"Byli všichni propuštění z toho vězení, ale doma jich bylo asi pět. Když jsem je spatřil, protože to bylo jenom na skok. Já jsem se nezdržoval. Já nebyl ve své kůži. Když mě viděli, když jsem vešel do místnosti, dívali se na mě, jeden na druhého koukali a plakali taky. Mysleli, že už jsem dávno mrtvý, už mi dělali pohřeb, už jsem měl udělaný pohřeb předem. Někdo jim sdělil, asi nepravdu, pustil fámu, že jsem mrtvý a oni to vzali. Protože já jsem se nehlásil dlouhou dobu domů. Psát jsem jim nemohl, byli velice překvapeni a já jsem jim říkal: 'Děkuju, to mi stačí, jsem rád, že žijete' a už jsem mazal do toho Polska, jak jsem vám říkal předtím."
"Dějiny šláply vedle v některých věcech, mluví se jinak, než tomu bylo. Ale my mluvíme tu skutečnost. Jsem živý člověk, který to prožil, který to prošel od toho Masaryka včetně válek až po dnešní dobu. V tu válku jsme věřili, protože existovalo Československo. A ta neexistovala, tady byli Němci, okupovali. Slovensko okupovali taky, ale tam okupovali a brali syny i otce na frontu proti Rusům. My jsme si řekli: 'Dost! Než takhle žít, raději zemřít!' A šli jsme s přesvědčením, že znovu oživíme a utvoříme znovu československý stát tak, jak jsme byli zvyklí vždycky žít spolu - Češi a Slováci, a to se povedlo."
"Když jsme ustupovali, to byl takový sníh, takový mráz. My, co jsme tam byli rodáci z Nízkých nebo Vysokých Tater - nám říkali vždycky 'kamzíci', my jsme to vydrželi. Ale po cestě jsme nacházeli. Seděl úplně jako když se usmívá, oči otevřené, zmrzlý. Dál zmrzlý. Tak jsme jim vybírali smrtný pás. To byly takové kapsičky, pouzdra měděná a v tom byl smrtný pás stočený a zavřený. Tenkrát nás poučovali, že když našeho vojáka někde najdeme mrtvého nebo zraněného, abychom to nejkratší cestou dali vědět do rodiny."
"Obrovskou hrůzu jsem zažil, když vyzradil nějaký občan slovenské národnosti, vyzradil nás, že jsme přecházeli do toho údolí, to byla Ilanovská dolina, a tam přišikoval ty Němce. Oni nás obešli, udělali obchvat a vzadu nás zarazili, že my jsme nemohli ustoupit. A tam to byl boj, protože to bylo v noci, že granáty a osvětlovací rakety a tak dále - to jsme viděli, kdo stojí přede mnou, anebo makali jsme po přilbách. Když měl zahnutou, tak to byl Němec. Tak jsme na bodáky... na bodáky to šlo. Tři sta osmdesát Němců jsme tenkrát zajali a naši i s Němci na hromadě. Mně tenkrát úplně vypověděly nervy a já jsem omdlel z toho hluku, z té střelby a usnul jsem a probudil jsem se až ráno, když se rozednívalo. Ležel jsem na mrtvolách a celý jsem byl zkrvácený a sahal jsme si po břichu. Já jsem byl zkrvácený a myslel jsme si, že jsem raněný a já jsem raněný nebyl, já omdlel z toho hluku, z toho nervového vypětí. Ostatní naši ranění vojáci byli odváženi do Ruska z těch Třech Dubů a ti Němci asi taky."
"My okamžitě, jak jsme se přestěhovali do Korytnice, tak jsme byli nasazeni na Bílém Potoku, abychom bránili od Ružomberoka. Většinou to proti nám byli štrafbatalióni, jak oni tomu říkali, a to byla štábní rota německá. To byli trestanci povypouštění po věznicích. I tam na Slovensku, ale už i z Polska, vězni, byli zařazeni do první linie. A to jsme poznali šedý pás a černý pás, když jsme se dívali z pozorovatelny. To znamená, že normální vojáci, ta štábní rota trestanecká a za nimi esesmani - hnali je na nás dopředu."
"Já bych začal tím, že tomu už předcházelo před vypuknutím povstání, že jsme organizovali povstání. Protože už jsme měli spojení s těmi dědinkami, vesničkami. Tam byli už odhodlaní, připravení jak z naší strany vojáci, tak i Rusové, hlavně velitelé. A my jsme se scházeli, když jsme šli na zábavu po té vesnici, tak jsme se seznámili a už jsme organizovali povstání. Já například sám, než vypuklo povstání, jsem odvedl čtrnáct vojáků z roty POMZDRAV, z mé roty, čtrnáct kluků. Vzali si zbraně - plnou polní a přešli přes plot a já je přešikoval do Německé Lupči a byli zařazeni už jako v případě vypuknutí povstání, do tohoto povstání."
Martin Mačok se narodil 21. května 1923 ve vesnici Rakúsy poblíž Kežmaroku na Slovensku. Než v roce 1943 narukoval do armády Slovenského státu, která bojovala po boku nacistického Německa, pracoval jako portýr v Grandhotelu v Tatranské Lomnici. Po naverbování působil v rotě pomocného zdravotnického personálu. Jednotka zůstala na Slovensku, a když koncem srpna roku 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, vojáci se k němu přidali. Bojoval v okolí Bieleho Potoka a spolu s dalšími bránil cestu od Ružomberoka směrem do lázní Korytnice. Během obranné akce byl zraněn střepinou dělostřeleckého granátu. Německým jednotkám se podařilo povstalce zatlačit do slovenských hor, kde povstalci přešli k partyzánské formě boje. Během zimy 1944 a 1945 byl jejich oddíl při přechodu přes Iľanovskou dolinu v Nízkých Tatrách prozrazen, došlo ke krvavé přestřelce s řadou obětí na životech. Když se Martin Mačok dozvěděl o věznění své rodiny v Kežmaroku, rozhodl se jednotku opustit a vydal se na nebezpečnou cestu do rodných Rakús. V únoru 1945 se po přechodu fronty připojil v Popradu ke čtvrté brigádě 1. čs. armádního sboru, se kterou v bojích postupoval na Žilinu, Ostravu a nakonec až do Prahy. Zde se seznámil se svojí nastávající, se kterou se v říjnu toho roku oženil. Československou armádu opustil v roce 1951 s hodností nadpraporčíka a s manželkou se ten rok přestěhovali do Litoměřic. Zaměstnán byl v okresním a později krajském výboru Svazarmu. Nakonec vykonával funkci náměstka ředitele státních statků. V roce 1983 odešel do důchodu. Zemřel v roce 2007.
