„Řekla bych na úvod, že všechno zlé je pro něco dobré. Řízení státu přišlo na to, co objevili už Římané, že lidé nepotřebují jenom chléb, ale taky hry. A tak začátkem 70. let dali spousty peněz na přehlídky [amatérského divadla] a nejrůznější další akce. Takže v té době vznikla přehlídka ruských a sovětských her ve Svitavách, ale taky přehlídka vesnického amatérského divadla ve Vysokém nad Jizerou, založili jsme přehlídku dospělých hrajících pro děti, která byla původně v Kralupech, potom jsme se přestěhovali do Ostravy-Poruba. Potom to bylo ve Stráži pod Ralskem a pak se to přestěhovalo do Rakovníka. Taky jsme založili Kaplické divadelní léto, což byla přehlídka dětských divadelních souborů, dělaná docela zajímavým způsobem, tak, že těžiště bylo ve vzdělávání, odpoledne se hrála představení, dopoledne byly praktické semináře. Na ty přehlídky se skládaly peníze z ministerstev. U toho Vysokého to bylo ministerstvo zemědělství. U toho dětského divadla ministerstvo kultury. Ale nikdy se v tom neangažovalo ministerstvo školství. Děti pro něj existovaly jen, když seděly v lavicích.“
„My jsme toho devátého května, ale i dost dlouhou dobu potom, byli přesvědčení, že bombardovali Němci.“
„Co vás k tomu vedlo?“
„Protože jsme je nenáviděli, o Rusech jsme nepředpokládali, že by takovou věc udělali. Dneska tomu spíš věříme. Ty zásahy byly takový, že bylo možné si to odůvodnit, co ničili Němci: bylo to u soudu, kde měli určitě archivy, u tý sedlárny, kde vedle bylo letecký oddělení Škodovky. Mohli mířit na starou radnici, jestli tam byly nějaký dokumenty. Nějaká výroba byla na tom Ptáku u Jizery. Vypadalo to velmi logicky, že spalujou mosty, ničej za sebou, co vyráběli, aby to nedostali Rusové, a ničej svoje dokumenty, aby nebyli postižení.“
„Toho 9. května otec byl doma, protože továrna nefungovala. Dopoledne jsme se vydali na příjemnou procházku, podívat se, jak Němci prchají. Došli jsme k hospodářské škole, tam jsme se zastavili a rozhlíželi se…“
„Můžete popsat, jak to tam vypadalo? Hospodářská škola byla tam, kde je dnes autobusové nádraží…“
„Ano. V prostoru mezi nádražím a autobusovým nádražím byla pole. Za války jsme kousek toho pole měli, mohli jsme si tam pěstovat mák, brambory, zeleninu. Co se dalo, abychom něco jedli. Tam byl takový prostor nikoho, takové pozemky, které čekaly, až se tam postaví ta nová část továrny. Došli jsme tam. Kamarádka bydlela v protějším domě, byl to takový vysoký barák mezi rodinnými vilkami… Byl tam travnatý příkop. Rozhlíželi jsme se. Vedle nás stál nějaký pán, který už měl na sobě československou uniformu, takže jsme si ho opravdu všimli. Viděli jsme, že letí taková letka asi sedmi letadel, v naší optice to vypadalo, že je to nad Chlumem, ale muselo to být někde nad Stodem, nad Jičínkou. Dívali jsme se potěšeně na ta letadla, když on najednou zařval: ,Bomby, k zemi.’ Tak jsme padli do toho příkopu. Když přestaly výbuchy, už jsme nic neslyšeli, opatrně jsme příkopem na druhé straně ulice došli až na roh do hospody u nemocnice. Tam byl obrovský sklep. Sešli jsme do toho sklepa, tam bylo asi třicet až padesát dí z ulice, kteří tam doběhli. Nic dalšího se už nedělo. Došli jsme domů. To odpoledne jsme byli doma. Já jsem byla na zahradě a bavila jsem se s klukem, který měl pistoli, točil s bubínkem. Byl velice šťastný, že má zbraň. Kromě Markových, kteří nevím, kam se poděli, ti kolaboranti, jsme noc všichni trávili v prádelně. Ta měla dvě místnosti, tam jsme strávili noc.“
Boleslav sice prodělala několik… jako častý poplachy, ale bombardovaná byla devátého května čtyřicet pět. Desítky let se tvrdilo, že to bombardovali Němci, aby zlikvidovali archivy a nějaký svoje výroby. Po roce devadesát vznikla taková teorie, že to byli Rusové, který ale nevím co… Moc jsem tomu neporozuměla, co měli chtít. Myslím si, že to byli ti Němci, který chtěli něco zlikvidovat. A to jsem zažila velmi živě, protože my jsme se vydali… Přes tu Boleslav totiž jely… Celejch těch několik dnů putovaly kolony německý evakuace, lazaretu, vojáci prchali. Chtěli se dostat do západní zóny. Prostě báli se Rusů. A projížděli takovým způsobem, že prostě patnáctiletý kluci je odzbrojovali, jo. Oni to vzdávali, věděli, že je konec, a že jde jenom o to, aby se dostali z dosahu Rusů. Tak jsme se jednou byli projít kousek jako na kraj Boleslavi. A díváme se tak kolem sebe. A za náma stál pán, kterej byl už v československý uniformě. Důstojník, kterej za války nemohl bejt v armádě, že jo, tak vytáhl tu uniformu. A my jsme tak stáli a on najednou řval: „K zemi! Letadla!“ A tam jako bylo vidět na obzoru taková malá letka, asi pět, sedm letadel a bylo vidět, jak padaj ty bomby. Takže jsme z toho příkopu potom se dostali do nějaký hospody. Půl dne jsme strávili ve sklepě jedný hospody a teprve pak jsme se dostali domů. A protože jsme nevěděli, co se vlastně děje, tak jsme celou noc strávili v prádelně, celej dům jsme se nastěhovali do prádelny, včetně asi tříměsíčního chlapečka… nebo třínedělního. Úplně čerstvý mimino. Takže tu noc jsme tam strávili. No ale pak se ukázalo, že je vlastně… že už se nic neděje.
Moje jaksi cesta školstvím byla velmi složitá a velmi podivná. Já jsem skoro nic nedokončila a skoro nic jsem nezačala. Musím vyprávět. Já jsem začala chodit do školy prvního září 1937. Čtrnáctého září zemřel Masaryk, a to byla taková předzvěst toho, že bude nějak zle. A v druhé třídě byla Mnichovská dohoda. A po té Mnichovské dohodě, když přišli lidi z těch obsazenejch oblastí do centra, tak musely všechny učitelky, který byly vdaný a měly teda někoho, kdo je bude živit, odejít ze školství, aby byly místa pro ty lidi, který prostě přišli. No a já jsem tím přišla o báječnou paní učitelku Ludvíkovou. To byl ten začátek. Další historie byla, že když jsem ukončila čtvrtou třídu, tak nacisti rozhodli, že první stupeň bude čtyřletý a my že půjdeme do měšťanky, takže nás poslali do měšťanky. Ale za rok jsme mohli dělat zkoušky na gymnázium. A to jsem… To mě rodiče odhlásili, protože to celý okres… No tak ty zkoušky jsem nedělala, protože přijímali třicet kluků a pět holek z celýho okresu. To bylo beznadějný, takže jsem chodila na měšťanku. Ta skončila čtvrtým ročníkem ve školním roce čtyřicet čtyři, čtyřicet pět. A musím říct, že na ten ročník jsem vzpomínala právě teďka na jaře, protože jsem zažila to neučení. Nejdřív byly pořád poplachy, to nás posílali celej podzim domů. Dycky jsme přišli, v deset hodin přiletěli někam nad Ústí letadla, a tak jsme šli domů. Po Vánocích už byly ve všech školách lazarety, takže my jsme chodili na radnici, tam stáli učitelé po chodbách. My jsme jim odevzdali úkoly, oni nám dali nějaký další. No a takhle to šlo až do toho květnovýho povstání. A po něm sice jsme přišli do školy, ale zase nás poslali na brigádu, takže ten čtvrtej ročník vlastně jsme vůbec neabsolvovali.
„Většinou to bylo tak, že někdo někam odjel a přinesl informace. Já jsem třeba v roce 1965 nebo 66 odjela do západního Německa, tam nás vyslal ten náš Ústav. Jmenovalo se to Remscheid, je to v Porúří přímo nad tou řekou, která teda zapáchá ocelí, protože je to jenom kousek od Solingenu. A tam byla taková instituce pro různé kurzy pro mládež, nějaké takové mládežnické centrum. Tam jsme byli asi na týden posláni, další týden nás zase vozil nějaký člověk z ministerstva mládeže po Německu po jiných dalších podobných institucích. A v tom Remscheidu měli nádhernou knihu a já jsem na nich vyloudila jednu knihu, aby mi ji půjčili do Prahy, a pak jsem ji zase vracela. A tady jedna známá horko těžko sehnala jiného známého v univerzitní knihovně, kde se dala namnožit a zkopírovat ta knížka. I to bylo tenkrát velice zvláštní, že jen tak mimochodem existoval pro kopírování učební obor. To, co si člověk dneska udělá doma sám, tak na to tenkrát byl učební obor.“
„Mám takovou normalizační zkušenost, která spočívá v tom, že ta normalizace byla velmi ovlivněna charakterem lidí. Můžu srovnávat tehdejší papaláše jihočeské a východočeské, protože pak jsem dostala v 80. letech na starosti ještě loutkáře a Loutkářskou Chrudim. A ten vztah a postoj těch lidí k tomu byl naprosto nesrovnatelný. V Chrudimi se nesmělo nic, všechno bylo podezřelé, všechno bylo ztlumené, na semináře chodili fízlové. To jsem byla přesně svědkem toho, kdy velitel bezpečnosti, který byl členem organizačního štábu, říkal: ‚Soudruzi, já potřebuji ještě nějaké stužky, aby mohli naši soudruzi do těch seminářů.‘ Tak tohle skutečně v Kaplici nebylo.“
„Přes Mladou Boleslav šel proud Němců na jih. Utíkali před Rudou armádou, nevím přesně odkud, ale myslím, že to bylo od Liberce. Zřejmě se snažili dostat se na někam Západ. Byla to prchající armáda a lazarety. Takže vojáci – ale vojáci z konce války. To znamená, že to byli patnáctiletí kluci a padesátiletí ‚strejcové‘, takže nebyl s nimi vůbec žádný problém. Kluci je normálně odzbrojovali a ti Němci to v klidu vydávali a snažili se hlavně uprchnout. My jsme stáli s rodiči asi tam, kde je dneska autobusové nádraží, směrem na Kosmonosy, a jak jsme se rozhlíželi, viděli jsme pár letadel a za námi stál nějaký český důstojník, který vytáhl uniformu a zakřičel: ‚K zemi!‘ Takže jsme zapadli do příkopu, protože to byla německá letka, která se snažila bombardovat Boleslav. Němci měli za cíl zničit archivy a některé továrny, ale měli to špatně zaměřené. Takže soud s archivy se zachoval a šlo to všechno do našich lidí. Já znám třeba historii člověka, který se jeden den vrátil domů den před bombardováním z koncentračního tábora Buchenwald a druhý den mu to zabilo ženu a dceru v jejich domě. A navíc to byl strašlivý masakr těch prchajících Němců.“
„My jsme věděly, která jedna jediná holka – to byla tenkrát ještě dívčí škola – je z kolaborantské rodiny. Věděli to i všichni kantoři. Takže když tato holka chyběla, tak se změnila výuka a začali nám vykládat o Husovi, Komenském, Palachovi. Zkrátka doháněli to, co tam chybělo.“
„To byla taková situace. Ta paní měla syna asi tak mého věku a my jsme společně chodívali na procházky před válkou. A pak už jsem ji neviděla, protože hnedka na začátku války všechny mladoboleslavské Židy stáhli do hradu. Nyní je tam muzeum, ale dřív ten mladoboleslavský hrad byla budova, ve které bylo ledacos. Někdo tam bydlel, byly tam nějaké provozovny atd. Nacisti z té budovy udělali soustředění pro Židy. A v té době začali nosit hvězdu a my jsme jednou tu paní Seidlerovou potkaly a maminka se s ní normálně zastavila. A ta paní si celou dobu držela ruku na té hvězdě, aby maminku neohrozila, a to bylo naposledy, kdy jsem ji viděla. Ti rodiče Seidlerovi se už nevrátili, vrátil se pouze syn. Ten potom žil v nějakém internátě, vím, že jsme se tam vídali zdálky, ale už jsme spolu nikdy nemluvili. Byla tam mezi námi taková zeď, která už to nedovolovala.“
„Tehdy jsme pozvali (přehlídka ve Žďáru nad Sázavou) Hugha Lovegrova z Anglie, který tam vedl seminář. A to byl zvláštní seminář, bylo to v té sokolovně a zúčastnilo se ho asi šedesát účastníků. Bylo to asi třicet dětí ze souboru Pírka a třicet seminaristů dospělých. Všichni jsme dohromady dělali různé hry a cvičení včetně tzv. slepáren. Tenkrát jsme poprvé zažili slepárnu. Těch šedesát lidí někdo vedl a u té sokolovny jsou takové sloupy a vchod a on nás tam protahoval kolem těch sloupů a pak zase dovnitř a bylo to tedy velmi působivé. Tam bylo mnoho dalších cvičení, některé jeho samotného překvapily, protože do toho všeho vstoupilo naše vlastní myšlení – úplně jiné od toho, co znal.“
Eva Machková se narodila 12. března 1931 v Praze, vyrůstala v Mladé Boleslavi. Její otec byl technickým úředníkem v mladoboleslavské Škodovce. Rodina v Mladé Boleslavi prožila období druhé světové války a v květnu 1945 se pamětnice stala svědkem bombardování města i osvobození Rudou armádou. Po maturitě na gymnáziu začala studovat práva, ale záhy přestoupila na DAMU, kde studovala divadelní vědu. V té době založila rodinu. Po narození syna pracovala v mladoboleslavském divadle, ale byla to zkušenost, která ji od dalšího působení v divadle odradila. Po návratu do Prahy prošla krátce Divadelním ústavem a v roce 1961 přijala místo v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti (ÚDLUT), kde zůstala sedmadvacet let. Od roku 1964 dálkově studovala pedagogiku a promovala v roce 1970. V ÚDLUT jako odborná metodička organizovala přehlídky a semináře (Jiráskův Hronov, Šrámkův Písek, Loutkářská Chrudim, Žďár nad Sázavou, Kaplické divadelní léto). Vybudovala teoretickou základnu oboru dramatická výchova. Vychovala řadu dalších odborníků, praktických pedagogů i teoretiků. V 90. letech stála u zrodu katedry dramatické výchovy na DAMU. V roce 1993 se stala docentkou, v roce 2014 profesorkou. Pamětnice byla i v důchodu pedagogicky i publikačně stále aktivní. Eva Machková zemřela 9. října roku 2023. Její svědectví bylo zdokumentováno díky podpoře nadačních fondů Škoda Auto a Bohemian Heritage Fund.
