„V této jednotce jsem dělal jako zákopník. A v rámci tohoto zákopníku jsem se stýkal akorát s jednim. Ti ostatní, co byli, to jsme byli rozstrkaní. Uvědomte si, že Západní poušť, to neni z Prahy do Říčan. To je jako z Prahy do Brna nebo do Bratislavy. To jsou vzdálenosti velké. A v těchto velkých vzdálenostech jsme my zaujímali určitý velký prostor, čili na každého přišel celý takový kousíček. Tady – ale tam to znamenalo celý takový velký kus, to nebylo tak jednoduché. A stejně tak všechno ostatní. Při těchto vedrech na Blízkém východě se nám stýskalo po domově a tak dále, ale na to nebyl čas.“
„Ale že by tam mezi nimi byla nějaká taková nevraživost, antisemitství, já si nevzpomínám. I když vím, že od našich lidí jsem ledacos slyšel, jo? Ale to jsou projevy, které se dají těžko definovat jako antisemitismus. Takový, to je... Z nějakých důvodů prostě mu pan Vopršálek nebo tenhleten nějak neseděj. Tak to řekne při nějaké příležitosti. Ale to vůbec (nemá nic společného) s antisemitismem jako takovym.“
„No a pokud se týče třeba vztahu k černejm, no tak v anglické armádě existovaly různé dílčí armády. Armáda australská, armáda novozélandská, armáda egyptská, armáda jihoafrická. To všechny byly samostatné armády. Ty neměly jeden prapor, ty měly skutečně velké jednotky. A tam už bylo vidět vztah mezi velitelem a mužstvem. Velitelé, to byli páni, ti měli všelijaké náčiní takové na odhánění much a tak dál, jo, to byla součást jejich, no a mužstvo muselo poslouchat. Třeba v Západní poušti jsme viděli, když jsme odjížděli, už nás zase dali dohromady a jsme odjížděli ze Západní pouště, tak jsme viděli, jak tam anglický četař a jeden důstojník honili jihoafrického vojáka bílého jenom proto, že byl Jihoafričan, a jenom proto, že byl pro ně nepříjemný. No tak ho obvinili, že byl s černoškou v Alexandrii na drbu.“
„Pro nás byl problém života v Sovětském svazu. Rovnou řikám, že už jsme měli, zejména potom v Suzdale, fakticky možnost (styku s obyvateli). Hrál se fotbal proti místním lidem, chodilo se ven, chodilo se na návštěvy do jedněch rodin, různé. Ti, kteří rádi si vypili, šli tam, kde prodával se alkohol, vypili si s nimi. Bylo slyšet různé věci, řikali pro i proti. Nikdo nemohl říct, že by byli v tomto směru izolovaní. To každý si vychutnával podle svého. Já v té době jsem byl dvaceti-, jednadvacetiletý, pro mě to bylo celkem něco nového, takže jsem měl co dělat, abych se v těch věcech vyznal.“
„Když nás zajali Sověti, tak nás vedli mladí lidé našich let, dvaceti-, třiadvacetiletí. Ti nás doprovázeli, a co dělali: tak my jsme jednotka asi sedmi set lidí, vedli nás prakticky kozáci na koních a ti jezdili podél jednotky, občas některý se svezl na našich autech, co jsme tam měli svoje, no a bavili jsme se. Nikdo nenaříkal nad tim. To, že jsme museli při zajetí odevzdat zbraně včetně nožů, no bóže, to se stává. Tak někdo měl strach, někdo tomu nadával, no ale prostě my jsme to vzali tak.“
„Nakonec jsme se dohodli, že je potřeba jít tam, kde nás potřebuje naše vláda.“
Ing. Martin Mahdal se narodil roku 1918. Dětství prožil v Bánově u Uherského Hradiště. V roce 1939 odešel z protektorátu do Polska, stal se členem polského legionu. Při odchodu na východ byl zajat sovětskými vojáky, poté se stal členem československé armády na Blízkém východě v pomocných oddílech, mimo jiné jako zákopník. Lodí se dostal do Velké Británie. Po válce pracoval v zahraničním obchodě.
