Marie Machačová

„Já jsem stála s novinama u svatýho Václava a čekala, až přijede tramvaj číslo 3 do Strašnic. A najednou lidi zvedali hlavy. A něco takovýho, tak dvacet, třicet centimetrů, něco svítilo nahoře a letělo to střemhlav dolů. A tak ten německej voják, mluvil na mě česky, on byl asi ze smíšený rodiny. A tak mě chytl za ruku a říkal: ‚Co tady děláš?‘ Držel mě tak silně, že jsem mu nemohla utéct, a tak mě táhl do toho baráku. Až vloni, co mě tam moje známá vytáhla, tak jsem se dozvěděla, že to vlastně byl hotel, kde jsme doběhli za ty dveře. A dál jsme se nedostali, on jenom zavřel dveře a padaly bomby. Už jistě dávno zemřel, protože já už mám taky vysoký leta. A tenkrát, já nevím, kolik mohl mít ten chlapec, jestli měl 30 roků. Tak mu vděčím za svůj život. A doma nic nevěděli, oni mysleli, že se někde flákám. A já jsem prosila mámu: ‚Mámo, prosím tě, já jsem se nikde netoulala, ale Praha je rozbitá.‘ Nikdo tomu nechtěl věřit. Chlapi sedli na kola, a když se vrátili zpátky, tak říkali: ‚Tam je tolik lidí na zemi, všecko je obrácený vzhůru nohama. Tramvaje rozbitý.‘ Já jsem to všechno viděla, takže mám takovou vzpomínku. No nebylo to dobrý, bylo mi těch lidí líto.“

„Tak vedle nás bydleli nějaký Bodingovi a to byli taky Židi. Měli dvě nebo tři děti – a ty šly taky. A máma říká: ‚Běžte,‘ i když jsme se s nimi nesměli kamarádit, nesměli jsme si s nima hrát, tak nás máma výjimečně poslala k nim a říká: ‚Běžte se s nima rozloučit, oni musí jít pryč.‘ A neřekla kam. A oni šli chudáci všichni do koncentráku. Tak ten byt byl prázdnej.“

„Maminka chodila (uklízet) do České tiskové kanceláře, tak jsem šla takhle na konec té ulice a doprava, tam byl Petschkův palác. Máma, když přišla domů, tak plakala a říkala, že přijely nákladní auta – a jak tenkrát toho Heydricha zabili, tak posbírali na Václavským náměstí všechny lidi, ať to byla mládež, nebo kdokoliv. A tak říkala, že celý Václavák uklidili, přijely auta, Němci, a všechny lidi odvezli do tý Petschkárny a tam je mlátili, někdo přišel i o život. A to bylo slyšet, když jsem šla okolo, tak jsem slyšela, jak tam pláčou a křičí o pomoc.“

„A statek pana (Antonína) Švehly byl nahoře a tam jsem chodila pro vajíčka a pro mlíko. Jenomže to mlíko tak krásně vonělo, tak jsem se z té bandasky napila, a až jsem šla domů, tak jsem zjistila, že jsem toho hodně vypila. Tak jsem se vrátila a řekla jsem jim tam, že jsem zakopla a že jsem ho vylila. Oni mi to naplnili úplně po vrch a řekli mi: ‚Tak se napij,‘ jenomže já jsem jim nemohla říct, že už to mám v žaludku, že už jsem toho hodně vypila. Když jsem potom přinesla mlíko, tak jsem dostala pochvalu, máma z toho sebrala smetanu a utloukla máslo, protože za války jsme toho másla měli málo.“