Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Machačová (* 1931)

• narozena 14. dubna 1931 v Brně

• matka Kristýna ji i s její sestrou Libuší poslala jako novorozence v košíku po řece

• vyrůstala v kojeneckém ústavu v Brně, později u příbuzných v jižních Čechách

• v roce 1933 dal její otec Václav Kuška rodinu dohromady a všichni se přestěhovali do Prahy

• po celé dospívání trpěla násilím ze strany matky a stejně staré sestry

• 14. února 1945 zažila v Praze bombardování

• v roce 1946 se rodina přestěhovala do Chebu

• v mládí prošla pracovními pozicemi v Chebu, Varnsdorfu a Mariánských Lázních

• v roce 1955 se provdala za Oldřicha Machače

• od roku 1956 žila v Olomouci

• v srpnu 1968 zažila nebezpečnou situaci se sovětskými vojáky

• v roce 2021 žila v domově pro seniory v Olomouci

Marie Machačová to neměla v životě lehké, dětství jí ztrpčovala agresivní matka, dospělost zase nevydařené manželství. Na konci druhé světové války zažila bombardování Prahy, v srpnu 1968 vyhrocenou situaci, která mohla skončit tragicky. 

Maminka nás dala do koše a pustila po řece

Pod dívčím příjmením Kušková se narodila spolu se svým dvojčetem Libuší svobodné matce Kristýně Knapíkové 14. dubna 1931 v Brně. Kristýna přišla o několik roků dříve o první dceru Věru, která zemřela na zánět mozkových blan. Její druh Václav Kuška neměl práci, Kristýna se tak nacházela ve svízelné životní situaci, umocněné pravděpodobně i počínajícími psychickými problémy. Mateřského údělu se rozhodla zbavit radikálním způsobem. Pamětnici tyto okolnosti později vyprávěli příbuzní: „Maminka nás dala do koše a pustila po řece. Pravděpodobně asi nevěděla, co má s námi dělat, když přišly dvě uřvaný holky. Tak si říkala, že nás třeba někdo chytí a že si nás vezme.“ Dívky na vodní hladině skutečně někdo objevil. Následně se ocitly v kojeneckém ústavu v Brně a měly se dostat k adoptivním rodičům. Václav Kuška svá dvojčata ve stáří 14 měsíců vypátral, dostal je z ústavu a poslal na vychování k příbuzným do Lnářského Málkova v jižních Čechách. Po dvou letech si sestry vyzvedl i s jejich vlastní matkou Kristýnou, kterou si krátce předtím vzal.

Již kompletní rodina se přestěhovala do jednoho skromně zařízeného pokoje v pražské Hostivaři. Marie se už v útlém věku potýkala s agresivitou svojí matky. „Ve čtyřech letech jsem dostala spálu, odvezli mě do nemocnice, a když jsem se vrátila, tak mě máma zmlátila, protože přijeli a vystříkali byt dezinfekcí a zničili peřiny.“ Matka fyzicky napadala i Libuši, která ovšem spirálu násilí nedokázala zastavit a dopouštěla se krutostí i na Marii. Rodičům se později narodila ještě jedna dcera Věra, kvůli mozkové obrně ale strávila většinu svého života v různých ústavech.

Tatínkovi jsme nic neřekly

V roce 1938 se Machačovi přestěhovali do bytu v pražských Strašnicích. O rok později se Marie vydala ke svému strýci, kde se rozhodla ukrýt ve sklepě a zemřít hlady. To ale nevydržela a strýci se ohlásila: „On se mnou šel domů a domlouval mamince, ať mě pořád nemlátí. Ona slíbila, že už mě bít nebude. Jenom se zavřely dveře, tak mně natřískala znova.“ Libuše to s matkou uměla vždy lépe, navíc na Marii občas sváděla svoje nedostatky, za což následovaly další tresty: „Byla jsem bitá víc, než je drobečků od chleba.“ 

Otec o násilí v rodině ze začátku pravděpodobně vůbec nevěděl, nebo vědět nechtěl. „Tatínkovi jsme nic neřekly. Jezdil do Německa, kde pracoval jako zedník. Jednou přijel za týden, jednou za čtrnáct dní.“ Sestry ho o chování matky neinformovaly ze strachu, co by mohlo následovat po jeho odjezdu. Matka navíc dcerám zakazovala jakékoli vycházky: „Když nás máma zastihla, že si hrajeme s dětmi, tak nás ztřískala, že nám řekla, že si stačíme samy dvě. Děti to nemohly pochopit. Já sama jsem to taky nechápala. Matka nás venku chválila, doma si ale vždycky nějakou záminku našla a byl výprask. Chytla mě za vlasy, kopala do mě, mlátila mě.“ V následujících letech se Marie potýkala se zdravotními následky krutého zacházení a stíhaly ji noční můry, ve kterých ji matka pronásledovala po střechách.

O tom nesmíte mluvit

Po vzniku protektorátu zabrala německá vojska budovu školy, Marie proto začala chodit za výukou do sklepa nedalekého domu: „Paní učitelka nám říkala: ‚Děti, teď si zazpíváme hymnu.‘ Tak jsme si ji zazpívali, a ona nám pověděla: ‚Moc nahlas ne, ať nás nikdo neslyší.‘“ V roce 1942 pracovala matka Kristýna Kušková jako uklízečka v pražské budově ČTK, která se nacházela nedaleko Petschkova paláce, sídla gestapa. Po likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se prý stala svědkyní zatýkání českých občanů na nedalekém Václavském náměstí a jejich převozu do tzv. Pečkárny.

Před svými dcerami si ale dávala pozor na to, co doma mluví. „Když si máma s tatínkem něco povídala, tak nám říkala: ‚Neposlouchejte, a jestli jste něco slyšely, tak o tom nesmíte mluvit, protože by nás zavřeli.‘“ Později došlo na humornou situaci, která však mohla mít pro rodinu, v době heydrichiády, tragické následky. Do přízemního bytu Machačových vběhla krysa, se kterou museli rodiče pamětnice notnou chvíli bojovat. Marie poté o nezvaném hostu napsala školní slohovou práci, ve které hlodavce nazvala dle dobového žargonu: „Já jsem napsala, že jsme měli doma němkyni. A paní učitelka přišla a říká: ‚Maruško, to nemůžete. Musíte ten sloh celý přepsat. To by mě zavřeli. Napište, že to byla velká krysa.‘“

U každého baráku byly zátarasy

Ve středu 14. února 1945, po poledni, se Marie pohybovala kolem pražského Václavského náměstí. Nad hlavním městem se v té chvíli nacházelo 62 amerických bombardérů B 17, které krátce před půl jednou otevřely své pumovnice a svrhly na metropoli na 150 tun trhavin. Útok, který trval pouhé dvě minuty, si vyžádal na 700 životů a více než 1 000 raněných. Pamětnice část náletu prožila v domě na Václavském náměstí, později se dostala do krytu: „Tam sedělo hodně našich lidí, pak tam byli ti, co měli hvězdy, všichni byli označení, že jsou Židi.“ Do svého, asi osm kilometrů vzdáleného bydliště, se poté vydala pěšky. Cestou spatřila zničené město: „U každého baráku byly zátarasy, že tam něco padá, takže jsem to obcházela opatrně, aby na mě něco nespadlo. Pořád jsem se ptala lidí, jak se dostanu do Strašnic. Domů jsem přišla až po páté hodině večer.“

Konec války prožily sestry Kuškovy doma, jejich otec se ale do pražského povstání zapojil přímo. Marie ho v těch dnech týden neviděla: „Tatínek stavěl na ulicích barikády.“ Dívky se z obav před rudoarmějci držely doma i nějaký čas po osvobození. Marie se později dozvěděla, že její spolužačka ze základní školy s jedním sovětským vojákem otěhotněla a v 15 letech porodila dvojčata.

Bylo to takový divoký

Celá rodina se v listopadu 1946 přestěhovala do domu se zahradou v Chebu. Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistického režimu, Marie si brzo všimla jistých podobností s tím předchozím, nacistickým: „Chodili jsme do školy, nemohli jsme nějak otevřeně mluvit, nadávat na komunisty. Za protektorátu jsme zase nemohli nadávat na Němce. Bylo to takový divoký. Za války jsme se učili německy, po válce zase rusky.“ V témže roce nastoupila Marie do učení na krejčovou. Po práci v krejčovské dílně rodiny Boštíků musela mladá dívka ještě vypomáhat u sedláka, domů se tak vracela až v pozdních večerních hodinách zcela vyčerpaná.

Snad právě proto se jí v učení příliš nedařilo, po půl roce se rozhodla odejít pracovat do tiskárny. Matka jí ale práci v mužském kolektivu vytýkala a znovu na ní páchala násilí: „Kopala do mě, mlátila mě. Já jsem měla hrozných vlasů, ona mě za ně chytla a třískala mě, a až měla hrst plnou vlasů, tak mě teprve pustila.“ V tiskárně si Mariiných zranění všimli a začali je řešit s pracovním úřadem a Veřejnou bezpečností (VB). Jediným možným řešením se pro pamětnici stalo opuštění domova. A tak se ve svých 18 letech vydala v lednu 1950 do Varnsdorfu, kde nastoupila do továrny ELITE na výrobu punčoch.

Abych přijela okamžitě domů

Matka pamětnici zasahovala i do osobního života: „Já jsem se bála s někým seznámit, protože jsem měla strach z matky, že kdybych někoho potkala, tak že by byla ostuda.“ Až ve Varnsdorfu se Marie na taneční zábavě seznámila s elektrikářem Josefem Dragounem z Prahy. Josef musel zakrátko nastoupit na vojnu, a tak se jejich vztah odehrával hlavně v rovině vzájemné korespondence. Přesto se pro ni tento muž stal osudovou, i když nenaplněnou láskou. Kvůli intrikám jednoho z vojínů se jejich vzájemná korespondence na čas přerušila.

Jinak bezstarostný život v severočeském městě vydržel pamětnici po dva roky. Jednoho dne obdržela od otce telegram: „A abych přijela okamžitě domů, že matka je zase v ústavu, podřezala si ruce.“ Pamětnice se vrátila do Chebu, a protože tou dobou už její sestra nežila doma, dostala na starost celou domácnost i dobytek. Přes péči, kterou Marie zvířatům věnovala, přišla její snaha vniveč: „Jednoho dne jsem přišla domů a všechna zvířata byla pryč. Matka s nimi něco udělala, asi je prodala. Zeptat jsem se jí ale bála.“

Práci si na krátký čas našla v cukrárně a ve skladu komunálních služeb. O Vánocích 1952 začala pracovat jako servírka v hotelu Harvey ve Františkových Lázních, kde vydržela dva roky. Poté krátce pracovala jako pomocná kuchařka v chebské nemocnici a další pracovní pozici nalezla v pojízdné autobusové knihovně. V Chebu se Marie v roce 1955 seznámila s vojákem Oldřichem Machačem, který zde vykonával základní vojenskou službu. Krátce nato se naposledy setkala s Josefem Dragounem, který ji přijel z Prahy navštívit, ale když zjistil, že má jiného, tak jí dal sbohem. „Sedl do rychlíku a už jsme se nikdy neviděli. Já jsem to obrečela a brečím celý roky, celý roky na něho vzpomínám,“ vyprávěla téměř po 70 letech s pohnutím v hlase pamětnice. 

Byla na mě hodná

Ještě téhož roku se provdala za Oldřicha Machače. V prosinci 1955 se jim narodil syn Oldřich. Od ledna do března 1956 žili v obci Polomí na Prostějovsku, odkud se poté natrvalo přestěhovali do Olomouce. Manžel pracoval u Veřejné bezpečnosti, nejprve v Olomouci a později v Prostějově. Přestože Marie za několik let čekala svoji první dceru Irenu, nenašla v Oldřichovi potřebný klid a oporu. „Manžel tenkrát nebyl tři neděle doma. Jela jsem do Prostějova a náčelníkovi řekla: ‚Co je s manželem?‘ On se ho ptal, kde byl, a pak mu dal volno. Manžel mě potom celou cestu mlátil do zad, že nám ujede vlak. A to jsem měla ischias a sotva jsem šla.“ 

Přestože Marie později přivedla na svět ještě dceru Janu, manžel se ani tak rodině příliš nevěnoval, žil bohémským životem a často nebýval doma. Jedinou radost tak pamětnice nalézala ve výchově svých dětí a v přátelských vztazích se známými a rodinou. Zejména si oblíbila manželovu matku Irenu: „Já jsem ji měla ráda, raději jak svoji matku. Byla na mě hodná.“ V průběhu let Marie přišla o několik nenarozených dětí, o ty, které měla, se ale vždy dokázala postarat, přičemž chod celé domácnosti závisel především na ní: „Můj nebyl nikdy na Vánoce doma, dětem nic nekoupil, nepochoval je.“ Jednou dokonce manžel za Marií přišel s nápadem na prodej jejich syna Oldřicha kolegyni z práce.

Vždyť to bylo moje dítě

V roce 1961 se pamětnice vydala do Prahy, kde chtěla navštívit Josefa Dragouna. Na jeho pražské adrese ale nalezla jen jeho nevlastní matku: „Řekla mi: ‚Já vás neznám, vidím vás poprvé, ale já jsem Pepovi říkala, že bych si přála, aby si vás vzal.‘ “ Marii toto sdělení dojalo bezmála k slzám, na Josefa nakonec nepočkala a odešla. Při následné procházce Prahou se jí hlavou honily černé myšlenky, zvažovala i skok do Vltavy. Naštěstí na cestu nevyrazila sama: „Pak jsem se podívala na syna a říkám, co tady, chudáku, budeš dělat? Já jsem ho měla strašně ráda, vždyť to bylo moje dítě.“

V roce 1964 se Machačovi přestěhovali do sokolovny vedle tržnice v Olomouci. Oldřich se začal starat o budovu sokolovny a Marie tamtéž převzala správcovství nad ubytovnou Československých státních drah (ČSD). Tam je také zastihla sovětská okupace 21. srpna 1968. Na sokolovně v té době visel jako projev piety za smrt zaměstnance ČSD černý prapor, což si okupanti vyložili jako akt nepřátelství. Marii proto nezbylo než vylézt na lešení: „Prapor jsem vytáhla a vhodila do kuchyně. Když vojáci viděli, že je prapor pryč a že na ně mávám, tak sklopili hlavně. Ty byly ale namířené na naše okno do kuchyně, takže kdyby to spustili, tak celá sokolovna padla a dneska bysme tady nebyli.“  

Od roku 1975 pracovala pamětnice na tranzitu a nocležně ČSD. V roce 1986 odešla do penze a zakrátko ovdověla. Později si přivydělávala jako toaletářka na hlavním vlakovém nádraží v Olomouci. Tam několikrát nalezla zapomenuté peníze, a přestože se jednalo o poměrně velkou částku, vše původním majitelům vrátila.

V roce 2001 se Marie přestěhovala do domova seniorů v Olomouci. Vždy se snažila žít poctivým životem a pomáhat druhým. A protože se dožila vysokého věku, věří, že existuje něco, co ji přesahuje a dlouho ji nechává na tomto světě. Dodnes ráda vzpomíná na svoji první lásku Josefa.

Nakonec připojujeme netradiční prosbu. Pokud byste věděli cokoli o osudech Josefa Dragouna, narozeného kolem roku 1930 v Nerudově ulici v Praze, informujte prosím Paměť národa. Získané informace rádi poskytneme Marii Machačové.