice se stačila také vdát, a to za onoho mladíka, který s ní prožíval poslední dny války ve Veverské Bítýšce. Nastoupila tedy do Brna a učila sestry dietářky. 31. května 1950 přišel ze školského úřadu pan Volek i s manželkou a dcerou Milenou (dnes historička města Brna, Milena Flodrová) a oznámil pamětnici, že 30. června musí skončit. Tentokrát už ji ani nepřeložili. Učit už zkrátka nemohla nikde. Nebyla dobrým vzorem pro socialistickou výchovu.

Do roku 1953 Vlasta Macháčková pracovala tzv. v domácnosti, pečovala o maminku. Její manžel byl spokojený, vzhledem ke své žárlivosti nenesl dobře, když pracovala kdekoli, kde působili jiní muži. V roce 1953 se setkala se svou kamarádkou a zeptala se jí na pracovní místo. Tehdy se udržoval stav zaměstnanosti, pamětnice se tedy stala náhradou za jiného pracovníka. Nastoupila jako mzdová účetní. Týden doma mlčela, aby se manžel nedozvěděl, že chodí do zaměstnání. Přes počáteční nevoli se však manžel uklidnil. „Přinášela jsem peníze, tak byl nakonec spokojený. Založila jsem knížku příjmů a výdajů, vedli jsme účetnictví také doma... Najednou prezident Zápotocký oznámil, že máme být klidní, že měna nebude, všichni jsme byli klidní, ale pak od 1. června 1953 se měnily peníze. V práci jsme museli přepočítávat platy. My pracovali i v noci. Můj muž mě pořád telefonem kontroloval. Náš ředitel si dělal legraci ohledně měny. Předstíral, že volá na ministerstvo financí, a říkal, že bychom rádi věděli, jak s těmi procenty, jak se to snižuje, ty peníze… No, nakonec jsme to zvládli.“ 

Padesátá léta přinesla také politické vykonstruované procesy. „To byla tragédie. Inteligence, hlavně, byla internována. Ztráceli zaměstnání, hlavně právníci, ti umývali okna. Období po roce 1948 znamenalo neštěstí také pro naše soukromníky, živnostníky a řemeslníky. Ani jejich děti nesměly studovat. A ti, co už studovali, museli z VŠ odejít. Politické procesy, to byl už úplný vrchol všeho. Milada Horáková mluvila pravdu, nenechala se zmást a ovlivňovat… V porovnání s válkou to bylo tak, že tenkrát nás zabrali Němci a udělali si z nás protektorát… ale v těch padesátých letech to byli naši lidé. StB, pod kterou jsme byli, to byli naši lidé, ne cizí.“ V roce 1956 se Vlasta Macháčková se svým manželem rozvedla.

Pokračovaní kádrování

Rok 1958 se stal v podniku, kde pracovala, rokem kádrovacích prověrek. Také Vlastu Macháčkovou pozvali k výslechu. „Jeden z těch pánů se mě ptal, že pracuji na mzdové účtárně a že přece mám možnost vše vyzradit, že vše vím. Kolik berou zaměstnanci, jaké výsledky podnik má a tak. Trochu mě to zarazilo, ale řekla jsem, že největší špionáž dělají naše noviny. O podnicích je tam vše, počty zaměstnanců, platy, výsledky. Tak co bych já mohla říct nového. Všichni v komisi otevírali ústa. Dívali se na sebe, nevěděli, co dál. Tak jeden se zeptal na bratra, který byl zahraniční voják a že je teď v Anglii, a že tedy má k té špionáži nejblíže. Nabrala jsem dech. A spustila jsem, tak vy jste šel dobrovolně do Zbrojovky, vyráběl jste náboje, které měly mého bratra zabít, zatímco on osvobozoval naši republiku. Teď byste tu neseděl, kdyby můj bratr a podobní nebojovali za republiku. Všem došel dech. V ten moment ustala veškerá debata a bylo mi řečeno – soudružko, jste prověřena.“ 

Vlasta Macháčková musela ale za pár dní k prověrce znovu. Tentokrát se jí ptali jen na bratra. Zajímalo je, zda jako lékař v Anglii nebrojí proti socialistickému zřízení. Pamětnice jim vyprávěla, jak se naopak bratr zajímá a pomáhá svým českým kolegům. Například pro ně zajišťuje léky, které nejsou. „Chvíli ticho, šeptání tam bylo. Jo, a já jsem ještě řekla, že to vše má napsané pan kádrový, že se mě na to nemuseli ptát. Načež jeden z těch soudruhů, co tam seděl, řekl, soudružko, mohla bys požádat, aby velvyslanectví potvrdilo, o čem ty mluvíš. To mě zabolelo, řekla jsem, že mu napíšu, ale že to dělám nerada a je mi stydno, že budu muset dokládat něco, co je pravda, a to ještě takovým způsobem, že budu muset toho bratra požádat. Aniž by mi řekli, že mám jít, sebrala jsem se a bouchla dveřmi. Říkala jsem si, že to mám zpečetěné. Se slzami v očích jsem napsala bratrovi, co po mně chtějí, ale ať rozhodne sám, zda to udělá, nebo ne.“ Vlasta Macháčková nakonec i podruhé prověrku dostala. Káďa napsal dlouhý dopis s vysvětlením, proč musel do Anglie odejít ilegálně. Psal také, že je na velvyslanectví často zván, ale že si o doložení toho, co jim píše, mají požádat sami. Připojil adresu velvyslanectví v Londýně. „K tomu dal dopis, no pochvalný dopis od jednoho zastupitele toho kraje, co tam bydlel, jak je prospěšným, oblíbeným lékařem, že se zasloužil o záchranu sta lidí, když v roce 1953 došlo k zatopení celého ostrova. Tehdy se protrhly hráze. A že se postaral o to, aby ti lidi byli okamžitě evakuovaní. A bylo tam napsáno, že země, která zrodila doktora Karla Macháčka, může být na něj hrdá. S trikolorou jsem to v kožených deskách předala panu kádrovému,“ popisuje pamětnice.

Rodiče Vlasty Macháčkové několikrát bez úspěchu žádali o možnost navštívit syna v Anglii. Na velvyslanectví v Londýně Káďovi tedy doporučili, aby se s celou rodinou vyvázal z československého občanství. To udělal a po šestnácti letech mohl aspoň pan Macháček vycestovat za svým synem. V Brně na tehdejší Leninově ulici sídlilo VB (pozn.: dnes ulice Kounicova), tam musel pan Macháček dojít před cestou do Anglie a byl poučen, co může a co ne. Po návratu sem musel opět podat hlášení. Časem dostali povolení k návštěvě syna oba rodiče. Stejně tak mohla za bratrem pravidelně vycestovat Vlasta Macháčková.

Rok 1968

Už v březnu 1968 rodině Macháčkových Káďa z Anglie psal, že se ze SSSR chystá nějaká akce. Že se kolem naší země shromažďují spřátelené země, že mají pohotovost. Bratr pamětnice žádal rodiče i ji, aby přijeli do Anglie a zůstali tam. „Cítili jsme tehdy uvolněnost, soudruzi byli přátelští. U mě v kanceláři se scházeli jak švábi na pivo. Najednou jsem byla Vlastička. Najednou ke mně měli důvěru.“ 

V noci na 21. srpna 1968 se z rozhlasu ozývalo hlášení, že vojska Sovětského svazu překračují naše hranice. „Ráno jsem to řekla našim, oni jen poznamenali, že Káda měl pravdu. V podniku panovalo pozdvižení. Soudruzi nevěděli, jak se k tomu postavit. Neřekla jsem, že jsem to tušila, že bratr nám psal. Jen jsem řekla, že se to dalo čekat, že si to Sověti nenechají líbit, že jsme přeci pod jejich patronací. Tehdy jsme šli s jedním kolegou ke Staré radnici v Brně, tehdy tam měli desku Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, tak jsem si ji koupila. Víte, nebylo to našim soudruhům jedno, bylo jim trapně. Oni důvěřovali Sovětskému svazu.“ Opět se chodilo k prověrkám.

Anděl z Leninky hlídal pamětnici

Vlasta Macháčková pravidelně navštěvovala svého bratra v Anglii. Pokaždé, když se vrátila, zazvonil jí v kanceláři telefon a agent StB se ptal, kde se sejdou. „Já mu říkala Anděl. Vždycky jsem to šikovně odbyla, on byl spokojený. Pak nastal rok 1968 a já pobývala v Anglii někdy v listopadu. Káďa mi říkal, abych tam zůstala, ale mě to bolelo, vždyť věděl, že bych neopustila rodiče. Po návratu můj Anděl opět zavolal. Sešli jsme se v kavárně na Špilberku. Opět se vyptával, jak to působí v Anglii, tedy to, co se tu dělo v tom 68. Mluvila jsem tak, že je to jako nezajímá. Celou dobu jsem měla dojem, že tam měl odposlouchávátko. Pak se zeptal, jak ten 21. srpen 1968 působí na mě. Řekla jsem, že to na mě působilo jako 15. březen 1939, najednou cvak za kabátkem. Ale už jsme se potom dál o tom nebavili.“ 

Svého „Anděla“ měla Vlasta Macháčková až do roku 1989. Tehdy ho viděla naposledy. „Byla demonstrace, já ho tam potkala, naposledy, v Brně na Komenského náměstí. Tondu Anděla. Ve skupině, dva nebo tři páni tam stáli, rozhodně jsme spolu nemluvili. Podívali jsme se na sebe, ne zle. Pak už jsem ho neviděla, nevím, kam se ztratil.“  

Sametová – 1989

„Bylo to takové odlehčení od deprese, nespravedlnosti, která se celou tu dobu nejenom s námi vlekla.“ Po roce 1989 se bratr Vlasty Macháčkové ihned spojil s Vlkoší. Spolupracoval na přípravě tamního obecního časopisu, přispěl články a psal i o generálu Ingerovi. Společně s tehdejším zastupitelstvem se dohodli na pamětní desce generála Ingera ve Vlkoši. Zhotovena byla v roce 1992, konalo se slavnostní odhalení. Účastnila se ho i pamětnice. V červnu, v čase výročí úmrtí generála Ingera, se sjeli váleční veteráni z Ameriky, z Londýna a dalších míst. Od té doby se kladení věnců u pamětní desky koná každoročně 17. června.

„Bratr měl řadu zásluh. Vlast propagoval, jak se dalo. Například tehdy v zahraničí domluvil s prezidentem Benešem, aby nedostudovaní medici mohli dostudovat. Asi čtyřicet jich bylo, trvalo to, ale podařilo se. Ovšem sám o sebe se nepostaral. Měl nádor na žaludku. Odkládal vyšetření. Nakonec ho rychle operovali v nemocnici v Anglii. Tvrdili, že za čtrnáct dní po operaci může domů. Ale volali mi, že to je s bratrem špatné. Já koupila ovčí deky proti otlakům a pod paty polštářky. Bratr nevypadal opravdu dobře. Zdálo se mi, že v té nemocnici ani nevěděli, na co ty věci jsou, co jsem přinesla… Po dalších dvou dnech už byl na JIPce, pak už v bezvědomí. Udělala jsem mu křížek na čelo a řekla jsem mu, odporoučím tě do rukou pána Ježíše Krista, za tři hodiny zemřel.“

Kopanci člověk v životě hodně získává

„Já ve skutečnosti, abych řekla, po jedné stránce jsem ráda, že jsem toho v životě tolik prožila. Hlavně s těmi kopanci. Když člověku bylo nejlíp, ani si to neuvědomoval, co má za dar, klid, radost, pokoj a může se vyžívat podle svého, jak mu to vyhovuje. Kopanci člověk získává hodně pro život, je vyzbrojenější na další, případně třeba i horší případy, na ty horší kopance. Hodně bolestného jsem prožila, ohrožení života, rozhodně mám pro druhé větší pochopení. I v radosti, i v bolesti. Ono se projevuje i hodně z toho, co člověk sám prožil. Vždyť ve skutečnosti je u nás všech ten život stejný, trošičku v jiné barvě, ale trápení a lásky jsou podobné…“

Totalitní režim vede ke strachu a převrací hodnoty

„Já jsem původně odsuzovala, že se tomu lidé propůjčují, že jsou bezpáteřní, jak se říká. Ale oni to většinou dělali z toho titulu, aby zachránili, ti rodiče, děti, aby děti mohly studovat a oni sami mohli pracovat. Protože jak jste uhnula někam jinam, tak buď by vás zavřeli, nebo vás suspendovali. Vysokoškolské pracovníky dali třeba do dělnického stavu. A to bylo zajímavé, že to bylo stejné jak za protektorátu, tak i pak za té druhé existence, já s dovolením říkám, že pak tady byl Protektorát Sovětského svazu. To bylo cítit všude, v práci, v kultuře, v politických změnách, všude. Já jsem nikdy politice nerozuměla, u nás se to v rodině nepěstovalo. Byli tu lidé, co to dělali z prospěchu. Za Hitlera i za komunismu, socialismu. Podvolovali se, člověk se chová pořád stejně. Lidé, kteří se už jednou takto ohnuli, páteř si nalomili, tak už jim zůstala nalomená. U nás v rodině to byla samozřejmá věc charakterová, vlastenecká… Být spravedlivý, upřímný, rovný a mít hodně lásky k bližnímu,“ uzavírá Vlasta Macháčková své vyprávění.