Jindřich Malý

"Ráno ve tři hodiny, 21. srpna, hrozný rachot venku, strašný hluk. Tak jsem sešel dolů do kuchyně a tam seděli moji rodiče a tento pán u rádia a poslouchali. A tam jsme slyšeli to, co známe všichni: 'Volá Český rozhlas, byli jsme obsazeni spojeneckými vojsky.' A kolem domu jezdily ruské tanky. My jsme bydleli v takové pravotočivé zatáčce, to byl strašný rachot, protože ten tank vždycky najel do té zatáčky a těmi pásy se musel otočit. Dodneška mám v uších ten zvuk. To byly kolony tanků, které tamtudy jely. Naštěstí v Karlových Varech došlo k tomu, že ten odpovědný oficír té ruské armády byl v Karlových Varech několikrát na léčení, tak nedovolil, aby ty tanky vjely do lázeňské čtvrti. Obsadili Karlovy Vary kolem dokola, ale do lázeňské čtvrti nevjely ruské tanky, což údajně zabránilo tomu, aby se například zhroutily ty prameny, které tam všude vyvěrají, takže díky tomu se údajně zachránilo strašně moc. Nicméně kousek od nás byl most, kde se ruský tank propadl ve Dvorech - Karlovy Vary-Dvory se to tam jmenovalo. A my jsme se na něj chodili dívat, protože to bylo asi dva kilometry od nás. Prostě spadl do toho a pak ho vytahovali z toho propadlého mostu. Nebo přímo v Karlových Varech jely na chebský most - tomu se říká chebský most - dvě kolony proti sobě, a mysleli si, že jsou nepřátelé a začali po sobě střílet. Tak takovéhle příběhy okupace mám."

„Bylo ráno, sobota ráno, byl jsem v Mnichově a říkal jsem si, že si půjdu koupit něco k jídlu. Tak jsem šel do centra města a tam byly ty obchodní domy. Pro nás samozřejmě to zboží všude, jako jiný svět, byl jsem jako v Jiříkově vidění. A šel jsem do oddělení potravin. Teď tam jdu a najednou tam byly dvě takové hezky oblečené dámy a mluvily česky. A já jsem říkal: ,Dobrý den, nezlobte se, já jsem právě emigroval a vůbec nevím, co mám dělat.‘ A ona říkala: ,Jo, to vám možná můžu pomoct, protože tady existuje organizace, která se jmenuje American fund for Czechoslovak refugees, která pomáhá emigrantům.‘ A dala mi nějaký telefon a nějakou adresu. Já jsem potom dva dny spal v parku, bylo léto, takže jsem spal na lavičce v parku a v pondělí ráno jsem šel na tuhletu organizaci.“

„Vzali moje papíry. Teď odešel a vrátil se s mým pasem a těmi papíry a říkal: ,Vystupte si z vlaku. Není v zájmu Československé socialistické republiky, abyste opustil naše území.‘ Takže jsme vystoupili z toho vlaku. Ten vlak jel dál a my jsme stáli na slovensko-maďarských hranicích a říkali jsme si, co bude dál. Seděli jsme do rána, asi od té půlnoci do rána, v té čekárně na té policejní stanici, nebo na té policejní stanici na tom nádraží. Ráno přišel nějaký úředník. A já jsem tenkrát strašně dobře zareagoval, protože můj otec pracoval jako novinář v armádním časopise nějakém. A já jsem šel za tím - a teď jsem ani neznal ty šarže, ale šel jsem za tím nadřízeným, to byl nějaký pán, kterému mohlo být tenkrát asi šedesát, starší asi než já dneska, protože byl bělovlasý. Seděl tam a já jsem tam přišel a řekl jsem: ,Dobrý den, soudruhu kapitáne,‘ nebo já nevím, to jsem se předtím dozvěděl, nebo 'majore'. ,To muselo dojít k nějakému omylu, můj táta pracuje pro armádu. To je nějaké nedorozumění.‘ A ten chlapík byl milý, takový starší pán, takže mi tam nabídl kafe, jsem si s ním povídal.“

„Takže jsem udělal přijímací zkoušky na střední školu ekonomickou, dálkové studium, na Vinohradské třídě. Tam jsem udělal ty zkoušky a začalo září. To mně bylo jednadvacet let. Začalo září, šel jsem na první hodinu a první hodina byla hodina ruštiny. A ta učitelka říkala: ,Zdravstvujtě, tovarišči.‘ A teď začala na nás mluvit hned rusky. A ve mně se to takhle úplně sevřelo a řekl jsem si, že takhle teda ne, tohle už opravdu nedám. A vstal jsem z té první hodiny na té škole, kam jsem se dostal, a řekl jsem: ,Do svidanija, tovarišči.‘ A šel jsem a opustil jsem tu třídu. A to už jsem si říkal, že tohle už je ta poslední kapka, kdy prostě odejdete a už tady nebudete, protože víte, to byly emoce. Já jsem emotivní člověk a to byla silná emoce pro mě. Když jsem si říkal, tak já si chci dodělat vzdělání, abych byl vzdělaný jako mí kamarádi, a teď přijdu do školy a místo toho, abych se učil matiku nebo fyziku, tak tady na mě mluví rusky, tak to ne.“