Jindřich Malý

* 1957

  • "Emigrantský sen je věc, kdy... protože jste se dostal na druhou stranu železné opony a žijete v zásadě život, o kterém jste snil, to znamená, že můžete cestovat, studovat, lyžovat, na víkend si zajedete zalyžovat do Rakouska atd. - žijete ten život, který je tady pro nás dneska samozřejmý. A teď ale víte, že kdybyste tu hranici překročil, že by vás zavřeli. To znamená, že byste šel do vězení a už byste se nikdy nedostal ven. Takže to vám někde v té hlavě podvědomí pracuje. A tenhle sen měla většina emigrantů. Najednou se vám zdá, že... Já si pamatuju takový jeden úplně markantní, kdy jsem v tom snu byl někde v Mnichově a najednou zastavil kamion a řidič mi říká: 'Hele, já tam nemůžu, nemohl bys to odvézt do Prahy?' Já jsem samozřejmě neměl řidičský průkaz na kamion, ale odvezl jsem ten kamion do Prahy, tam jsem ho odevzdal a najednou jsem si říkal: 'Ty brďo, vždyť já jsem na druhé straně.' Takže jsem jel k hranici a snažil jsem se tam přelézt nějaký ten plot. No prostě takovéhle sny, kdy se vzbudíte a říkáte si: 'Zaplaťpánbůh, že se to nestalo.' To je prostě emigrantský sen."

  • "Ráno ve tři hodiny, 21. srpna, hrozný rachot venku, strašný hluk. Tak jsem sešel dolů do kuchyně a tam seděli moji rodiče a tento pán u rádia a poslouchali. A tam jsme slyšeli to, co známe všichni: 'Volá Český rozhlas, byli jsme obsazeni spojeneckými vojsky.' A kolem domu jezdily ruské tanky. My jsme bydleli v takové pravotočivé zatáčce, to byl strašný rachot, protože ten tank vždycky najel do té zatáčky a těmi pásy se musel otočit. Dodneška mám v uších ten zvuk. To byly kolony tanků, které tamtudy jely. Naštěstí v Karlových Varech došlo k tomu, že ten odpovědný oficír té ruské armády byl v Karlových Varech několikrát na léčení, tak nedovolil, aby ty tanky vjely do lázeňské čtvrti. Obsadili Karlovy Vary kolem dokola, ale do lázeňské čtvrti nevjely ruské tanky, což údajně zabránilo tomu, aby se například zhroutily ty prameny, které tam všude vyvěrají, takže díky tomu se údajně zachránilo strašně moc. Nicméně kousek od nás byl most, kde se ruský tank propadl ve Dvorech - Karlovy Vary-Dvory se to tam jmenovalo. A my jsme se na něj chodili dívat, protože to bylo asi dva kilometry od nás. Prostě spadl do toho a pak ho vytahovali z toho propadlého mostu. Nebo přímo v Karlových Varech jely na chebský most - tomu se říká chebský most - dvě kolony proti sobě, a mysleli si, že jsou nepřátelé a začali po sobě střílet. Tak takovéhle příběhy okupace mám."

  • „Bylo ráno, sobota ráno, byl jsem v Mnichově a říkal jsem si, že si půjdu koupit něco k jídlu. Tak jsem šel do centra města a tam byly ty obchodní domy. Pro nás samozřejmě to zboží všude, jako jiný svět, byl jsem jako v Jiříkově vidění. A šel jsem do oddělení potravin. Teď tam jdu a najednou tam byly dvě takové hezky oblečené dámy a mluvily česky. A já jsem říkal: ,Dobrý den, nezlobte se, já jsem právě emigroval a vůbec nevím, co mám dělat.‘ A ona říkala: ,Jo, to vám možná můžu pomoct, protože tady existuje organizace, která se jmenuje American fund for Czechoslovak refugees, která pomáhá emigrantům.‘ A dala mi nějaký telefon a nějakou adresu. Já jsem potom dva dny spal v parku, bylo léto, takže jsem spal na lavičce v parku a v pondělí ráno jsem šel na tuhletu organizaci.“

  • „Vzali moje papíry. Teď odešel a vrátil se s mým pasem a těmi papíry a říkal: ,Vystupte si z vlaku. Není v zájmu Československé socialistické republiky, abyste opustil naše území.‘ Takže jsme vystoupili z toho vlaku. Ten vlak jel dál a my jsme stáli na slovensko-maďarských hranicích a říkali jsme si, co bude dál. Seděli jsme do rána, asi od té půlnoci do rána, v té čekárně na té policejní stanici, nebo na té policejní stanici na tom nádraží. Ráno přišel nějaký úředník. A já jsem tenkrát strašně dobře zareagoval, protože můj otec pracoval jako novinář v armádním časopise nějakém. A já jsem šel za tím - a teď jsem ani neznal ty šarže, ale šel jsem za tím nadřízeným, to byl nějaký pán, kterému mohlo být tenkrát asi šedesát, starší asi než já dneska, protože byl bělovlasý. Seděl tam a já jsem tam přišel a řekl jsem: ,Dobrý den, soudruhu kapitáne,‘ nebo já nevím, to jsem se předtím dozvěděl, nebo 'majore'. ,To muselo dojít k nějakému omylu, můj táta pracuje pro armádu. To je nějaké nedorozumění.‘ A ten chlapík byl milý, takový starší pán, takže mi tam nabídl kafe, jsem si s ním povídal.“

  • „Takže jsem udělal přijímací zkoušky na střední školu ekonomickou, dálkové studium, na Vinohradské třídě. Tam jsem udělal ty zkoušky a začalo září. To mně bylo jednadvacet let. Začalo září, šel jsem na první hodinu a první hodina byla hodina ruštiny. A ta učitelka říkala: ,Zdravstvujtě, tovarišči.‘ A teď začala na nás mluvit hned rusky. A ve mně se to takhle úplně sevřelo a řekl jsem si, že takhle teda ne, tohle už opravdu nedám. A vstal jsem z té první hodiny na té škole, kam jsem se dostal, a řekl jsem: ,Do svidanija, tovarišči.‘ A šel jsem a opustil jsem tu třídu. A to už jsem si říkal, že tohle už je ta poslední kapka, kdy prostě odejdete a už tady nebudete, protože víte, to byly emoce. Já jsem emotivní člověk a to byla silná emoce pro mě. Když jsem si říkal, tak já si chci dodělat vzdělání, abych byl vzdělaný jako mí kamarádi, a teď přijdu do školy a místo toho, abych se učil matiku nebo fyziku, tak tady na mě mluví rusky, tak to ne.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.12.2020

    (audio)
    délka: 01:12:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Předboj, 03.06.2021

    (audio)
    délka: 01:55:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Předboj, 17.06.2021

    (audio)
    délka: 01:16:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Úplně se to ve mně sevřelo a zjistil jsem, že tu nemůžu žít

Jindřich Malý v roce 2021
Jindřich Malý v roce 2021
zdroj: Archiv pamětníka

Jindřich Malý se narodil 18. července 1957 v Karlových Varech. Když mu byly dva roky, jeho rodiče se rozvedli, maminka se znovu vdala a měla další tři děti. Vztah s otčímem se postupně pokazil, protože otčím po roce 1968 otočil a přidal se na stranu vládní linie a stal se z něj kovaný komunista. Na Jindřichův život měl velký vliv jeho děda, matčin otec, který byl politickým vězněm v Jáchymově. Jindřich od dětství lyžoval a lyžování se mu pak v emigraci stalo i obživou. Po roce 1968, který už jako dítě silně prožíval, pociťoval nastupující normalizaci a věděl, že tu žít nechce. Stal se součástí undergroundu, na protest nosil dlouhé vlasy. Na vojnu odjel Jindřich do pražského klubu Dukla a chtěl si i doplnit maturitu. Na škole ho však popudila hodina ruštiny a rozhodl se ze země emigrovat. V roce 1979 se mu povedlo odjet přes Maďarsko do Jugoslávie a dále do Mnichova. Tam se usadil, našel si práci a závodil v lyžování. Pracoval postupně pro dvě firmy zabývající se výrobou lyží, jezdil s nimi na světové poháry jako servisman a podíval se i na Olympiádu do Calgary v roce 1988. Po sametové revoluci začal podnikat v Československu a v roce 1993 se natrvalo z emigrace vrátil. Svou firmu později prodal a koupil kousek za Prahou nemovitost, kde vybudoval hotel s golfovým hřištěm, kde žije dodnes (2021).