Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Malát (* 1943)

• narodil se 18. prosince roku 1943

• tatínka v roce 1952 odsoudili ve vykonstruovaném procesu

• v roce 1953 byla rodina ze statku vystěhována

• studoval střední průmyslovou školu, obor pivovarnictví

• odmaturoval v roce 1962

• s manželkou vychovali čtyři děti

• celý život pracoval jako sládek, vystřídal řadu pivovarů po celé republice

• z trutnovského pivovaru propustil v říjnu 1989 Václava Havla na jeho vlastní žádost

• v 90. letech získal část rodinného majetku zpět v restitucích, byl však ve značně poškozeném stavu

• v roce 2023 žil v rodných Křešicích

Václav Malát sotva nastoupil povinnou školní docházku, když se jeho rodině život obrátil vzhůru nohama. Na hospodářství jeho tatínka Bohuslava Maláta měli spadeno místní komunističtí funkcionáři, kterým se nakonec skutečně podařilo dostat otce dvou dětí do kriminálu. „Když tátu po soudu odváželi do hradecké věznice, měl u sebe fotku rodiny. Pak je třídili a on se dostal do Jáchymova na uran, fotku si s sebou vzít už nesměl,“ vzpomíná pamětník.

Bohuslava Maláta odsoudili k ročnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody a ztrátě majetku. „Než se táta vrátil, museli jsme doma se sestrou hodně pomáhat. Mámu by za to, jak jsme doma museli pracovat, dneska asi zavřeli,“ říká s nadsázkou pamětník. Z vězení se Bohuslav Malát vrátil v roce 1953. „Táta o Jáchymově nikdy nechtěl mluvit, vždycky říkal, že má strach, že by se tam dostal znovu,“ vzpomíná Václav Malát. Podle § 53 trestního zákona měl však tříletý zákaz vstupu do domovských Křešic, a tak se rodina musela přestěhovat z Litoměřicka na Plzeňsko. Na nové bydliště si jeho tatínek zřejmě nikdy úplně nezvykl, kvůli podlomenému psychickému zdraví si pak v roce 1967 vzal život.

Václav Malát mezitím vystudoval střední průmyslovou školu, obor pivovarnictví, a stal se sládkem. Za svou kariéru vystřídal hned několik pivovarů, poslední štací byl Trutnov, kam pamětník nastoupil v říjnu roku 1989, kde se setkal s Václavem Havlem, kterému tehdy podepsal výpověď. Budoucí prezident o propuštění tehdy prý sám požádal. Do rodných Křešic se Václav Malát vrátil v 90. letech, kdy získal část rodinných majetků v restitucích zpátky.

Tátu označili za kulaka

Václav Malát přišel na svět 18. prosince roku 1943. S rodiči a sourozenci žil v obci Křešice na Litoměřicku. Tatínek Bohuslav Malát po druhé světové válce postupně modernizoval rodinné statky, které manželka Stanislava Malátová zdědila. „Měli jsme hospodářství o 22 hektarech, k tomu dva páry koňů. V roce 1947 si táta pořídil traktor, to byl tenkrát moderní český výrobek,“ popisuje pamětník.

Po únorovém komunistickém puči byl však Bohuslav Malát a jeho hospodářství trnem v oku nejednomu angažovanému komunistickému funkcionáři. „Tenkrát byla v místní hospodě nějaká schůze, kde se mělo zakládat zdejší JZD. Táta tam tehdy něco pronesl a pak odešel domů. Oni ho nařkli za to, že chtěl tu jejich schůzi sabotovat,“ vysvětluje Václav Malát jeden z důvodů, proč se jeho tatínek dostal do jičínské vazby. Tam jej Václav Malát s maminkou a sestrou směli jedenkrát navštívit. „Jako malý kluk jsem za ním v jičínské věznici byl, umožnili nám tenkrát návštěvu. Na to nezapomenu nikdy. Po dlouhé době jsme viděli tátu, tak jsme začali brečet a dozorce na nás křičel, že jestli toho nenecháme, tak návštěvu ukončí,“ popisuje traumatizující zážitek z návštěvy tatínka v kriminále.

Bohuslav Malát byl nakonec odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu. „Táta se dostal do Jáchymova na uran. O tom pobytu tam nikdy moc nemluvil, párkrát vyprávěl, že je z lágru na šachtu vodili v řadě za sebou a všichni byli ovázaní lanem,“ zmiňuje Václav Malát.

Součástí rozsudku nad Bohuslavem Malátem byla také ztráta majetku, rodina nicméně po otcově době výkonu trestu zůstávala stále na statku v Křešicích. Tatínka nakonec z vězení propustili na amnestii v roce 1953, rodinné trápení tím ale neskončilo, Bohuslav Malát se nesměl do Křešic vrátit.

„Když nás z Křešic stěhovali, vzal jsem si s sebou jen psa a vzduchovku, kterou mám dodnes doma,“ vzpomíná Václav Malát. Cílovou stanicí se rodině stala tři sta kilometrů vzdálená obec Plachtín u Manětína na Plzeňsku. Do nového domova rodina přijela pozdě v noci. „Bylo to horší jak pastouška. Nebyla tam elektrika, okna byla vytlučená. Vedle bydleli Němci, kteří nebyli odsunuti, tak nám hodili prodlužovačku, abychom si vůbec měli čím svítit,“ popisuje první zážitek z nového domova Václav Malát. První probuzení nebylo o moc lepší, maminka s sebou přivezla husy, které ráno našla zakousnuté liškou. „To byl pro mámu hrozný šok, bylo to takzvaně na zbláznění,“ popisuje první trápení v novém příbytku.

Rodina Malátových tak musela začít úplně znovu. Václav Malát nastoupil do nového školního kolektivu, kam ale podle svých slov bez problémů zapadl. Měšťanku pamětník navštěvoval v Dymokurech, odtud se dostal na střední průmyslovou školu do Prahy. „Překvapivě jsem se tam dostal hned napoprvé a zdárně jsem ji v roce 1962 dokončil a za 920 korun měsíčně jsem nastoupil do pivovaru ve Vysokém Chlumci u Sedlčan,“ popisuje začátek své sládkovské kariéry pamětník. Právě první pracovní štace se Václavu Malátovi stala osudnou, potkal tam totiž svou budoucí ženu Marii Hejhalovou.

Psal jsem manželce z vojny, že výcvik nezvládnu

Krátce nato mu ale domů přišel dopis s rozkazem nástupu na dvouletou povinnou vojenskou službu, kterou absolvoval u letectva. „Sloužil jsem na Ruzyni ve skladech. Prošel jsem dokonce výcvikem záškodnické jednotky, byli jsme v Čáslavi na letišti. Z té doby má moje žena schovaný pohled, kde jí píšu, že nevím, jak to tam vydržím. Nemůžu říct, že by nás buzerovali, ale dávali nám do těla, bylo to fyzicky náročné,“ říká pamětník.

Na povinnou vojenskou službu však vzpomíná dodnes s radostí. „Měl jsem krásnou vojnu, vždyť já jsem si i sám psal opušťáky,“ usmívá se Václav Malát.

Vezl jsem kočár a čekal, jestli na mě vystřelí

Po vojně nastoupil do nymburského pivovaru a v roce 1965 se oženil. S manželkou společně vychovali čtyři dcery – Vendulu, Alenu, Mášu a Janu. Třetí jmenovaná dcera navíc přišla na svět v době, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Moje žena rodila 21. srpna roku 1968. Vrátný v porodnici mi tenkrát řekl, ať si s ním poslechnu rádio. Tou dobou už přes Dymokury jezdily tanky,“ popisuje dramatický příchod své dcery na svět.

Druhý den ráno Václav Malát do práce nešel. Obával se, jak se bude situace vyvíjet dál, a rozhodl se, že dcery odveze ke své mamince. „Vzal jsem holky na kočárek a šli jsme. Byl to vážně zážitek. Vezl jsem kočár, v něm dvě dcery – a ti blbci jeli v obrněncích, já šel po krajnici a jeden z nich tím kulometem na mě a ten kočár mířil. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli zmáčkne spoušť, nebo ne, jestli mu přeskočí a vystřelí.“ Okupace Československa v roce 1968 se tatínek pamětníka nedožil, rok před vpádem vojsk Varšavské smlouvy si vzal život.

Malátovi se poté přestěhovali na Moravu, pamětník totiž dostal místo sládka v pivovaru Černá Hora u Brna, odkud odešel až v roce 1989, kdy začal pracovat v trutnovském pivovaru. Tam se dvakrát osobně setkal s tehdejším zaměstnancem pivovaru Václavem Havlem. Psal se říjen 1989, když Václav Malát budoucího prezidenta na jeho vlastní žádost z pivovaru propouštěl.

V 90. letech pak žádali Malátovi v restituci o vrácení majetku, zpět dostali pozemky a budovy v dezolátním stavu. Trvalo léta, než se rodině podařilo pozemky vyčistit, do statku se však nevrátili a v Křešicích postavili nový dům, kam se na důchod přestěhovali. V roce 2023 v něm společně a spokojeně žili.