Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie Málková (* 1923)

• narozena 9. března 1923 v Křečovicích jako třetí ze sedmi dětí

• vystěhování z Křečovic na Sedlčansku kvůli zřízení německého vojenského prostoru SS

• zaměstnání v Praze-Nuslích

• v průběhu války absolvovala dvouletý zdravotnický kurz

• závěrečné zkoušky přerušil konec války

• nálety na Prahu

• aktivní účast v Pražském povstání

• přihlásila se na dobrovolnou pomoc v Terezíně

• po návratu do Prahy vařila pro vězně z transportů

• práce v sirotčinci v Horšovském Týně

• práce v ústavu pro mentálně postižené děti ve Slatiňanech

• první kvalifikovaná práce na chirurgii v okresní nemocnici

• opět se vrátila k práci s dětmi v ústavu s postiženými dívkami

• kolem roku 1960 návrat do Prahy, do roku 1980 pracovala v nemocnici Na Slupi,

• problémy v zaměstnání kvůli víře

• vystudovala čtyřletou zdravotní školu s maturitou

• povýšila na staniční sestru

• zkraje šedesátých let se seznámila s manželem, děti už ale po zkušenostech z ústavů nechtěli

Antonie Málková se narodila 9. března 1923 v Křečovicích jako třetí ze sedmi dětí. Otec byl nájemce hospodářství u Mistra Suka (děda houslisty Josefa Suka mladšího), na kterého paní Antonie vzpomíná jako na mecenáše Křečovic a přítele jejich rodiny. „Maminka když upekla chleba, dala ho stydnout do chodby, vonělo to celým domem a pan Suk pak vždycky zaklepal a povídá: ‚Paní Červenková, byli u vás zloději,‘ a z chleba byly okrájené ty čerstvé kůrky.“

V početné rodině, kde se děti rodily každé dva roky, byli všichni od dětství vedeni k pomoci v hospodářství a péči o mladší sourozence. „Bylo mi deset let a starala jsem se o nejmladší sestru Olinu. Odvezla jsem ji za maminkou na pole, ta ji nakojila, vzala jsem ji zase domů, vyprala její plínky. Dodneška mi vyčítá, že jsem ji jednou z kočárku vysypala na mez.“

Před začátkem války se rodina musela rozdělit. Poblíž Křečovic se budovalo cvičiště SS a obyvatelé byli vystěhováni. Rodiče s mladšími dětmi se odstěhovali k matčině sestře na Českobrodsko. Našli zde i zaměstnání v rodinném zahradnictví. Nejstarší sestra odešla do Prahy k tetě, druhorozený bratr pracoval jako správce statku na Moravě. Mladší sestra Marta, ročník 1921, se nevyhnula totálnímu nasazení, stejně jako později bratr Pavel, který pracoval jako strojník pro SS. Paní Antonie si přes kamarádku našla práci v pražských Nuslích v rozdělovně deštníkových látek.

V průběhu války dělala Charita nábor do dvouletého kurzu pro zdravotnice, kam se paní Antonie přihlásila. Kurz vedly sestry boromejky, oficiální vzdělávání pro zdravotní sestry, mimo církev, tehdy ještě neexistovalo. Kurz navštěvovalo přibližně 30 žaček. Ubytování našly v internátě na Karlově náměstí, kde paní Antonie zažila na konci války první nálety na Prahu. Když začaly houkat sirény, nosily sestry pacienty do krytu. Mnoho poplachů bylo planých, a když pak přišel ten skutečný, hodně lidí zemřelo z neopatrnosti, když se nešli schovat do krytů.

„Začal nálet a my holky vyběhly na ulici na chodník a koukaly jsme, kam letí. Ještě jsem křičela: ‚Holky, oni něco házejí.‘ Myslely jsme, že shazují letáky, chvíli jsme na to koukaly a za chvilku to začalo hřmít a padat. Utíkaly jsme se schovat. Hodně lidí umřelo třeba na tom Karlově náměstí, protože jim tlaková vlna roztrhala plíce.“

Ke konci války začaly na pražských nádražích zastavovat vlaky s vězni z koncentračních táborů. Němci je stále hlídali, ale Charita měla dovoleno jim občas dát nějaké jídlo a poskytnout základní zdravotní péči. Paní Antonie se tak prvně setkala se zuboženými vězni. Vybavuje si, že překládat z němčiny, kterou tehdy ještě tolik neovládaly, jim chodila princezna Lobkowiczová.

Den před vypuknutím Pražského povstání se Antonie dobrovolně přihlásila na službu, ačkoliv byla po předchozí celodenní práci velmi unavená. „Těšila jsem se, že si lehnu a odpočinu, ale přišla sestra Dolores. Charita volala o pomoc, že je potřeba dojet k nějakému transportu u Votic. Ani jsem se nesvlékla z bílého pláště a sesterského čepečku. Do sídla Charity jsem se už ale nedostala. Vyšla jsem Spálenkou na Národní třídu a tam už lidi mávali z tramvají vlaječkama. Přidala jsem se k nějakým klukům, odzbrojovali jsme Němce na náklaďáku, kteří prchali na Smíchov.“ Z Hradu jezdili Němci a stříleli samopalem po lidech na ulici.

„Vždycky jsme naskákali někam do baráku, zamkli se na chvilku, než přešli. Protože to už lidi věděli, že je zle. Z bytu, z oken, po nás střílely asi ženský, malýma pistolema.“ Do sídla Charity ve Sněmovní ulici pamětnice nakonec došla a rovnou se přihlásila, že donese obvazový materiál, gázu a další potřebný zdravotnický materiál na druhou stranu řeky, k tzv. Německému domu. „Šli se mnou ještě dva doktoři, byla jsem v sesterském oblečení, ale přesto po nás stříleli. Tak jsem se vždycky schovala za nějakou tu sochu, obličejem ke zdi a jen to cvrnkalo vedle do dlažby. Chlapi utíkali, a když jsem vyšla do Karlovy ulice, tam to bylo nejhorší. Baráky už tou dobou byly zamčené, každý se bál. Zase jsem se schovala pod takovým schodem a čekala až to přejde. Vyšla jsem ven, chlapi nikde. Říkám: ‚Kde jste? Nestalo se vám něco?‘ Ten jeden říká: ‚Víte, já nejsem voják, tak jsem se schoval.‘ Můj ty bože, chlap se bál a já tam holka...“

Ani cesta zpět do Charity, tentokrát už bez zátěže zdravotnického materiálu, nebyla nejjednodušší. Bez zranění vyvázla paní Málková jen zázrakem. V sídle Charity se brzy začali shromažďovat ranění, o které pak bez přestání čtyři dny pečovali. Venku se stále střílelo a vyjít na ulici bylo nebezpečné.

S koncem války se Antonie, opět dobrovolně, přihlásila na pomoc do Terezína. „Byly jsme tam asi čtyři děvčata, ale šli taky kluci, mladý chlapci, takže nás jelo asi dvanáct, ale zůstali jsme jen čtyři. Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel. Vyložili nás v sudetských kasárnách a na dvoře byl složený nábytek, co složený, halda, co vyklízeli z úřadu, a v místnostech leželi lidi. To už tam byli z Bulovky, hlavní sestra, která už to trošku režírovala. Říkala: ‚Ty si vezmeš na starost tady ten pokoj.‘ – ‚Ale já toho ještě moc neumím.‘ – ‚Ale už něco víš a chodíš do školy.‘“ Na starosti jí tak připadla místnost, kde u každé stěny leželo na zemi patnáct nemocných. V budově ani v okolí nebyla žádná tekoucí voda, počet záchodů vůbec nestačil množství nemocných. Místností plných lidí tam bylo mnoho, když někdo zemřel nebo odjel s příbuznými, přišel na jeho místo ihned další pacient. Chaos, špína, nedostatek lékařů, žalostné hygienické podmínky a epidemie tyfu a úplavice. Nejvíc se Antonie bála, aby nechytila vši, které přenášejí skvrnitý tyfus, spala proto buď vestoje opřená o okno nebo venku na trávě.

„Nejdřív jsem šla do toho haraburdí na dvoře, vytáhla jsem velký hrnec, železňák, a ten jsem dala na pokoj, aby tam aspoň mohli v noci chodit na záchod. Tyfový stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější, vynesla. Vzala jsem to za jedno ucho, to víte, plnej hrnec, ty, s prominutím sračky, mi tekly po rukách. Nebyla tam nikde voda, dezinfekce už vůbec ne.“ S postupujícími dny se začala situace mírně zlepšovat, do Terezína přijeli mladí muži, kteří jim mohli vozit vodu. Dostali vápno, které používali jako dezinfekční rohožku. Také je hlídali, někteří Němci byli i přes svá zranění sestrám nebezpeční.

Za pacienty začali brzy jezdit příbuzní a známí, což způsobovalo další tragédie. Vyhladovělé vězně a raněné krmili tučnými jídly, následkem čehož nemocní zbytečně umírali. Jejich zažívací systém nebyl po dlouhém hladovění připravený na těžká jídla. Neštěstí se dalo jen bezmocně přihlížet, příbuzní si nedali vymluvit, že i přestože pacientům chutná, je pro ně takové jídlo nebezpečné.

Později byly na práci přivezeny německé zajatkyně z Litoměřic. „To víte, tenkrát Němka byla někdo, samá milostpaní a dali jí uklízet záchody a mýt chodby po poblitých lidech. No bylo to taky krutý od těch našich. Jenomže, já jsem taky na ni byla naštvaná, ale že bych na ně byla tak… Prostě ta Němka řekla, že tam nepůjde, sedla si tam na hromadu nábytku a ten kluk ji zblízka odstřelil. Náš kluk. Bylo to hrozný, ale těžko můžu odsuzovat toho i toho. Lidi hrozně zkusili, Němci neměli slitování.“

Po návratu do Prahy spala Antonie tak dlouho, až si ostatní mysleli, že je mrtvá. Když se zotavila ze zánětu žil, který si v Terezíně uhnala vyčerpávající prací, přihlásila se jako náhrada za nemocnou kuchařku do kuchyně, kde vařili pro vězně z transportů. Nedlouho po válce se sídlo Charity přestěhovalo do Ústí nad Labem, kde byla poválečná situace mezi Čechy a odsouvanými Němci ještě velmi vyhrocená. Paní Antonie dodnes s rozhořčením v hlase vzpomíná, že za Ústím byla prachárna, kterou Němci vyhodili do povětří a zemřelo tam tak mnoho Čechů.

Po složení zdravotnických zkoušek (stále pod patronátem sester boromejek) se Antonie zavázala pracovat pro Charitu ještě další dva roky. Poslali ji na práci do sirotčince v Horšově Týně. Kromě péče o děti jí připadlo na starost i zubožené hospodářství, které k sirotčinci náleželo. Mohla tak uplatnit zkušenosti, které získala v dětství v rodinném hospodářství. Práce ji velmi bavila, ale po třech letech se chtěla vrátit ke kvalifikované zdravotnické praxi a našla si zaměstnání na chirurgii. V nemocnici byl dle jejích vzpomínek kvalitní personál, jak sestry, tak primář. Vzpomíná, že se k sobě lidé po válce chovali velice pěkně.

Z chirurgie se opět na čas vrátila k práci s postiženými dětmi a přibližně kolem roku 1960 se vrátila do Prahy a našla si práci v nemocnici Na Slupi, kde pracovala dalších dvacet let až do odchodu do důchodu. Před čtyřicátými narozeninami se také seznámila s manželem. Děti si nepořídili, po zkušenostech z ústavů, kdy často viděla, že se většina postižených dětí rodí starším matkám, se rozhodli už děti nemít.

V nemocnici zažívala také nepříjemnosti kvůli své víře. Věděla o jedné sestře, která na ni měla donášet. Ředitel nemocnice naštěstí její víru neřešil, stačilo mu, že dobře plnila své pracovní povinnosti. Ve čtyřiceti letech si ještě dodělala čtyřletou zdravotní školu s maturitou, čímž si trochu vylepšila tzv. kádrový profil, a později povýšila na staniční sestru.