Antonie Málková

„Terezín potřebuje pomoc. Tak jsem se přihlásila. Byly jsme tam asi čtyři děvčata, ale šli taky kluci, mladý chlapci, takže nás jelo asi dvanáct, ale zůstali jsme jen čtyři. Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel. Vyložili nás v sudetských kasárnách a na dvoře byl složený nábytek, co složený, halda, co vyklízeli z úřadu, a v místnostech leželi lidi. To už tam byli z Bulovky, hlavní sestra, která už to trošku režírovala. Říkala: ,Ty si vezmeš na starost tady ten pokoj.‘ Já říkala: ,Ale já toho ještě moc neumím.‘ – ,Ale už něco víš a chodíš do školy.‘ To byla místnost, kde leželo patnáct lidí na každý straně, na zemi pochopitelně. Nikde kapka vody, nikde nic, žádný záchod. Záchody, s prominutím, zasraný. Lidi hladový, průjmový, protože pak snědli kde co. Stáli u zdi a prosili Abort (záchod, pozn.). Nejdřív jsem šla do toho haraburdí, vytáhla jsem velký hrnec, železňák, a ten jsem dala na pokoj, kde bylo třicet lidí, samý mužský s horečkama. Poláci, Francouzi, naši. Tak jsem ten hrnec vzala, aby tam aspoň mohli v noci chodit na záchod. Ten hrnec byl dost velkej. Ty tyfový stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější z mužských, ten mi s tím pomohl. Já jsem to vzala za jedno ucho, to víte, plnej hrnec, ty, s prominutím, sračky mi tekly po rukách. Nebyla tam nikde voda, dezinfekce už vůbec ne. Aby bylo aspoň přes den kam chodit. Byly tam sice záchody, ale v tom množství to vůbec nestačilo. Já jsem měla ten pokoj jen jeden, kde bylo třicet lidí, ale těch [pokojů] bylo kolik. Už tam byli i doktoři, nejvíc z Bulovky, ale už nám pak aspoň kluci došli někam pro vodu, než ji tam začali vozit. Během týdne tam dovezli vodu, vápno, to jsme měli jako rohožku.“

„Začali tam jezdit lidi a vybírat si ty svoje příbuzný a známý a to byla další pohroma, protože každej chudák měl hlad, oni je začali krmit. Ale oni byli všichni po tyfech, nevím, jak se vyznáte ve zdravotnictví, ale to jsou vředy na střevech a to popraská. Z toho jsou zápaly pobřišnic. A lidi jim nosili maso, řízky, polívky hrachový. ,Prokrista pána, to jim nesmíte dávat.‘ – ,Ale když on má takovej hlad.‘ Zase ještě lidi umírali na tohle. Já vím, že to mysleli dobře, ale plno jich umřelo.“

„Tak jsem se těšila, že si lehnu, odpočinu, a sestra Dolores byla u nás přes internát a jedna byla kuchařka, asi tři tam snad byly, ty sestry, jenom. No tak my jsme byly vcelku rozumný a nebyly jsme už děti. Takže si lehnu a ona přišla a říkala: ,Charita volala o pomoc, že nějaký transport, co byl v noci na nádraží, stojí u Votic a volá o pomoc, aby tam někdo přijel, že jsou hladový.‘ Ani jsem se nesvlíkala, protože jsem chodila v bílém plášti a čepečku, a říkám: ,Tak já bych šla.‘ A ještě někdo šel se mnou, některá ta žába, už ani nevím která. Tak jsem se otočila, že jdu do Charity a Charita byla tam, co je dneska Sněmovna, ředitelství bylo ve Sněmovní ulici. Šla jsem tam, tam odtud měli všechny zprávy. Už jsem vyšla ven Spálenkou na Národní třídu a lidi, chlapi, kluci, s vlaječkama našima, z tramvají už mávali. Říkám si, že to je nějaký podezřelý, to už jde do tuhýho, a taky jo. Ještě s klukama nějakýma jsem odzbrojovala Němce na náklaďáku, vyskočili jsme, jeden kluk ho vzal od volantu a druhý dva a já jsme je vysvlíkli, vzali jsme jim zbraně. Oni se Němci stahovali někde na Smíchově, nebo nevím kam, a tam odtud chodili [jezdili] pryč. Ale už se vojáci klepali, no když my, a já holka, a poslechli, protože ty kluci na ně byli dost ostrý.“

„Na úklid už vozili Němky z Litoměřic. To víte, tenkrát Němka byla někdo, samá milostpaní a dali jí uklízet záchody a mýt chodby po poblitých lidech. No bylo to taky krutý od těch našich. Jenomže, já jsem taky na ni byla naštvaná, ale že bych na ně byla tak… Prostě ta Němka řekla, že tam nepůjde, sedla si tam na hromadu nábytku a ten kluk ji zblízka odstřelil. Náš kluk. Bylo to hrozný, ale těžko můžu odsuzovat toho i toho. Lidi zkusili, Němci neměli slitování.“